Informací a rad o tom, jak ekologicky šetrně prát, uklízet nebo umývat nádobí, je internet plný. Stačí si zadat vhodně zvolené heslo nebo navštívit ty správné webové stránky.

Dlouhá léta jsem si říkal, že by bylo skvělé, kdyby někdo připravil knihu, v níž by uceleně představil národní parky – když ne světa, tak aspoň Evropy. Ano, spousta knížek na tohle téma vychází, vždycky si ale autor vybere jen pár parků (nejhezčí, největší apod.) a zbytek, tedy naprostou většinu chráněných území, nechá stranou. Ne tak Miloš Anděra. Díky nakladatelství Slovart vydal skutečně kompletního encyklopedického průvodce po evropských národních parcích. Je to úžasná kniha.

Na konci minulého roku vyšla další knížka geologa a esejisty Václava Cílka. Čtenáři Ekolistu jeho texty nejspíš znají, protože se jim pravidelně věnujeme (viz Ekolist 03/2007, 02/2006, 04/2005, 04/2003). Člověk by už skoro radši psal o něčem jiném než o Cílkovi. Jenomže on je další soubor jeho většinou už v tisku dříve publikovaných článků, tentokrát nazvaný „dýchat s ptáky“, zase jednou z nejlepších knih, jaké o životním prostředí v uplynulém roce vyšly.

V těchto dnech stojí za to zajít v Brně na dvě výstavy spojené s přírodou, v obou případech zajímavým a originálním způsobem. Přesto je každá výstava zcela jiná co do velikosti, použitých technik, zaměření, ale i úrovně „výstavnického umění“.

V září a říjnu vyrážejí po celém světě obdivovatelé ptáků do přírody a těší se, že zahlédnou druhy, s nimiž se jinak téměř nemají šanci setkat. Stěhovaví ptáci se totiž v hojném počtu přesunují na svá zimoviště a v České republice je tak možné snadněji než jindy vidět třeba orlovce říčního, jespáka obecného nebo kulíka písečného. Akcí se v přibližně 40 zemích koná tolik, že je první říjnový víkend dokonce nazýván světovým Festivalem ptactva. Pozorování ptáků je i v ČR docela oblíbené, proto není od věci připomenout si několik původních českých publikací, které se v poslední době ptákům a údajům o jejich výskytu na našem území věnovaly.

Na konci dubna 1975 bylo v zoologické zahradě ve Dvoře Králové nad Labem pozabíjeno největší stádo žiraf na světě chované v zajetí. O akci, kterou kontrolovali příslušníci Státní bezpečnosti, se neměl nikdo dozvědět. Konspiračními teoriemi obestřený příběh zaujal o pětadvacet let později skotského novináře Jonathana Magnuse Ledgarda, a tak na jeho základě napsal román Žirafy. Kniha je sice záměrně napsána jako fikce, přesto se díky Ledgardovi podařilo osvětlit dosud značně zamlžené pozadí celé události.