Na konci dubna 1975 bylo v zoologické zahradě ve Dvoře Králové nad Labem pozabíjeno největší stádo žiraf na světě chované v zajetí. O akci, kterou kontrolovali příslušníci Státní bezpečnosti, se neměl nikdo dozvědět. Konspiračními teoriemi obestřený příběh zaujal o pětadvacet let později skotského novináře Jonathana Magnuse Ledgarda, a tak na jeho základě napsal román Žirafy. Kniha je sice záměrně napsána jako fikce, přesto se díky Ledgardovi podařilo osvětlit dosud značně zamlžené pozadí celé události.

„Co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný na konec stav zemi vytvářejí, třeba s počátku působení jich zhoubným býti se zdálo,“ napsal před 80 lety ve své mimořádné knize Šumava umírající a romantická Josef Váchal. Kniha právě vychází znovu a ukazuje, jak hluboce její autor dokázal přírodě porozumět.

V září 1992 našla v odstaveném autobusu uprostřed aljašské divočiny parta lovců silně zapáchající mrtvolu muže. Jak se později ukázalo, šlo o tělo Chrise McCandlesse, čtyřiadvacetiletého mladíka, který pocházel z dobře situované rodiny, byl úspěšným sportovcem a na vysoké škole dosahoval výborných výsledků. Po jejím dokončení se ovšem sebral, veškeré své úspory věnoval na charitu, změnil si jméno a skoro dva roky se toulal napříč Severní Amerikou. Nakonec se pěšky vydal do divočiny severně od hory Mount McKinley, kde zemřel hlady. Jeho dramatický příběh se stal předlohou povedeného filmu Útěk do divočiny, který právě přichází do českých kin. Už několik let je ale v češtině k dispozici i stejnojmenná kniha Jona Krakauera, která McCandlessovo putování líčí mnohem věrněji.

Přečíst si původní předmluvu k této knize znamená vrátit se do polozapomenutého světa. Lidé zajímající se o zvířata mi už nenabízejí sendviče se šunkou. Aktivisté za osvobození zvířat jsou dnes vegetariány, i v konzervativnějším hnutí za lepší zacházení se zvířaty všichni pochopili, co znamená pojídání masité stravy. Ti, kteří tak ještě činí, se za to omlouvají a jsou schopni používat – při přípravě pokrmů pro ostatní – alternativní nemasové ingredience. Uvědomují si, že sympatie ke psům a kočkám je třeba rozšířit o vepře, kuřata a laboratorní krysy.

„S přiznanou přirozenou zkušeností jsou umělci a vědci na jedné lodi s veselými dementy, s deklarovanou ignorancí přirozené zkušenosti jsou na jedné lodi s nešťastnými šílenci nebezpečnými sobě i okolí; to si každý musí vybrat,“ píše Jiří Sádlo ve svém příspěvku ve sborníku Krajinou pochybností, který shrnuje úvahy z Ekologických dnů v Olomouci (EDO) z let 2005 a 2006. Přirozenost je v něm zmiňována častěji a jak z jednotlivých příspěvků, tak z celkové atmosféry sborníku je zřejmé, že v Olomouci dávají přednost veselým dementům.

Jak dalece je vnímání přírody a krajiny postaveno na kultuře, se ve své objemné práci „Paměť a krajina“ snaží ukázat historik Simon Schama. Podle něj je naše vnímání krajiny výsledkem komplikovaného vrstvení dřívějších postojů, které ovšem vytvářejí stále nové a překvapivé varianty. Schama se pokouší ukázat, že kultura a její symboly formují i přírodu zdánlivě zcela divokou, neporušenou.