Moderní průmyslová civilizace se ve své současné podobě ocitá v prudké kolizi s ekosystémem naší planety. Její frontální útok na Zemi je tak zuřivý, až se tají dech, a otřesné následky přicházejí tak rychle, že je ani nestačíme registrovat, natož chápat jejich globální dosah a organizovat patřičnou a včasnou odpověď. Izolované hrstky odbojářů, kteří se s touto ničivou silou setkali na vlastní kůži, se jí postavily na odpor – inspirující, ale v konečném hodnocení zoufale nedostatečný. Nechybí jim odvaha, imaginace nebo schopnosti, ale jejich soupeřem není nic menšího než současná logika světové civilizace. Dokud bude civilizace jako celek se svou ohromnou technickou silou pokračovat v dosavadním trendu uvažování, který podporuje ovládání a využívání přírodního světa k okamžitému prospěchu, bude tato ničivá síla dále devastovat svět bez ohledu na kteréhokoli z nás.

„Celá země se mění v oplocené stavební parcely, stavební ruch nejbídnější úrovně jako strašná rakovina rozežírá naše země, zachvacuje okolí velkoměst, měst a obcí, blízké i vzdálené, proniká do nejodlehlejších míst a neušetří ani nejkrásnější zapadlé kouty dosud neporušené přírody …“ Tento citát nepochází, jak by se mohlo zdát, z pera současného amerického kritika suburbanizace. Byl napsán v roce 1942 a ve svém textu „Zahrada, sad, krajina jako obytný prostor“ ho zveřejnil Ladislav Žák.

Esej z knihy Zpátky v ohni (Back on the Fire), který přeložil Luboš Snížek, naleznete na tomto odkazu. Tento text je v českém jazyce publikován poprvé.

Nová publikace Lidé, krajina a zemědělství, kterou připravil kolektiv autorů zaměstnaných nebo spolupracujících s Národním zemědělským muzeem v Praze, nabízí formou fotografií a doprovodných textů pohled do vývoje českého venkova a zemědělství ve 20. století. V některých ohledech jde ale o pohled poněkud problematický.

V posledních letech se stalo pravidlem, že se na pultech knihkupectví, většinou nedlouho před Vánocemi, objeví nová knížka Václava Cílka. Došlo k tomu i vloni, a tak je s námi Václav Cílek i tuhle zimu. Těžko by někdo mohl Ekolist podezřívat, že mu věnujeme málo prostoru (viz Ekolist 02/2006, 04/2005, 04/2003). Tentokrát je to ale zvlášť oprávněné. Nový soubor textů „Tsunami je stále s námi“ je totiž Cílkova snad vůbec nejenvironmentálnější kniha.

U příležitosti představení tzv. hodnoty stáří, kterou ve svém díle uvedl teoretik památkářství Alois Riegl, jsem se v EkoListu 12/2006 snažil ukázat, jaký estetický význam pro nás stáří, ba zmar a umírání v krajině má. Teď mi na pomoc přichází i zajímavá výstava o dekadenci.

V mém okolí je řada lidí, kterým není životní prostředí lhostejné. Nejde o žádné příznivce konkrétních ekologických organizací, nejsou to ani voliči Strany zelených. Jsou obyčejní lidé nejrůznějších povolání a osudů, kterým je společné to, že vnímají svůj díl odpovědnosti za naše životní prostředí. Snad ještě jedna věc jim je vlastní: rádi by se chovali šetrně k životnímu prostředí, ale neví, jak.