„Co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný na konec stav zemi vytvářejí, třeba s počátku působení jich zhoubným býti se zdálo,“ napsal před 80 lety ve své mimořádné knize Šumava umírající a romantická Josef Váchal. Kniha právě vychází znovu a ukazuje, jak hluboce její autor dokázal přírodě porozumět.

V září 1992 našla v odstaveném autobusu uprostřed aljašské divočiny parta lovců silně zapáchající mrtvolu muže. Jak se později ukázalo, šlo o tělo Chrise McCandlesse, čtyřiadvacetiletého mladíka, který pocházel z dobře situované rodiny, byl úspěšným sportovcem a na vysoké škole dosahoval výborných výsledků. Po jejím dokončení se ovšem sebral, veškeré své úspory věnoval na charitu, změnil si jméno a skoro dva roky se toulal napříč Severní Amerikou. Nakonec se pěšky vydal do divočiny severně od hory Mount McKinley, kde zemřel hlady. Jeho dramatický příběh se stal předlohou povedeného filmu Útěk do divočiny, který právě přichází do českých kin. Už několik let je ale v češtině k dispozici i stejnojmenná kniha Jona Krakauera, která McCandlessovo putování líčí mnohem věrněji.

Přečíst si původní předmluvu k této knize znamená vrátit se do polozapomenutého světa. Lidé zajímající se o zvířata mi už nenabízejí sendviče se šunkou. Aktivisté za osvobození zvířat jsou dnes vegetariány, i v konzervativnějším hnutí za lepší zacházení se zvířaty všichni pochopili, co znamená pojídání masité stravy. Ti, kteří tak ještě činí, se za to omlouvají a jsou schopni používat – při přípravě pokrmů pro ostatní – alternativní nemasové ingredience. Uvědomují si, že sympatie ke psům a kočkám je třeba rozšířit o vepře, kuřata a laboratorní krysy.

„S přiznanou přirozenou zkušeností jsou umělci a vědci na jedné lodi s veselými dementy, s deklarovanou ignorancí přirozené zkušenosti jsou na jedné lodi s nešťastnými šílenci nebezpečnými sobě i okolí; to si každý musí vybrat,“ píše Jiří Sádlo ve svém příspěvku ve sborníku Krajinou pochybností, který shrnuje úvahy z Ekologických dnů v Olomouci (EDO) z let 2005 a 2006. Přirozenost je v něm zmiňována častěji a jak z jednotlivých příspěvků, tak z celkové atmosféry sborníku je zřejmé, že v Olomouci dávají přednost veselým dementům.

Jak dalece je vnímání přírody a krajiny postaveno na kultuře, se ve své objemné práci „Paměť a krajina“ snaží ukázat historik Simon Schama. Podle něj je naše vnímání krajiny výsledkem komplikovaného vrstvení dřívějších postojů, které ovšem vytvářejí stále nové a překvapivé varianty. Schama se pokouší ukázat, že kultura a její symboly formují i přírodu zdánlivě zcela divokou, neporušenou.

Deštný prales, domorodci s chatrčemi z trávy, mniši na pozadí tropického moře, primitivní obřadní masky, to jsou obrázky, které můžeme shrnout jedním slovem – exotika. Jde o téma, které je pro environmentálně laděného člověka značně přitažlivé. A jistě i svou rozporuplností: na jedné straně pociťuje touhu po přirozenosti těchto výjevů, na druhé straně ale vnímá ničivou sílu vlastní civilizace, která do nich vniká nebo kterou dokonce sám na tato místa přináší. Nechci zde však rozebírat pro a proti našich cest za „jinou“ přírodou a lidmi, spíš představit fenomén směřování k „cizímu“ v rámci naší kultury. Dobrou příležitost k tomu skýtá výstava „Exotismy ve výtvarném umění v Čechách a na Moravě“, která v únoru skončila v Českém muzeu výtvarných umění v Praze a v příštích měsících zamíří i do dalších měst po celé republice.

Začátek 90. let v Praze. Studoval jsem tehdy vývojovou biologii a imunologii na Přírodovědecké fakultě UK. Kolega z ročníku mi jednou povídá: „Hele, dole na botanice přednáší Ložek. To je fakt výbornej řízek!“ Já už o tomhle řízkovi něco slyšel, a tak jsme se na něj šli podívat. Byl prostředek semestru, přednáška s názvem „Příroda ve čtvrtohorách“ v plném proudu, a tak jsem z obsahu mnoho nerozuměl. Dobře jsem ale vnímal zvláštní energii, která proudila z toho člověka klasického, úplně čapkovského vzezření, jenž tam seděl za katedrou. Energii, kterou nedokážu pojmenovat líp než jako dědkovskou. A taky onu až závratně živou, rukama i nohama prožitou zkušenost, jež byla cítit z každého slova.