Kniha Africký příběh lásky od Daphne Sheldrickové trochu klame tělem. Název i přebal by v neznalém čtenáři mohly vyvolat pocit, že jde o prostou červenou knihovnu zasazenou do exotického prostředí. Kniha sice láskou prodchnuta je, ale především láskou ke zvířatům. Daphne Sheldricková je totiž jednou z nejvýznamnějších ochránkyň divoké přírody v Africe a zakladatelkou úspěšného sloního sirotčince. Vzpomínky na život v největším keňském národním parku, na boj o keňskou nezávislost nebo na souznění s nejrůznějšími zvířaty z knihy činí neobyčejně barvité čtení.

Jedním ze základních úkolů vědců a vědkyň v dnešní době je kromě poctivého bádání a publikování výstupů v ryze odborných časopisech i kvalitní popularizace, tedy šíření poznatků přístupným a laickému publiku srozumitelným jazykem. Mělo by dokonce platit, že u projektů, které jsou financovány z veřejných peněz, a takových je u nás zatím ještě drtivá většina, by popularizační výstupy měly být samozřejmostí. Z tohoto důvodu lze knihu Ochrana přírody z pohledu biologa, kterou společně sepsal kolektiv osmi mladých autorů a autorek, jednoznačně přivítat.

Po statisíce let se lidé cítili součástí přírody a přímo komunikovali se zvířaty, rostlinami a zemí, v níž žili. Dnes nám představa, že by všechno kolem nás mohlo být živé, byť třeba od nás velice odlišným způsobem, připadá bizarní, možná i potrhlá nebo směšná. „Jak se mohla západní civilizace od přírody tak hluboce odcizit?“ ptá se ve své knize Kouzlo smyslů americký filosof David Abram. A nabízí neotřelou odpověď: podílelo se na tom rozšíření písma a následně i snaha o přísně objektivní myšlení.

Vztahy člověka k přírodě byly a jsou značně komplikované a někdy těžko nahlédnutelné. Můžeme se na ně dívat skrze filosofické koncepce, sociologické výzkumy, ale třeba i archeologické vykopávky. Jednou z oblastí, kterou je zajímavé sledovat, je v tomto ohledu umění. Přiblížit pohled na specifický výtvarný projev - ornamenty jako odraz přírody v umění přelomu 19. a 20. století - se pokouší výstava "Po stopách moderny. Tiché revoluce uvnitř ornamentu" v brněnské Moravské galerii.

„Čím více silnic, tím více automobilové dopravy. A obdobně to funguje se stezkami pro pěší a cyklisty a lidmi,“ tvrdí známý dánský architekt Jan Gehl. Jeho vize a práci představuje Lidský rozměr, který je právě promítán v rámci festivalu Jeden svět.

Vědci pracující v terénu často mají mimořádné znalosti krajiny, stejně jako mimořádnou citlivost k ní a jsou schopni zde vidět nejenom celou řadu „věcí“, co běžný člověk nevidí, ale také spoustu jejích krás či půvabů. Jejich obeznámenost ale i schopnost „cítit“ nějakou krajinu nemusí ani tak vyplývat z jejich znalostí nějaké formy organismů či geologie, ale i z prostého faktu, že jsou v přírodě mnohem častěji než běžný člověk.

Na počátku věků chránil rovnováhu mezi mayskými indiány a přírodou mocný tvor - modrý krokodýl. Pak se ale jeho moc vytratila a lidé zvítězili nad Zemí. Tak začíná nový český dokument Dotek modrého krokodýla o hledání divočiny a místa pro volně žijící zvířata v moderním světě. Pokud lidé modrého krokodýla najdou a dotknou se ho, má prý Země stále ještě naději.