Ochlupení (a opeření) bližní
Kniha je rozdělena na osm základních bloků, které se dané problematice věnují z různých úhlů pohledu, ať už to je shrnutí historického vývoje vztahu ke zvířatům v kultuře naší i v těch mimoevropských, otázka archetypálních vztahů lidí k jednotlivým skupinám zvířat, problematika domestikace, nebo řada dalších, vysloveně environmentálních témat.
Možná to nejlepší
Autor, jinak biolog, profesor filosofie a dějin přírodních věd, ale i esejista a literát, v knize dokázal (s přispěním jedné kapitoly od Hany Novákové o zvířatech v Indii) mimořádně šťastně spojit všechny oblasti svého zájmu do obsáhlého, komplexního a přitom čtivého a vtipného textu. Možná můžeme říci, že patří k tomu nejlepšímu, co autor dosud napsal. Čtenář najde v knize nejen spoustu zajímavých informací a dat o vztahu lidské kultury k našim ochlupeným i opeřeným bližním z oblasti biologie, dějin kultury nebo historie vědy, ale především celou řadu úvah a postřehů o této, v mnohém ohledu ožehavé oblasti.
Ke kladům knihy patří rovněž schopnost autora odkazovat nejen k literatuře z řady oborů, ale využívat svých vlastních zkušeností se zvířaty, kterých nabyl jako syn v zemědělské rodině v jižních Čechách (sám choval třeba holuby) nebo jako cestovatel po exotických zemích. Přes značnou komplikovanost a komplexnost tématiky však není výsledný text nepřehledný. Řada odboček a zajímavostí je totiž k textu přidána prostřednictvím rozsáhlých boxů a celek je pak ještě doplněn ilustrativními obrázky z různých dob i disciplín (některé by si ovšem zasloužily větší formát) a poměrně rozsáhlou bibliografií. Jakkoli má kniha v názvu pouze „ochlupení“, věnuje Komárek část pozornosti i ptákům, naopak rybami či hmyzem se zabývá skutečně jen okrajově, jak to také vyplývá ze zájmu člověka o tyto skupiny.
Je sympatické, že téma své knihy má Komárek rád nejen jako objekt teoretického zájmu, ale přistupuje ke zvířatům jako k živým a specifickým bytostem, které mají své „světy“ a kterým reduktivní (rozuměj mechanistická a genocentrická) biologie nemůže zcela porozumět. Jako obvykle ve svých knihách si sice v duchu portmannovského učení všímá nejdříve vnějšku zvířat – jak vypadají a jak se chovají –, vede nás ale především k jejich (i k naší lidské) psýché nebo vnitřku. A ten může být značně svébytný, založený na jiných smyslech i způsobech uchopování „skutečnosti“, takže do mnoha zvířat se můžeme vcítit v některých ohledech opravdu jen těžko.
Přesto Komárek na řadě příkladů ukazuje, že zvířata jsou v mnoha ohledech opravdu naši bližní a vědci, kteří se chovají, jako by zvířata byla pouhé stroje bez emocí, popř. jakýsi „black box“, se hrubě mýlí. Jak se ale dá očekávat od autora, varujícího před nereflektovaným přijímáním jednoduchých protikladů, nenajdeme v knize ani snahu udělat ze zvířat nějaké „ochlupené“ lidi. Komárek stejně jako Darwin sice poukazuje na různé „vyšší“ schopnosti a dovednosti zvířat, než se jim běžně přiznává, na druhé straně ale nijak nezakrývá výrazné rozdíly v psychickém vybavení obou „světů“ (např. v oblasti jazyka, vztahu ke smrti, atp.)
Kdo koho domestikoval?
Co však autora zajímá nejvíc, je skutečně onen vztah mezi člověkem a zvířaty, který prošel a prochází různorodým vývojem, stejně jako samotní lidé na jedné a samotná zvířata na druhé straně. Vždyť to jsou právě domestikované formy zvířat, na kterých de facto stojí značná část naší obživy jak v současnosti, tak v minulosti, kdy navíc sloužila i síla jejich svalů v zemědělství. Dnes řada zvířat výrazně uspokojuje i citové potřeby člověka.
Jakkoli se Komárek věnuje i zvířatům „divokým“, ať už kvůli jejich zásadnímu symbolickému a spirituálnímu významu pro lidské kultury (vzpomeňme třeba na orla), nebo kvůli jejich významu jako lovné zvěře (což někdy i splývá – viz bizon u indiánů), hlavní pozornost věnuje živočichům, která jsme v dlouhém procesu domestikace přetvářeli nejen ke své potřebě, ale i „ku obrazu svému“. Komárek (který vyučuje předmět domestikace i na PřF UK) totiž ukazuje, že tento proces byl pravděpodobně mnohem složitější, než se soudí, a že v některých případech v něm hrálo hlavní roli spíše náboženské či rituální využití, nikoliv přímý užitek jako potrava (ovce, koza, kráva) či společník k lovu jako v případě psa, zdomácnělého vlka. Ukazuje rovněž, že ona domestikace byla v některých případech „obousměrná“, a není tak úplně jasné, kdo koho si vlastně ochočil (kočky).
Autora zajímá jak povrch těla, tak etologie živočichů, a proto je pro něj i mimořádně zajímavá oblast, kdy při zdomácňování nastala celá řada někdy radikálních proměn v rámci zvířecího organismu i psychiky. Co je také zajímavé, člověk tyto své „živé artefakty“ v některých ohledech následuje v procesu jakési autodomestikace. Stejně jako oni má gracilnější kostru, je více odolný stresu z nahloučení mnoha jedinců, horší se mu smysly, sexualita již není vázána pouze na určité období v roce atd. A to raději nezmiňujme různé monstrozity, které lidé na svých „miláčcích“ vypěstovali, jako může být zcela deformovaná tlama pekinéze (o velikosti nemluvě), kdysi vlka, či různé závojnatky, sotva již plovoucí. Nemají obdobné hypertrofie a monstrozity, zajímavé z estetického hlediska, ale v podstatě zvířata mrzačící, svoji paralelu uvnitř lidské psychiky?
Podivné paradoxy
Rozsáhlou část knihy zaujímají témata, která nalézáme i v různých environmentálních periodicích a knihách. Komárek se poměrně podrobně věnuje nejen vlastní ochraně zvířat, ale i smysluplnosti, stejně jako historii zoologických zahrad, otázkám vegetariánství, velkochovů apod.
Ani zde nečekejme od Komárka jednoduché návody či řešení typu ano-ne. Spíše nabízí spoustu zajímavých faktů, pohledů i nových otázek. Čtenář se tak např. v pasážích o zoologických zahradách dozví nejen o historii vzniku těchto zařízení obecně, ale detailněji i o jednom z hlavních „otců“ moderní zoologické zahrady Carlu Hagenbeckovi, který ovšem choval i řadu exemplářů „přírodních národů“. Přečteme si rovněž o významu zoo pro vědecký výzkum, stejně jako o problematičnosti deklarované funkce zoo jako místa, kde se zachraňují různé druhy před vyhynutím.
Témat probíraných v knize je značné množství a těžko je zde můžeme zachytit byť jen v přehledu. Snad bych ještě podtrhl, že Komárek upozorňuje na řadu paradoxů a podivných nedůsledností v našem vztahu ke zvířatům, kdy jsou na jedné straně chováni jako mazlíčci a přísně chráněni, a na druhé straně jsou ve skrytu podrobováni značnému utrpení coby naše potrava či předmět vědeckých experimentů. Zde Komárek nenechává nikoho na pochybách, co si myslí například o velkochovech, dokonce rozhodně tvrdí, že „tento fenomén bude jednou jmenován jedním dechem s inkvizicí i … koncentráky – i tam byla viděna jejich naprostá nezbytnost…“ Není náhodou, že sám Komárek je dnes – pokud vím – již víceméně vegetariánem a jak říká, zvířata má rád, a proto žádná nechová.
Kniha ovšem není v žádném případě aktivistická, spíše naopak. Představuje pro širší vzdělané publikum zdroj mnoha faktů, postřehů, ale i diskusí a podnětů k přemýšlení v opravdu šťastné kombinaci řady disciplín. Snad jen škoda, že obálka takové knihy je příliš abstraktní, jakkoli je výtvarně při bližším pohledu zajímavá. Působí – vypůjčíme-li si autorův biologický slovník - spíše jako kryptické zbarvení, které má knihu na pultech knihkupectví spíše maskovat. Doufejme, že ji čtenáři-přátelé zvířat v houštinách a lesích textů nepřehlédnou.
reklama
Další informace |
Stanislav Komárek: Ochlupení bližní. Zvířata v kulturních kontextech; Praha, Academia 2011, 280 s.
Přečtěte si upravenou ukázku z knihy Zoo mnohdy apeluje spíše na touhu zírat než na přání hlubšího biologického poznání.
Meditace v pavilonu motýlů
Egypt – tisíce let úpadku I.
Nemáme to v rukou: Antropocennosti. Průvodce světem antropocénu
Chvála kamenů, hvězd a pozornosti
Krajinomalba kupodivu žije
