https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/stanislav-komarek-zoo-apeluje-na-touhu-quotziratquot-ne-poznavat
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Stanislav Komárek: Zoo monohdy apeluje spíše na touhu zírat než na touhu poznávat

29.8.2011
Už od šedesátých let 20.století a tím více dnes bývá zvykem zdůrazňovat nejen poznávací aspekt zoologických zahrad, ale i jejich aspekt ochranářský – přispívají k záchraně v přírodě vymírajících druhů a možnosti jejich vysazování zpět do volné přírody, až k tomu bude možnost. To je jistě za některých okolností myslitelné a už v meziválečné éře se takto podařilo zachránit před vyhynutím zubra, jehož poslední refugium v Bělověžském pralese zažilo dvojí přechod fronty a ve válečných zmatcích byly poslední „volně“ žijící kusy v této carské veleoboře vystříleny.
 

Jasně ovšem vidíme také Achillovu patu všech programů, snažících se o záchranu zvířecích druhů v zajetí. Mimo vši pochybnost to samozřejmě z principu lze a řada našich domestikantů takto „přežila“ své ve volné přírodě už vyhubené předky – zmiňme jen domácí tury, koně, oba druhy velbloudů, vbrzku možná i jaka. Podobná strategie se ovšem hodí jen pro druhy velké, dlouhověké, nápadné a pro člověka atraktivní, nejlépe velké býložravé savce a do určité míry i velké šelmy a větší ptáky typu bažantů či vrubozobých (například hnědí bažanti ušatí či bernešky havajské dnes přežívají jen v polodomestikované populaci).

Kamenů úrazu je však celé řada: U živočicha, pro nějž není v antropogenizované krajině dost místa, je velmi nepravděpodobné, že se podobná šance v budoucnosti objeví – jeho příštím osudem bude zřejmě kariéra „věčného domestikanta“. Zvlášť výrazný je tento problém u velkých šelem typu tygrů, vyžadujících stovky čtverečních kilometrů teritorií, navíc je jejich znovuvysazení komplikováno, ne-li znemožněno přetržením předávání loveckých dovedností mezi generacemi převedením do zajetí, kde se sice snadno množí, ale ztráta schopnosti samostatné obživy je téměř nevratná (zřejmě tedy bude sudbou tygrů být v různých barevných mutacích ozdobnými živočichy veřejných i soukromých zvěřinců – jejich chovu brání i přísná druhová ochrana, neumožňující nadpočetné jedince řekněme přenechat zámožným zájemcům k „trofejnímu odstřelu“, ale vyžadující jejich nákladné držení až k přirozenému konci – u lvů, kde tolik omezení není, už v Jižní Africe naveliko bují chovy „produkující“ komerčně „lovné“ samce s obrovskou hřívou a utrácející lvice hned po narození).

Situace je trochu lepší u velkých býložravců, které lze chovat v mnohem větším počtu na relativně menších plochách v zásadě „oborovým“ způsobem. V už zmíněné Jižní Africe jsou i velké rezervace v zásadě komerčně provozovanými oborami s elektrickým plotem okolo, pravidelným vypalováním staré trávy za účelem uživení a přilákání naddimenzovaných stavů zcela krotké zvěře, která se návštěvníků v autech sebeméně neleká – od evropských obor se takováto zařízení liší jen tím, že kopytníci jsou v nich zavřeni i s predátory: i řada farmářů má na svých pozemcích podobná zařízení menšího formátu s chovy rozmanitých antilop k předvádění turistům i produkci masa. Zdá se, že řada druhů kopytníků a tlustokožců by se dala nejúspěšněji „zachránit“ podobným polofaremním chovem mimo svou často neklidnou vlast, třeba v Texasu či na Floridě.

Redakce Ekolistu.cz oslovila několik vědců, odborníků i aktivistů s žádostí o komentář na téma:

„Jaká má být role zoo v 21. století?“

Své odpovědi nám kromě Stanislava Komárka poslali:

Zoologické zahrady rovněž pochopitelně jeví zájem jen o druhy nápadné a divácky atraktivní – jakkoli je jistě z principu možné vytvářet záchovné chovy ohrožených druhů střízlíků, hrabošů či pakobylek, nemají podobné projekty, náročné na každodenní dohled a „lid“ nezajímající, v přítomné době dlouhého trvání, provozují se jen kampaňovitě a vyznívají do ztracena. Rovněž pro běžné vystavování je mnohem rentabilnější drobnější ptáky a plazy vždy znovu dovézt – není vůbec náhodou, že většina nejběžnějších klecových ptáků – andulky, zebřičky, korely, rosely atd. – je australská: tato země poměrně záhy zakázala vývoz všech druhů a nezbývalo, než ty už získané dál udržovat. I u větších zvířat typu řekněme drobných kočkovitých šelem je průběh chovu nezřídka cyklický a předvídatelný – dosud nechovaný a v zajetí nový druh se po importu podaří rozmnožit, je obecně atraktivní, jeho ceny rostou, všechny zoo se o něj zajímají – časem se trh nasytí, zvíře se stane, navzdory třeba řídkému výskytu v přírodě, „obyčejným“, málokdo je ještě množí, chovné exempláře zestárnou a chov se zhroutí: celý fenomén připomíná vzestup a pád psích plemen.

Rovněž lidsky pochopitelná, ale pro genofond chovaných ohrožených druhů zhoubná je tendence ředitelství jednotlivých zoo cenné exempláře „hromadit“ a „nepůjčovat“. Je samozřejmě otázkou, proč mizející druhy vlastně uchovávat, ale pokud si na ni odpovíme kladně, je nutno konstatovat, že zoologické zahradnictví pomohlo oddálit záhubu jen několika málo z nich. Nedá se očekávat, že by se tato situace v budoucnosti zásadně změnila.

Problematičtější a diskutovanější je další z přínosů zoologických zahrad, a to je poučování veřejnosti. Nedá se říci, že by euroamerické zoologické zahrady přítomné doby pro tento aspekt málo učinily – spíše je s podivem, že jejich činnost má jen relativně velmi skromný dopad.

Potíž spočívá v tom, že zoo apeluje také na jinou složku naší psychiky než poznávací – na touhu „zírat“. Stejný, ba mnohem větší zájem, než by u diváků vyvolala skleněná stěna akvária, úlu nebo mraveniště, vyvolala by průhledná zeď obytného bloku, kdyby si to obyvatelé nechávali líbit. Některé zoo zkusily s velkým úspěchem vystavovat v nové době i lidi – student a studentka v pokojíku budí velký zájem i při běžných činnostech typu čtení nebo vaření kávy. V zásadě právě z tohoto pronikání tam, kam nás nezvali, vzchází značná část nejen bulvárního žurnalismu, ale i vědy, počínaje etologií, sledující předkopulační rituály obalečů či kojení mláďat kaloňů, až po pronikání skutečně drsné, třeba sondou do srdeční komory či tenkého střeva. Právě touha uvidět v poněkud travestované formě životní a rodinné projevy sebe sama na jiném objektu vede k takovému úspěchu zvířecích bajek, popularizované etologie i zoologických zahrad a velkého úspěchu akcí, „šmírujících“ nějaký atraktivní zvířecí druh bez ustání kamerami ve stylu reality shows či už zmiňovaných telenovel – s oblíbeným opičákem či buvolem pak můžeme prožívat jeho omezené slasti a strasti, podobně jako s televizní zdravotní sestrou ty její – ve skutečnosti vlastně nějak znovuprožíváme ty naše. S tím také souvisí skutečnost, že nejoblíbenějšími objekty zírání v zoo jsou tvorové nám lidem nejvíce podobní – lidoopi - a víceméně se dá říci, že s fylogenetickou vzdáleností zájem návštěvníků klesá. Výjimku pak u různých tvorů tvoří události společné a sdílené všemi živočichy včetně člověka, jako je krmení, narození mláděte či sofistikované sociální interakce. Znovuprožívání vlastních emocí je pak výrazně snazší.

Zoologické rafinovanosti, řekněme skvěle provedená expozice termitů či zajímavé barevné variety tropických plžů, které přes svou objektivní unikátnost a odbornou zajímavost příliš diváků nelákají, protože prostě neumožňují ono vcítění pro přílišnou vzdálenost od člověka.

Už před koncem 20. století se objevuje a v budoucnosti bude jistě pokračovat i velmi radikální kritika zoologického zahradnictví, která však prakticky neumenšuje zakládání dalších podniků tohoto typu ani jejich návštěvnost širokými davy – v některých částech intelektuálních kruhů však důvěru k nim nahlodala. Nepřátelství vůči tomuto typu konání je nezřídka neobyčejně vyhraněné a tváří v tvář takovým skutečnostem, jako jsou průmyslové velkochovy, působí jako ono příslovečné zohledňování smítky v oku oproti břevnu, které nevnímáme. Je pochopitelně jasné, že zoologické zahrady neprezentují zvířata v jejich přirozeném prostředí a ani tak činit nemohou – všechny pavilony napodobující nejrůznější typy džunglí, korálových útesů, mlžných lesů atd. nám připadají přesvědčivé jen do chvíle, kdy dotyčné biotopy uvidíme ve skutečnosti. Jedná se také o zařízení pro lidi, nikoli primárně pro zvířata – pro ty je vlastně určen jejich původní biotop – v zahradě neberoucí ohled na návštěvníky a liduprázdné by se asi cítila lépe, ale to nic nemění na tom, že jsou součástí instalace, trochu jako mrtvá rajka bývala součástí klobouku či tanečního kostýmu – ta živá je součástí novoguinejského pavilónu. Je také jistě pravda, že se jedná o jakési dědictví imperiálních a koloniálních výstav, kde bývali i živí domorodci a jejich artefakty a že se v jistém smyslu jedná o „zavlékání“ zvířat a jejich nedobrovolné vystavování voyerským pohledům diváků, často bez možnosti se zcela ukrýt – mnoho z nich se ovšem v zajištěné nudě zahradního provozu hemžením návštěvníků baví, velké šelmy na ně mnohdy „číhají“ (zájmy návštěvníků vyžadují také nočním živočichům v různých „nokturnáriích“ obracet noc a den či kvůli oblibě mláďat zvířata množit víc, než kolik nových kusů lze „udat“, u harémově žijících kopytníků zbývá spousta „nepoužitelných“ samců). Striktní linie vyžadující zvíře buď na jeho přirozeném biotopu, nebo vůbec, by nepochybně poděsila třeba i politické emigranty – namísto nedůstojného skomírání v hostitelské zemi by se dočkali humánního usmrcení.

Pronikáním tam, kam nemáme, je ovšem i turistika za zvířaty typu safari či bird-watchingu, v posledních dekádách se prudce rozvíjející, do určité míry i jejich natáčení (správně udělaný přírodovědný film pochopitelně vypovídá o životě zvířat v přírodě mnohem víc nežli zoo, nemá ovšem živočišné teplo se zápachem výkalů, možnost tajného krmení a jiné půvaby, za nimiž se do zoo jezdí). Při striktním dodržování všech těchto ohledů ovšem nebylo možno manipulovat s žádným zvířetem nebo rostlinou, což je pro lidi v zásadě neslučitelné se životem. Intelektualismus však zná jen mrazivé extrémy – buď jsme demiurgové a je nám dovoleno vše, nebo nesmíme ani pohladit kočku bez jejího informovaného souhlasu. Hlasatelé takovýchto názorů ovšem bez otřesení pojídají řízek či polykají pilulky, předem dostatečně otestované.

Je pravda, že třeba literární reference týkající se zoologických zahrad nejsou nejpovzbudivější a některá zvířata nebudí i v nejlépe vedených zahradách utěšený dojem – zatímco antilopy ve větší ohradě se od těch ve stepi skoro neliší, sloni vyvolávají proti těm divokým impresi trestanců skoro všude. Míra povzbudivosti pohledu často nijak nekoreluje s délkou přežívavosti či úspěšným množením, třeba u kočkovitých šelem či medvědů s jejich tendencí k pohybovým stereotypiím. Často se rovněž diskutuje o tom, zda zoologické zahrady jsou „kulturní institucí“ srovnatelnou řekněme s knihovnou či galerií a názory v této věci se velmi různí – ředitelé zoologických zahrad jsou dnes stejně jako v 19.století veřejnými osobnostmi, na něž se upírá pozornost médií. 21.století na tom zřejmě mnoho nezmění.


reklama

 
Další informace |
Jedná se o upravenou kapitolu z knihy Ochlupení bližní: zvířata v kulturních kontextech, Academia, 2011 (dosud nevyšla). Tato kapitola již v jiné úpravě vyšla v minulosti v Respektu.
Stanislav Komárek
Autor je profesorem na Univerzitě Karlově, přednáší především o vztazích příroda-kultura, o biologické estetice nebo o dějinách přírodních věd. Kromě odborné práce hojně publikuje v masmédiích, napsal tři romány a rovněž tři básnické sbírky.
 twitter
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist