Lucie Moravcová: Držením zvířat v zoo si člověk dokazuje svoji nadřazenost
Historie zoo je stará asi 250 let a první česká zoo vznikla teprve před necelými 100 lety. Počátky konceptu zoologických zahrad leží v touze bohatých lidí něčím se lišit, pořídit si to, co nikdo jiný nemá. Exotická zvířata byla držena jako exponáty, a tento princip se udržel bohužel až dodnes – zvířata jsou v zoo stále jen „exponáty“. Proto se nabízí logická otázka, co s těmito zařízeními dělat dnes, zda vůbec mají nějaký smysl v 21. století a zda by neměly být přeměněny v něco úplně jiného, případně zcela zrušeny.
Podle zákona o zoologických zahradách by mj. mělo být posláním zoologických zahrad „přispět k zachování biologické rozmanitosti volně žijících živočichů jejich chovem v lidské péči, se zvláštním zřetelem na záchranu ohrožených druhů, jakož i výchova veřejnosti k ochraně přírody“. Pokud budeme vycházet z této suché, leč výstižné definice, musíme si klást otázku, zda zoo dostatečně a zda vůbec plní tuto úlohu. A zde právě může nastat zádrhel.
Všechny zoologické zahrady zvířata vystavují. Mají je často ve špinavých, starých klecích a i běžný návštěvník pozná, že tu není něco v pořádku. Proto je v posledních letech snaha klece rušit a zřizovat místo nich větší, návštěvníkům přístupnější prostory, které budou alespoň trochu budit dojem, že v nich zvířata žijí v podobných podmínkách jako v přírodě. To je velmi diskutabilní, protože to tak může působit pouze vizuálně, nikoliv fakticky. Zoo se také snaží pořizovat si nové druhy, aby přilákaly návštěvníky, kterých v určitých obdobích ubývá.
Dostávají se tak do bludného kruhu, kdy proto, aby přežily, musí přijímat další zvířata, na která pak nemají peníze ani sílu, aby se o ně dobře staraly. Až příště půjdete do zoo, podívejte se zvířatům plně do očí a položte si otázku, co v nich vidíte? – Nejsou to už divoké šelmy, jsou to zlomené bytosti toužící po svobodě, možnosti pohybu, volného shánění potravy, výběru partnera apod. A to i v případě, že se v zajetí již narodila – jejich instinkt v nich budí tyto touhy, které nemohou být nikdy naplněny. Důkazem nepohody zvířat v zoo budiž například časté problémy s reprodukcí, vysoká úmrtnost importovaných jedinců nebo stereotypní pohyby (kterými se neinformovaní návštěvníci rádi baví).
„Jaká má být role zoo v 21. století?“
Své odpovědi nám kromě Lucie Moravcové poslali:- Dana Holečková, ředitelka ZOO Dvůr Králové nad Labem. Její komentář najdete zde.
- Iveta Rabasová, ředitelka Podkrušnohorského zooparku Chomutov. Její komentář najdete zde.
- Pavel Kindlmann, profesor ekologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Jeho komentář najdete zde.
- David Storch, ekolog Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy. Jeho komentář najdete zde.
- Stanislav Komárek, biolog, filosof, básník a esejista. Jeho komentář najdete zde.
Troufám si tvrdit, že většina lidí chodí do zoo kvůli jednak kvůli zábavě a jednak kvůli potřebě kontaktu s přírodou. Je-li tomu tak, pak je na místě otázka, jestli to je ten správný kontakt s přírodou. Co si může běžný návštěvník po hodinové procházce mezi klecemi lepšími nebo horšími odnést? Co zůstane v hlavě malého dítěte? Že zvířata patří do klecí?
Jedním z argumentů pro udržování zoologických zahrad je rozšiřování znalostí veřejnosti v otázce života zvířat. Ohlédneme-li od toho, že dnes při překotném vývoji moderních technologií a různých možností studia se dá o zvířatech dozvědět jinými způsoby, musíme si položit otázku, zda máme právo zavírat zvířata, brát je z jejich přirozeného prostředí kvůli tomu, abychom si „rozšířili obzory“? Jaká je tedy potom alternativa k poznávání přírody? Pokud se shodneme na tom, že pro člověka je důležité, aby získal vztah ke zvířatům a přírodě a aby ji respektoval, pak zbývá jen jediná možnost – pozorovat ji přímo v přirozeném prostředí. Je pravda, že během jedné hodiny nespatříme tolik druhů najednou, ale možná my a naše děti pochopíme mnohem více o všech souvislostech. A pokud chceme vidět a poznat další zvířata, stromy, rostliny, je k mání nepřeberné množství časopisů, knížek nebo filmů.
Dalším mylným argumentem pro provozování zoo je, že jsou nezbytné k zachování ohrožených druhů. Kromě toho, že jen zlomek reintrodukcí se zdaří, měli bychom se ptát, zda by nebylo lepší a správnější dbát na to, abychom neničili přirozené prostředí těchto zvířat, která povětšinou následkem naší, lidské, činnosti vymírají. Pojďme raději chránit zvířata tam, kde je jejich domov, než abychom je násilím přesunovali z jedné polokoule na druhou a poté je po další generace drželi v podmínkách, které s těmi přirozenými nemají téměř nic společného. Nehledě na to, že převážná většina kriticky ohrožených druhů v zoo vůbec chována není – nejsou zřejmě dostatečně atraktivní pro návštěvníky. Navíc, k čemu slouží zachování druhu, jehož přirozený domov bude mezitím zničen? Ochrana druhu má smysl pouze v přírodě.
Otázka položená v titulku této úvahy bude tedy především otázkou, jakou cestu si chce člověk vybrat pro ochranu zvířat v následujících desetiletích. Zda je chránit v přirozeném prostředí, nebo zda bude rozšiřovat umělá místa zoologických zahrad pro seznamování se s přírodou, která mezitím přestává být realitou. A přitom se bude nadále pokoušet množit ohrožené druhy, které ve valné většině stejně nemůže vrátit do přírody, zatímco nebude brát v potaz ochranu zvířat jako jednotlivých, konkrétních a vnímavých bytostí.
Zoo jsou v přímém rozporu s chápáním zvířat jako vnímavých a cítících bytostí se svojí vlastní hodnotou a svými právy. Držením zvířat v těchto „vězeních“ si člověk jen dokazuje svoji nadřazenost a nezáleží na tom, jak ji zdůvodňuje. Vždy je to sobecký zájem člověka postavený nad přirozené potřeby zvířete. Zajetí nemůže nikdy vyhovět všem přirozeným potřebám zvířat.
Závěrem nutno podotknou, že nelze upřít snahu mnohých zoologických zahrad o zlepšování a obohacování prostředí pro zvířata, nicméně dlouhodobým cílem by se měla stát ochrana zvířat v jejich přirozeném prostředí.
reklama
