http://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/rehounek-nekteri-tezari-uz-vedi-ze-do-radku-vysazene-borovice-nejsou-tou-nejlepsi-rekultivaci
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii

Řehounek: Někteří těžaři už vědí, že do řádků vysázené borovice nejsou tou nejlepší rekultivací

15.9.2017 01:23 | PRAHA (Ekolist.cz)
Všechno v pořádku, borovičky v řádku.
Všechno v pořádku, borovičky v řádku.
Foto | Radomír Dohnal / Ekolist.cz
V rekultivační praxi se rozlišuje technická rekultivace, která zahrnuje úklid a mechanickou přípravu terénu, a biologická rekultivace, což je třeba osetí travní směsí nebo vysázení stromků. Když mluví o technické rekultivaci biolog, obvykle tím myslí proces, který vede ke vzniku borové plantáže nebo louky oseté komerční travní směsí. Protipólem je přírodě blízká obnova. O rekultivacích jsme hovořili s Jiřím Řehounkem, který se zabývá přírodě blízkou obnovou území po těžbě.
 

Jsou k dispozici aspoň hrubá čísla, jak velká výměra je v ČR pozemků, na kterých rekultivace nyní probíhají či proběhly?

Obávám se, že nějaký centrální registr všech rekultivací nikde neexistuje. Nehledě na to, že možná bude problém i v samotné definici pojmu „rekultivace“. Já se ve svých aktivitách zabývám především rekultivacemi těžebních prostorů, a tak mohu mluvit o hlavně o nich. A podle údajů z roku 2015 u nás bylo v této oblasti 277 km² již ukončených rekultivací, 83 km² rozpracovaných rekultivací a 550 km² dosud nerekultivovaných těžebních prostorů. A je otázkou, zda by opravdu všechny tyto plochy nějakou aktivní rekultivaci potřebovaly.

V čem leží ten rozdíl?

Pokud budeme za rekultivaci považovat i takzvanou přírodě blízkou obnovu, pak souhlasím, že ty plochy rekultivaci potřebují. Pokud by však mělo jít o běžné rekultivace na lesní či zemědělskou půdu, pak rozhodně ne. Myslím, že bychom měli různé podoby rekultivací udržovat v rovnováze a žádnou neupřednostňovat. Jen u těžbou narušených území tady mluvíme o stovkách kilometrů čtverečních. A to vzhledem k rozloze České republiky není zanedbatelné číslo.


reklama

RNDr. Jiří Řehounek (1976) vystudoval učitelství s aprobací biologie – zeměpis – ochrana životního prostředí na PřF UP v Olomouci. V nevládní organizaci Calla pracuje na projektech ochrany přírody, především se zabývá přírodě blízkou obnovou území po těžbě a ochranou hmyzu. Učí také biologii a geografii na gymnáziu v Soběslavi.
RNDr. Jiří Řehounek (1976) vystudoval učitelství s aprobací biologie – zeměpis – ochrana životního prostředí na PřF UP v Olomouci. V nevládní organizaci Calla pracuje na projektech ochrany přírody, především se zabývá přírodě blízkou obnovou území po těžbě a ochranou hmyzu. Učí také biologii a geografii na gymnáziu v Soběslavi.

Jsou tedy rekultivace skutečně efektivním řešením současného stavu životního prostředí, nebo jsou to jen „náplasti“, zakrývající jizvy v krajině?

Podle mého názoru rekultivace těžebních prostorů v podobě, v jaké dnes převážně probíhají, odráží stav poznání, který je již překonaný. Souhlasím, že těžba nerostných surovin je bezesporu onou „jizvou“, která na dlouhou dobu dokáže změnit vzhled krajiny nebo dokonce vytvořit krajinu úplně novou. A lesnické nebo zemědělské rekultivace určitě dokážou takové jizvy zakrývat. Tedy alespoň v tom smyslu, že z leteckého snímku lze časem jen obtížně identifikovat bývalou pískovnu nebo výsypku.

Pokud však namísto písčin a drobných mokřadů vzniklých po těžbě štěrkopísku vysázíme borovou monokulturu, což je jedna z nejčastějších podob našich rekultivací, vznikne jen jakási plantáž na dřevní hmotu. Celý ten proces přitom stojí spoustu peněz a zároveň spolehlivě zlikviduje všechny ohrožené druhy, které se předtím stihly v těžebně usadit. A to je škoda.

A je rekultivace jako proces nápravy vůbec vhodná? Víte, pak můžu těžit kdekoliv, třeba na lokalitě mimořádně přírodně hodnotné, pokud to na konci "spravím" rekultivací, ne?

To vždycky záleží na konkrétních podmínkách. Hlavní pravidlo, kterým bychom se měli řídit při povolování nových těžebních prostorů, zní asi takto: „Těžba by neměla zničit nic cennějšího, než sama dokáže vytvořit.“ To platí samozřejmě všude, ale existují i místa, kde bychom měli vznik nových těžeben zvažovat ještě důkladněji, například na území uvnitř CHKO.

V poslední době se některé firmy tváří, že jim nejde ani tak o vytěžení ložiska a finanční zisk, ale hlavně o vytvoření krásného biocentra pro ohrožené druhy s neméně krásnou pláží pro rekreaci místního obyvatelstva. Spoléhají zřejmě na to, že jim to pomůže při získávání povolení. Je to však pokrytecký postup. Hlavním cílem těžební firmy samozřejmě musí být vytěžení ložiska a prodej suroviny, což samozřejmě nevylučuje, že těžba a rekultivace proběhnou k přírodě co nejšetrnějším způsobem. Přitom si dovedu představit i místa, kde kamenolom či pískovna z dlouhodobého pohledu mohou obohatit krajinu a zvýšit biodiverzitu. Téměř každý člověk, který se trochu pohybuje českou krajinou, by přece dokázal najít příklad takového opuštěného těžebního prostoru. A desítky takových lokalit byly vyhlášeny jako maloplošná chráněná území.

Pacova hora na Chýnovsku - postindustriální prostor přeměněný na přírodní rezervaci.
Pacova hora na Chýnovsku - postindustriální prostor přeměněný na přírodní rezervaci.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jiří Řehounek / Calla

První zákon o navracení pozemků do stavu "před těžbou" máme někdy z poloviny devatenáctého století. Součástí horního zákona je od roku 1900. Je tedy třeba dělat z rekultivací téma, když je něco takového běžnou součástí naší legislativy už déle než sto let?

Neznám detailně stav rekultivací v 19. století. Skutečností však je, že na mnoha místech se dlouho nechávala volná ruka přírodě. Konec konců už zmíněná zvláště chráněná území na místech bývalé těžby nerostných surovin jsou toho krásnými doklady. Když se podíváte třeba na vápencové kamenolomy na Chýnovsku, dnes jsou z nich přírodní rezervace, kde rostou orchideje několika druhů. A málokoho napadne, že byly součástí industriální krajiny s vápennými pecemi a úzkorozchodnou železnicí.

Čili ten „lidský“ zásah, v podobě technické a biologické rekultivace, je tedy nevhodný?

To netvrdím. Záleží i na podobě toho zásahu. Máme ale doloženo řadou výzkumů a studií, že dnešní lesnické a zemědělské rekultivace prostě snižují biodiverzitu a likvidují ohrožené druhy i vzácná stanoviště. Takže ani při nejlepší vůli nemohu souhlasit s tím, že by se tímto způsobem lomy nebo výsypky vracely do nějakého stavu blízkého přírodě. Právě naopak.

Je přirozené, že za minulého režimu se na první místo kladly produkční funkce, takže zelenou měly právě zemědělské a lesnické rekultivace. Biologové se navíc dlouho o „post-industriál“ sami příliš nezajímali, takže se o jeho významu pro některé ohrožené druhy ani nevědělo.

Teprve od devadesátých let se dostává do popředí nejen využití opuštěných těžebních prostorů pro ochranu přírody, ale i pro rekreační účely. Což se někdy překvapivě dobře doplňuje.

Lesnická rekultivace na Třeboňsku. Tady prostor pro bohatou biodiverzitu není.
Lesnická rekultivace na Třeboňsku. Tady prostor pro bohatou biodiverzitu není.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jiří Řehounek / Calla

Já bych určitě nevyžadoval, aby se stala přírodě blízká obnova jediným možným způsobem, který se k zahlazení následků těžby využívá. Chápu, že v krajině mají svoje místo také pole a hospodářské lesy. Ale přírodě blízkou obnovu bych rád s těmi ostatními způsoby zrovnoprávnil. Jsem totiž přesvědčený o tom, že při rozloze našich těžbou narušených území v nich najdeme dostatek místa pro lesní či zemědělskou produkci, i ochranu přírody nebo koupání a slunění rekreantů.

V šedesátých letech se Československo vezlo na vlně zemědělských rekultivací. Na jaké trendu rekultivace jedou dnes? A plyne z těch předchozích nepříliš úspěšných rekultivací nějaké poučení pro současnost?

Tady musím podotknout, že jsem vyrůstal v 80. letech a k rekultivacím jsem se více dostal až o dekádu či dvě později. Ale podle toho, co dnes vídám v těžebních prostorech, jsou zemědělské a lesnické rekultivace v módě už desítky let. Aktuálně mají navrch lesnické rekultivace, které tvoří nadpoloviční většinu těch rozpracovaných.

Společným problémem všech těch rekultivací lesnických, zemědělských i tzv. hydrických – tedy onoho napouštění velkých jezer – je jejich malá rozmanitost. Člověk jimi vytváří fádní krajinu, kde žije jen malé množství všeobecně rozšířených druhů. A myslím, že ačkoli se o to rekultivátoři snaží, nakonec taková krajina moc nevyhovuje ani jejím lidským obyvatelům.

Jak to?

Když lidem ukážete starý lom s romantickými skalními stěnami a jezírkem a jiný lom s nekonečnou borovou plantáží, kde se budou cítit lépe? Který z nich jim bude připadat hezčí a romantičtější? Kam si asi půjdou udělat táborák? Takže pokud by se podařilo nastartovat nějaký nový rekultivační trend, tak za sebe říkám, že bychom měli respektovat přírodní procesy a lehce je usměrňovat směrem k rozmanité krajině, kde se bude líbit lidem i ohroženým druhům rostlin, živočichů a hub.

Je v některých případech úloha technických rekultivací nezastupitelná?

Určitě existují místa, kde mají rekultivace technického typu svoje místo, například chceme-li vytvořit v příměstské krajině nějakou novou stavbu. Napadá mě třeba mostecký hipodrom. Dalším dobrým důvodem pro technickou rekultivaci by mohla být toxicita substrátu, což je problém rudních nebo strusko-popílkových odkališť. Ta mimochodem aktuálně představují velkou výzvu pro ekologii obnovy a ochranářskou biologii.

Houbův lom v Českém krasu s velkolomem Čertovy schody v pozadí.
Houbův lom v Českém krasu s velkolomem Čertovy schody v pozadí.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jiří Řehounek / Calla

Dobře, technickým rekultivacím prostor k realizaci neupíráte. Ale proč tedy stejně nehledí lesníci, zemědělci nebo vodohospodáři na přírodě blízkou obnovu v rekultivační praxi?

Ono se to už lepší. Myslím, že nedůvěra mnoha lidí vychází především ze stereotypního uvažování. Mnozí mají pocit, že borové monokultury se přece sázely vždycky, tak proč něco měnit. U lesníků k tomu možná přistupuje i pocit, že bez jejich péče by les nevyrostl. I pro lesníka by ale mohlo být zajímavé sledovat proces samovolné obnovy lesa. Nemluvě o tom, že ani uměle vysázený les nemusí být nutně monokultura.

Při ochraně malých lesních pískoven v jižních Čechách se potkávám s revírníky, protože některé pískovny patří Lesům ČR. A musím říci, že s domluvou nebývá problém. Osobně si myslím, že z dlouhodobého pohledu by se mohla stanoviska lesníků a ochránců přírody spíše sbližovat. Vodohospodáři by zase mohli ocenit, že mokřady vznikající v těžebních prostorech mohou nahradit ty, které jsme neuváženě vysušili na jiných místech.


reklama

Technická rekultivace je inženýrsky dobře "podchyceným" procesem, má svůj začátek, popsaný průběh a konec. Jinými slovy, vím, kdy bude hotovo. Jak je to u procesu přírodě blízké obnovy?

Mohl bych vám ukázat místa, kde se rekultivace technického typu moc nepovedla, takže to s tím popsaným průběhem a koncem moc nevyšlo. A k přírodě blízké obnově musím říci, že to není nějaký tajemný nahodilý proces. V České republice máme velkou výhodu v tom, že naše škola ekologie obnovy má vynikající výsledky a je respektovaná i ve světě. Obor se etabloval na několika vysokých školách a jeho praktickým aplikacím se věnují také neziskovky nebo státní ochrana přírody.

Pobřeží pískovny Cep II. První přírodě blízká obnova pískoven v ČR z roku 1998.
Pobřeží pískovny Cep II. První přírodě blízká obnova pískoven v ČR z roku 1998.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jiří Řehounek / Calla

Díky tomu u nás máme výborný přehled o průběhu sukcese na různých typech narušených stanovišť – na výsypkách, v kyselých, vápencových i čedičových kamenolomech, v pískovnách, na těžených rašeliništích nebo třeba na odkalištích. A víme, že na většině našeho území vznikne sukcesí les.

Dá se i tam operovat s jistotou, časovým harmonogramem?

Dokážeme odhadnout, jak dlouho to bude trvat a jaké bude zhruba složení lesa, což závisí na přírodních podmínkách a také na složení vegetace v okolí.

Les ale není nějaký svatý grál, ke kterému bychom měli za každou cenu směřovat. Na mnoha místech naopak kvůli ochraně přírody usilujeme o to, abychom sukcesi zpomalili, zastavili nebo vrátili někam na začátek, protože na její raná stadia je vázaná celá řada ohrožených druhů.

Ideálem ekologické obnovy by proto měla být pestrá krajina. Ale že bychom si řekli: Tak a teď je hotovo, jdeme od toho? To by asi nešlo. Což může být mimochodem problém rekultivací technického typu, které se úředně ukončí, dostanou razítko a jejich další osud často nikoho moc netrápí.

Nakolik je proces přírodě blízké obnovy neřízený, nesměrovaný a skutečně samovolný? Není to přece tak, že by se nějaká důlní výsypka "jen tak" nechala zarůst, ne?

To vždy záleží na konkrétním místě a nejde to dělat podle nějaké šablony. Přírodě blízká obnova má dvě základní formy: spontánní sukcesi a řízenou, neboli usměrňovanou sukcesi. Spontánní sukcese je opravdu samovolný vývoj. V zásadě pro ni postačí připravit po ukončení těžby co nejrozmanitější terén a pak se jen dívat, co příroda dokáže bez naší pomoci. Menší pískovny a kamenolomy můžeme spontánní sukcesi ponechat celé a naprosto bez obav, ale i na těch zmiňovaných výsypkách funguje dobře. Na většině našeho území směřuje samovolný vývoj k lesu, jen v nejteplejších oblastech České republiky vytrvávají desítky let travnaté porosty s roztroušenými keři.

Při využití řízené čili usměrňované sukcese člověk mírně zasahuje, aby sukcese běžela vhodným směrem. Můžeme třeba přenášet biomasu ze zachovalých lokalit v okolí, vysévat žádoucí druhy rostlin nebo potlačovat některé nepůvodní dřeviny. Na ochranářsky nejhodnotnějších místech se pak dlouhodobě provádí takzvaný ochranářský management, například obnova hnízdních stěn pro břehule, obnova tůní nebo narušování písčin.

A co invazní druhy na biologicky rekultivovaných plochách? Jsou i ony součástí procesu obnovy? Nemůže třeba neřízený vpád invazního druhu zastavit sukcesní vývoj na rekultivovaném stanovišti?

Invazní druhy jsou součástí krajiny a musí proto být i součástí procesu obnovy, byť v řadě případů nechtěnou nebo dokonce nežádoucí. Zase bych ale varoval před nějakým strašením invazními druhy. Třeba výzkumy, které dělala moje žena Klára na pískovnách, ukázaly, že většina invazních a ruderálních druhů se sice uchytí, ale během sukcese také přirozenou cestou zmizí. Jedinou výjimkou se ukázal být v pískovnách akát, který dokáže průběh sukcese v teplých a suchých oblastech zvrátit a vytvořit druhově chudá společenstva akátin.

Příkladem nežádoucího druhu, který se místy dokáže rychle šířit, může být i dub červený, který se dokonce v malé míře stále v rámci rekultivací vysazuje. I proto je pro projekt přírodě blízké obnovy nezbytný důkladný biologický průzkum, zaměřený mimo jiné i na invazní druhy, který identifikuje možná rizika. A pak může přijít na řadu řízená sukcese.

Počátek lesnické rekultivace na Třeboňsku.
Počátek lesnické rekultivace na Třeboňsku.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jiří Řehounek / Calla

Předpokládám, že výsledek přírodě blízké rekultivace v podobě "nové divočiny" je asi lepší a druhově bohatší, než stav odpovídající období průběhu těžby. Jak si ale stojí ve srovnání se stavem před zahájením těžby?

To je také trochu složitější. Na pískovně Cep II na Třeboňsku jsme v roce 2012 porovnávali místa ponechaná bez zásahů, tedy přírodě blízkou obnovu, a ta s lesnickými rekultivacemi. Samozřejmě nikoho nepřekvapilo, že v borových monokulturách skoro nic nežije, jedině snad široce rozšířené a přizpůsobivé druhy a pak ještě lesnickou hantýrkou řečeno „škůdci borovic“.

Za mnohem zajímavější bych ale považoval, že druhově nejbohatšími místy byly pláže pravidelně vydupávané rekreanty. Plochy samovolně vzniklých smíšených lesů byly samozřejmě druhově bohatší a věkově různorodější než vysázené borové monokultury, ale jejich biodiverzita i počet ohrožených druhů byly menší než na těch narušovaných místech.

Takže pokud neudržujeme mozaiku stanovišť v různých fázích sukcese a necháme pískovnu či kamenolom samovolně zarůst, výsledek bude určitě lepší než borová monokultura, ale ochudíme se o značnou část biodiverzity.

Řada druhů přitom osídluje tyto prostory už během těžby, která jim nejen nevadí, ale dokonce jim vytváří vhodné podmínky pro život. To se týká třeba břehulí, ale i mnoha dalších druhů. A k druhé části otázky asi tolik – „nová divočina“ odpovídající náhradou být může, ale nemusí.

Můžete uvést příklad?

Pokud se těží v krajině rozsáhlých polí nebo hospodářských lesů, může lom krajinu oživit, stát se oázou biodiverzity a útočištěm ohrožených druhů. To je ta lepší varianta.

Existují ale i příklady, kdy těžba zničila cenná místa. A to bychom dnes měli rozpoznat už ve fázi posuzování vlivů na životní prostředí.

A pak tu třeba máme těžebny, které mají pro ochranu přírody velký potenciál, a my jím dlouhodobě doslova mrháme. Například veliká pískovna u Bzence na jižní Moravě přímo hraničí s Národní přírodní památkou Váté písky. Po celá léta se tam ale sázely borovičky do pravidelných řádek až na samotnou hranici chráněného území. A nedávno došlo k „zásadní“ změně – namísto boroviček se začaly do řádek sázet kanadské topoly. Čili něco jako z bláta do louže. Ale abych byl spravedlivý, díky aktivitě několika přírodovědců se teď začnou alespoň svahy pískovny přiléhající k Vátým pískům ponechávat spontánní sukcesi.

Správná péče o těžební prostory je klíčová i pro naši nejohroženější žábu ropuchu krátkonohou.
Správná péče o těžební prostory je klíčová i pro naši nejohroženější žábu ropuchu krátkonohou.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jiří Řehounek / Calla

Přírodě blízké rekultivace u nás kromě biologů možná paradoxně podporují i ti "škodiči", respektive sami těžaři. Jak k téhle netradiční formě symbiózy vlastně došlo?

Je pravda, že díky aktivitě mnoha lidí z různých oborů se u nás podařilo vytvořit jakousi neformální koalici, do které vedle vědců, neziskovek nebo státních úředníků patří i těžební firmy. Když jsme v roce 2008 dali dohromady stanovisko k přírodě blízké obnově, které tehdy podpořily více než tři stovky vědců a dalších odborníků, přihlásila se k němu i Těžební unie.

Skoro bych se chtěl zeptat, co z toho mohou těžaři mít za prospěch?

Motivace těžařů budou nepochybně různorodé. Přírodě blízká obnova může uspořit finanční prostředky, což bude pro některé těžaře zajímavé. Další motivací může být pozitivnější obraz v médiích a na veřejnosti, protože těžba nerostných surovin je obvykle vnímána ve vztahu k životnímu prostředí jako jednoznačně negativní.

Není to ale černobílé. Znám i lidi z těžebního průmyslu, kteří třeba mají rádi břehule a chtějí, aby po nich v krajině prostě zůstalo něco pěkného. A pokud mohou srovnávat plochy přírodě blízké obnovy s borovými plantážemi, tak nepotřebují žádné biologické vzdělání, aby viděli, co je pro přírodu lepší. Stačí mít otevřené oči. A musím dodat, že tato zvláštní symbióza mezi těžebními firmami a ochranou přírody je patrná i v mnoha dalších evropských zemích.

Novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu nyní umožňuje měnit staré rekultivační plány. Co si od tohoto kroku můžeme slibovat?

Ono to bylo možné i dříve, ale ta změna zákona přinesla hned dvě pozitiva. Jednak tu máme nástroj, pomocí něhož můžeme poměrně jednoduše změnit rekultivační plány, které byly mnohdy přijímány před desítkami let. Tehdy samozřejmě nikoho ani nenapadlo, že bychom mohli těžební prostory využít pro ochranu přírody. Ta změna se sice týká maximálně deseti procent rekultivované plochy, ale díky alespoň za to. Změna je také podmíněná registrací významného krajinného prvku nebo vyhlášením přechodně chráněné plochy, což mi přijde rozumné.

Druhé pozitivum změny zákona vidím v symbolické rovině. Po deseti letech systematické snahy o zrovnoprávnění přírodě blízké obnovy došlo k první změně zákona, která ji podpořila. Doufám, že to je první legislativní vlaštovka, u níž neskončíme, a že zákony potvrdí trend, který začal ve vědeckém výzkumu a pomalu se přenáší do rekultivační praxe.

Líbí se Vám článek? Přispějete na další?

       
foto - Dohnal RadomírRadomír Dohnal
Autor je spolupracovníkem Ekolistu.cz.
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Blíž přírodě
Blíž přírodě

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist