„Mýtus démonické drogy“ nahlodaly až krysy žijící v hravém parku plném podnětů
Krysy zvládaly úlohy s vytvářením kognitivní mapy a orientací v prostoru vždy o něco lépe, když je na konci čekal chutný pamlsek. Kousek sýra nebo oříšek. S méně chutnými dobrotami je ta hra v prostoru plném zákrut a slepých cest tolik nebavila, za kouskem tvrdého chleba se nehnaly. Ale byla-li odměna vydatná, byly schopné pouštět se do řešení skutečně komplikovaných prostorových problémů a dosahovat při tom vynikajících výsledků.
V kvalitě odměny a snaze hlodavců lámat rekordy existovala úměra, a tak badatelé - behavioristé hledali stále atraktivnější formy motivace pro zvědavé hlodavce. Nalezli je v morfinu. Opiátu, silné tišící drogy, zředěné vodou. Pokud krysa věděla, že jí na konci bludiště bude čekat právě tahle látka, byla její motivace pro plnění úkolů extrémní. Zvlášť měla-li možnost ji už prve ochutnat.
Morfin, zvaný též morfium, se brzy stal krysám tou nejhodnotnější odměnou. Kvůli své dávce byli hlodavci schopni podstoupit cokoliv. Ořechy, banán ani kousek sendviče se sýrem neměly šanci, jak plynulo z navazujících experimentů. Ty pokusy už se ovšem neodehrávaly v bludištích, ale ve velmi skromných chovných klíckách a teráriích.
Z kraje 60. let se jimi proslavil například James R. Weeks z Harvardské univerzity. Který se svých experimentech chtěl co nejvíc omezit rušivé faktory prostředí, a tak zjednodušil celé uspořádání na maximum. Jeho krysa tak „seděla“ v plastovém boxu o rozměrech 18 × 25 × 18 centimetrů, kde k dispozici měla jen dvě zavěšené střičky. Jednu s pitnou vodou, druhou s vodným roztokem morfinu. Jakou si asi vybere? Tu s morfinem, pochopitelně.
Těch preferenčních testů, při nichž si mohla krysa vybrat mezi morfinem a „prakticky čímkoliv“, byla provedena celá řada. Se stejným výsledkem. Opiát byl bez konkurence. Krysy, které si pochopitelně na drogu brzy vytvořily návyk, ji preferovaly nade vše.
Weeks se tím od původních experimentů s bludišti, jimiž se proslavili pánové Watson a Small, a přes vlastní bádání nad motivací a preferencemi, dostal k výzkumu závislostí. V jednom zvláště jímavém pokusu byla chlupatá tělíčka laboratorních krys napojena na katetr, kterým jim mohl podávat po stisknutí tlačítka packou nebo čumáčkem morfin nitrožilně. A tyhle krysy, které měly možnost aplikovat si morfin samy, tak činily bez omezení. Úplně odmítaly příjem potravy, tekutin.
Dokud měly svou dávku, nic jiného nepotřebovaly. Buď pošly hlady a žízní, byť k potravě a jídlu měly přístup. Dřív nebo později zahynuly na předávkování. Ten experiment se sebe-medikací, který by dnes ochráncům zvířat a příznivcům etickému výzkumu na zvířatech radost nedělal, tehdy velmi konvenoval s dobovým myšlením.
Vysvětloval na názorném příkladu z laboratoře problematiku závislostí. U lidí. Přibližoval každému široce rozšířený kulturní mýtus „démonické drogy“.
Neberte drogy. Tečka.
Co to bylo? V krátkosti představa, že drogy jsou bezvýhradně špatné a společensky naprosto zhoubné. Protože stačí, abyste se k nim jen přiblížili, a nejspíš jim podlehnete. Ta démoničnost drog měla spočívat v tom, že poté, co si je poprvé aplikujete, se něco ve vašem mozku přepne a vy ztratíte veškerou vůli jim odolávat. Stanete se závislými navždy a z té vaší závislosti už nevede žádná cesta ven.
Které že ty drogy byly „démonické“? Pochopitelně látky jako metamfetaminy, kokain, heroin a další opiáty. Ale současně i všechny další drogy, jež bychom asi označili za „lehké“. Marihuana, hašiš. Ty totiž, viděno dobovou optikou, byly jen přestupní stanicí k drogám „těžkým“. Když už nic jiného, dokládal to výzkum na krysách. Které si preferenčně vždy vyvolily tu koncentrovanější, tvrdší dávku.
Mýtus, že droga fatálně transformuje vaši mysl a vytvoří v ní chronické recidivující onemocnění totální závislosti, které je absolutně nevyléčitelné a žádá si vaši úplnou izolaci od společnosti, se ve Spojených státech amerických v 60. a 70. letech docela zažil. Skvěle totiž souzněl s většinovým názorem, a plynuly z něj nejrůznější konsekvence.
Například v kriminalizaci drog. Výroba, prodej a držení nelegálních látek se nesla v duchu desetiletých trestů, a na boj proti drogám, doma i za hranicemi, byly vynakládány masivní zdroje. Kriminalizace se svou radikálností propisovala i do prevence. Ze které se stalo bohapusté strašení. Protože jen to, že se dotknete ubaleného brčka z trávy, vás mělo vystavit pokušení, přiblížit peklu a dostat za mříže. Zhruba v tomhle pořadí.
Ještě více než prevence tím byla potlačena léčba závislostí. Prakticky neexistovala, anebo měla charakter ústavní léčby. Protože být jednou závislý znamenalo být závislým navždy. Šňupla si vaše odrostlá ratolest na nějakém večírku kokain? Tak je už vlastně mrtvá. Netruchlete pro ni a udělejte si radši jiné dítě.
Uživatelé drog a závislí v tom pojetí mýtu „démonické drogy“ prakticky pozbyli práva na vlastní existenci, už se s nimi dál nepočítalo. Byli odstaveni za samý okraj společnosti. A že se někdo přeci jen drogy „dotknul“, zkonzumoval ji a nepropadl hned do hlubin zatracení? I proto existovala odpověď, která měla vědecky-behaviorální kontext. V genetických predispozicích.
U někoho zkrátka existují větší sklony závislosti propadnout. Není asi třeba příliš zabíhat do detailů, aby bylo zřejmé, kdo byl považován za slabší kus. Spojené státy americké prezentovaly po celou druhou polovinu 20. století četné příklady systémového rasismu, které mýtus „démonické drogy“ i ony výzkumy na laboratorních hlodavcích nepřímo podtrhovaly.
Nebylo snad pravdou, že v černošských ghettech je koncentrace drogově závislých největší? Není náhodou právě rasa černochů tím nejnázornějším příkladem epidemie závislostí? Pro názorné příklady slabé vůle a rasově-geneticky podmíněné tendence podléhání drogám u černochů, Portorikánců a dalších etnik stačila projížďka po předměstích Harlemu či Bronxu. Lidí, kteří by byli schopni kvůli své dávce učinit cokoliv – upřednostnili by ji před čímkoliv jiným – byste tu potkali přehršel.
Byli schopni umřít hlady a žízní, sami se zabít a předávkovat. Démonická droga naprosto zotročila jejich mozek. Boj s drogami se vedl v jejich jménu, protože tito „slabí“, s údajnou genetickou predispozicí, neměli sebemenší šanci jim odolat.
Krysy, které si hrají
Ze zapadlých uliček v černošských ghettech, kde se za kontejnery s odpadky mezi použitými injekčními stříkačkami utápějí v nebytí oblouznění feťáci, je ale třeba vydat se zpět do laboratoří výzkumných ústavů. Přesněji řečeno do vancouverského Burnaby.
Tam totiž v 70. letech, v kampusu Simon Fraser University, působil Bruce K. Alexander. Třicetiletý docent psychologie. Který, soudě podle jeho velmi otevřenému přístupu ke svým osobním informacím (je stále naživu, a coby pětaosmdesátiletý emeritní profesor je pořád publikačně činný), nikdy neměl kladný vztah k drogám. Ale neměl k nim ani vztah záporný.
Vlastně mu drogy jako takové byly vcelku lhostejné. Nepatřil k moralistům ani k zastáncům legalizace. Společenská debata okolo mýtu démonické drogy mu přišla z odborného hlediska zbytečně vychýlená a přepjatá, ale nevěnoval jí sám příliš velkou pozornost.
Jestli ho ale něco nad rámec akademického bádání zajímalo, tak to byly experimenty s krysami.
Takové ty první rané pokusy s bludištěm a odměnami pro hlodavce. Protože se mu líbilo, co všechno vlastně ta šikovná zvířata dovedou. Vnímal je ne jako očíslované subjekty, živé stroje. Ale jako docela zajímavé tvory. Společenské, zvídavé, hravé. Kteří jsou schopni, ve správných podmínkách, vytvářet komplexní sociální struktury a týmově řešit neméně komplexní problémy.
Soudil, že chceme-li, aby nám krysy něco ukázaly a předvedly, musíme jim k tomu vytvořit prostředí, které je bude stimulovat k aktivitě. Proto hluboce odmítal uspořádání experimentů, které se nesly v duchu prací pana Weekse a jeho četných následovníků.
Přepokládal, že izolace krysy zbavuje toho, co jejich životu dává smysl. A když je zbavíme veškerého rozptýlení, začnou se chovat jako všichni jiní znudění a osamělí tvorové. Nezdravě.
Alexander tvrdil, že ty zjednodušené testovací podmínky, tehdy tolik populární u jeho kolegů, jsou extrémně nepřirozené. Bez možnosti normálního chování, bez podnětů, sociální interakce – prakticky tedy ve vězení – se jeví být roztok morfinu kryse vždy lákavější už z principu. Je to možnost úniku. Droga se pro ni stává jedinou možnou odpovědí na podmínky prostředí. A v rozvedení této úvahy soudil, že ty na samu podstatu věci ořezané experimenty vlastně přináší nesprávné výsledky.
Protože krysa zbavená všech aspektů krysího života se už nechová jako krysa. Že se předávkuje morfinem, to už není rozhodnutí krysy, ale důsledkem omezených možností. Jak to ale dokázat?
Alexander k tomu ve sklepení Simon Fraser University vytvořil Krysí park. Hravou arénu pro laboratorní krysy. Velkolepý prostor se spoustou tunýlků, schovávaček, hraček, míčků ke kutálení. Místa tu bylo 200x více, než ve standardní chovné klícce. Také tu pohromadě žilo 16-20 krys obou pohlaví. Které měly dostatek času na to, aby si vytvořily sociální vazby, kontakty. Hierarchii. I příležitosti k páření.
Laboratorní krysy tu mohly dosyta „krysovat“. Prostě dělat všechno to, co ke spořádanému krysímu životu a patří. A teprve pak jim nabídl dvě střičky s tekutým občerstvením. Jednu s čistou vodou, druhou lehce oslazenou, s morfinem. Ta sladkost měla přerážet přirozenou hořkost opiátu. A výsledek?
Ti dostatečně krysím životem saturovaní hlodavci najednou drogy preferenčně nechávali být.
Ne že by je neochutnali. Zvlášť samice si tu a tam uměly loknout ze střičky s morfinem. Ale ani pro ně to nebyla první a hlavní volba. Preference drog dramaticky klesla. Žádná z krys, byť všechny měly svobodný přístup k opiátu, se na něm nestala závislou. Žádná se nepředávkovala. Obyvatelům Krysího parku prostě nebyly drogy k životu zapotřebí.
Prostředí hraje větší roli, než by se zdálo
Ten prvotní výstup experimentu Bruce Alexandra byl v přímém rozporu s tím, co dosud tvrdili jiní slovutní odborníci. A tak docent v bádání pokračoval dál. V jiné variaci pokusu vsadil do Krysího parku krysy, které už prokazatelně závislé na morfinu byly. Protože byly před tím týdny chovány v izolaci a jinou než drogou obohacenou vodu nedostávaly.
Teď se ale před nimi, v Krysím parku, otevřel nový svět. Plný možností vyžití a sociálního kontaktu. A byť tady měly možnost zůstat dál u ochucené vody s morfinem, preferenčně si volily vodu pitnou, čistou.
Ta předem vystavěná závislost na nich zanechala následky, vykazovaly tu a tam projevy abstinenčních příznaků. Ale dohromady nic dramatického. I po 57 dnech na morfinu dokázaly velmi rázně přepnout a nadneseně řečeno: „Znovu říct drogám ne!“
Alexander si těmi experimenty vydobyl v akademické sféře velké jméno. Ač o to neusiloval, výrazně nahlodal „mýtus démonické drogy“. Předestřel, že závislost je často jen reakcí na izolaci, stres, nudu, strach a deprivaci. Že droga se jeví být lákavější v neoptimálních podmínkách. A že tam, kde existují smysluplné sociální vztahy, aktivita a pocit bezpečí, atraktivita jakékoliv drogy, která má potenciál subjekt přenést „někam jinam“ klesá. Zjednodušeně řečeno, experimentálně potvrdil, že závislost není primárně o návykové látce, ale o vlivech prostředí. Ovšem s těmi zjednodušeními se musí opatrně.
O průlomovém objevu, Krysím parku a práci pana Alexandera se totiž psalo hodně zkratkovitě. A nebylo přitom pravdou, že by chlupatí obyvatelé Krysího parku drogy vůbec nechtěli. Jen je chtěli výrazně méně, než krysy izolované. Závislost, preferenci drogy, to také úplně nevymazalo. Jen dramaticky oslabilo. Nebylo to tedy tak, že „až ráj zbavil krysy závislosti“. Jen, že v kvalitním prostředí bylo riziko rozvoje závislosti mnohem menší.
Pořád taky platilo, že drogy mají velký návykový potenciál. Jen do té závislosti padaly krysy o dost méně, když se měly dobře. To všechno novináři dost zkratkovitě přeskakovali a k jeho nelibosti upravovali. Co ale Bruce Alexandera iritovalo asi nejvíc, byla ta obecná snaha připodobňovat osudy laboratorních krys k lidem a jejich závislostem na drogách.
Chtěl by vykřičet do světa: „K čertu, co na tom nechápete? Jsou to krysy, ne lidi. Ten rozdíl, že jde o dva různé živočišné druhy, je snad každému zřetelný, ne?“ Jenže ho nikdo neposlouchal.
Lidé chtěli slyšet jen tu zjednodušenou pohádku o tom, že kvalita prostředí je tou nejlepší prevencí proti závislosti na drogách. Což samozřejmě platit může, ale osudy hlodavců z Krysího parku to těžko mohou nějak ilustrovat. Alexander byl rád za to, že doložil, že i jiné druhy savců mají potenciál k rozvoji závislosti na drogách, ale že kvalita prostředí ovlivňuje jejich schopnost odolávat síle drog. To mu úplně stačilo.
Přečtěte si také |
Myší ráj, nebo myší peklo? Slavný experiment vypráví lidem jen to, co chtějí slyšet
Jeho výsledky nebyly stoprocentní, a jak se v dalších letech ukázalo, i ty pokusy byly obtížně replikovatelné. Ovšem pokud by z nich nějaké implikace pro lidskou společnost přeci jen plynout měly, pak by se daly shrnout do několika vět. Třeba, že drogová závislost je jen částí celého problému závislostí. Že většina závažných závislostí vlastně nepramení přímo z drog, a jev závislosti je spíše sociálním než individuálním problémem. Závislost taky není zrovna nemocí, selháním nebo morální chybou, kterou by šlo napravit trestem nebo výchovou. A že lidský svět kolem nás je mnohem komplikovanější než Krysí park.
reklama
Dále čtěte |
Kanadští vědci zaznamenali zřídkavý případ adopce u ledních medvědů
Nových předmětů se mezi ptáky podle vědců nejvíce obávají plameňáci a potápky
Kosatky se podle vědců čistí navzájem chaluhami, zaznamenali to díky dronům
Jaká je ekologická stopa mé cesty letadlem? S emisními kalkulačkami mezinárodních letů je legrace i potíž
Jsme báječně zelení, ale nechlubíme se s tím. Je greenhushing opakem greenwashingu?
Lapeni mezi nádherou a škodlivostí. Dají se ohňostroje udělat nějak jinak?