Myší ráj, nebo myší peklo? Slavný experiment vypráví lidem jen to, co chtějí slyšet

John Calhoun realizoval podobné experimenty už od roku 1947. A známý myší ráj byl už v pořadí pětadvacátou iterací. Předchozí experimenty dopadly odlišně...

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Martin Fisch / Flickr

Ta vysoká krychle o hraně 1,4 metru nabízela na první pohled vše, co si obyčejná myš může k životu přát. Alespoň tak to jejímu šéfdesignérovi v roce 1968 přišlo. John Calhoun do tohoto boxu, usazeného v suterénu marylandského Národního centra pro výzkum duševního zdraví, vměstnal dostatek násypníků jídla a napáječek s vodou. A zajistil komfortní teplotu i odvětrávání. Uvnitř nechyběl ani dostatek ruliček a natrhaného papíru, a také 256 oddělených „domečků“, tedy spíše bytů pro hlodavčí nájemníky.

Celý tenhle myší panelák – uměle vytvořené prostředí, kde se obyčejná myš může bez strachu z predátorů, bez nemocí a parazitů dožít nejvyššího možného věku – se oficiálně nazýval Experimentální prostředí pro myši s inhibicí úmrtnosti. Ale neoficiálně se pro něj vžil termín Myší ráj.

Už tady se hodí upozornit, že Calhoun byl dobře vybaven znalostmi z Bible – často z ní zpaměti citoval – ale měl pramalé ponětí o duchovních obzorech myší. Svým experimentem budoval svou vlastní představu myšího ráje. Ráje, o němž už věděl, jak snadno se může zvrhnout v peklo. Protože celý ten hlodavčí pokus s myší utopií nedělal poprvé. Byla to vlastně už pětadvacátá taková kolonie v pořadí.

Růst na prvním místě

Na počátku do ráje vysadil osm bílých myšek. Ty se pár týdnů blaženě rozkoukávaly a sžívaly s prostředím hojnosti, zabydlovaly se. Aby se pak začaly množit. Jako myši. Každých 55 dní se jejich populace zdvojnásobila, takže v devatenáctém měsíci pokusu jich už v uvnitř žilo 2200. Tento potěšující růst ale maskoval problémy, k nimž v myší populaci docházelo.

Ve volné přírodě je úmrtnost myších mláďat poměrně vysoká, protože většinu sežerou predátoři nebo je zahubí nemoci, podchlazení, sourozenci. V myším ráji se to nedělo. Čerstvých mláďat se tak „hromadilo“ více, než je v běžné myší populaci běžné.

Hlodavci, myši nevyjímaje, si docela zakládají na společenské hierarchii. Jsou tu dominantní samci, kteří mají výsostný přístup k harémům samic a páření. Taková alfa se vůči samčí konkurenci prosazuje fyzickou agresí. Pere se s vyzyvateli o svou pozici. A kdo prohraje, stane se betou, a musí z kola ven. Zbitý se odplazí pryč, a pokud nezahyne a vylíže se ze zranění, možná bude moci zkusit štěstí v nějaké jiné myší skupině. A třeba se, vybaven zkušenostmi z posledního souboje, prosadí tam.

John Calhoun uvnitř Vesmíru 25, své největší a nejhorší myší utopie.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Yoichi R. Okamoto

Takhle to ale v Calhounově experimentu nefungovalo. Poražení jednoduše nemohli vyklidit prostor, z ráje totiž nebylo úniku. A tak bylo těchto odvržených poražených stále více.

Armáda zbitých a poražených

Nebyl na ně moc hezký pohled, těla pokrytá nezhojenými šrámy a jizvami, navíc se mezi nimi každou chvíli strhla rvačka. Těžko interpretovat, k čemu takové souboje mezi beta samci byly vlastně dobré. Zdrojů potravy bylo stále dost, a vítězství nad dalším frustrovaným beta samcem privilegia k páření negarantovalo.

V takovém uspořádání nedávalo myší násilí moc smysl. Tedy, z lidského pohledu.

S každou další generací se počet myších odpadlíků násobil, až situace dospěla do bodu, kdy alfa samci přestali souboje o prvenství stíhat. Možná byli nadprůměrně vybavení na to, aby porazili jednoho podprůměrného vyzyvatele. Ale vyzyvatelů teď byly tucty, okamžitě po vítězství následoval další boj. Až do omrzení.

Vyčerpaní alfa samci nakonec na obranu „bytečků“ s harémy svých samic a mláďat postupně rezignovali. Do hnízd začali houfně pronikat ti kdysi poražení a jali se dělat pořádek. Chtěli zahubit mláďata, vynutit si přístup k páření. Samice své mladé bránily, ale nepříliš úspěšně. A na úkor péče. Stres je vedl k tomu, že mláďata odstavila dříve, předčasně.

Nebo je raději opustily či dokonce samy zahubily. U jinak příkladně rodičovsky pečujících myšek je to silně neobvyklé chování. A zdaleka nebylo jediné.

My už na to kašleme

Další deviací od normy bylo, že předčasně odstavená a z hnízda vyhoštěné mláďata zjevně neodkoukala ty správné mateřské návyky. Měly problémy se sociálními interakcemi, nevěděly, jak reagovat na zájem partnerů k páření. Nebyly schopné odchovat mláďata. I ony nakonec na rozmnožování rezignovaly, a jako poustevnice se stáhly do bytečků.

Nedostatečně odchovaní samci zase nadobro ztratili zájem o páření. Nedvořili se samicím a ze schématu bojů se sami vydělili, čas místo toho trávili péčí o vlastní srst. Nepřizpůsobivost myšímu životu se populací v ráji šířila bleskovým tempem.

Calhoun to nazval odborně "behavioral sink". "Propad" či "dno chování" nebo také častěji "chování zkázy".

Členění na alfa a beta samce vymizelo z populace, ztratily se harémy samic k páření. Ostatně, o páření už neměl v ráji zájem skoro nikdo. Chyběla k němu jakákoliv motivace. Samice už neuměly odchovat sociálně funkční mláďata. V průběhu 21. měsíce experimentu se přestala rodit nová mláďata úplně. Tento zhruba 600. den experimentu prakticky předznamenal poslední kapitolu.

Na cestě do záhuby

V prostředí se zajištěným komfortem, v místě absolutního dostatku a hojnosti, vyhaslo to, co bychom asi laicky nazvali vůle k životu.

Sám fakt, že by chování myší mělo vypovídat o chování lidské populace se jeví být dost hraniční. Lidé i myši jsou sice tvorové společenští, ale hustota lidské populace nemusí nutně korelovat s psychickým stresem a lidé se se stresem také vyrovnávají jinak než myši.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Trvalo to ještě skoro tři další léta, než se spokojené a nasycené, fyzicky zdravé a páření schopné, ale nemnožící se myši odebraly do zapomnění. Jejich populace z ráje, která měla na vrcholu 2200 jedinců, vyhynula.

Když John Calhoun popis výsledků tohoto experimentu publikoval, způsobilo to ve světě zemětřesení. Bylo to fascinující dílo.

Jeho práce naprosto učarovala sociologům, psychologům a novinářům. Vesměs tedy těm, kteří o etologii a ekologii hlodavců nebo zoologii vůbec mají jen pramalé povědomí. Poselství se jevilo být zřejmé – myší ráj je metafora lidské společnosti a neudržitelný růst lidské populace vede do záhuby.

Ostatně, i Calhoun sám to během konferencí potvrdil: „Je to studie převážně o myších, ale mé myšlenky při ní se týkaly člověka.“

Experiment silně oslovil všemožné náboženské fundamentalisty. Popisy odstavených myší ztrácejících schopnost starat se o mláďata, výjevy zženštile metrosexuálních samců fascinovaných vlastním vzhledem, ale bez zájmu k páření, zvrácení tradičních genderových rolí, úpadek společnosti vyvolaný relativní hojností a nadbytkem…

Výkladu se zhostili politici se socialistickými i kapitalistickými vizemi, vyznavači eugeniky a rasové čistoty, zastánci kontroly porodnosti, obhájci svobody a kritici blahobytu či majetkové nerovnosti, konzervativci i revolucionáři. V podstatě každý si mohl najít v myším ráji nějakou paralelu, vlastní interpretaci.

Studii samotnou věcně a fakticky tehdy kritizoval málokdo. Ale pár takových zmínek přeci jen zaznělo.

Prostor pro kritiku

Už sám fakt, že by chování myší mělo vypovídat o chování lidské populace, se jevil být dost hraniční. Lidé i myši jsou sice tvorové společenští, ale ne na úplně shodném principu. Například hustota lidské populace nemusí nutně korelovat s psychickým stresem a lidé se se stresem také vyrovnávají jinak než myši. Umíme si vytvořit alternativní hierarchie.

Uspořádání hlodavčího experimentu bylo přinejmenším podivné, ve smyslu absolutního zjednodušení situace. Myší ráj totiž v sobě nesl zabudované mechanismy, které potíraly jakékoliv přirozené chování. Existence bez nemocí a predátorů, absence přírodního výběru, neomezené zdroje – i absurdita onoho znemožněného úprku poražených. Calhoun tím vlastně dokazoval jen to, že když myším sebere všechno, co je pro jejich život určující, začnou se chovat jinak, než se chovali dosud. Pak se ale podivovat ztrátě jejich „myšivosti“ či „myšovství“ je poněkud zcestné.

Práce Johna Calhouna (na snímku) učarovala sociologům, psychologům a novinářům. Poselství se jevilo být zřejmé – myší ráj je metafora lidské společnosti a neudržitelný růst lidské populace vede do záhuby.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Cat Calhoun / Wikimeda Commons

Pár výtek zaznělo i k popisu chování myší z těch pokročilejších generací, které bylo vyloženo jako „degradované“ až „hloupé“. Jenže to, že se přijetím vlastní asexuality vymaníte z nekonečného řetězce násilí, jež sužovalo předchozí generace, je vlastně docela chytrý mechanismus přežití.

Asi nejpodstatnější výtka ze všech ale tehdy ještě nezazněla.

Čtyřiadvacetkrát a vždycky trochu jinak

John Calhoun realizoval podobné experimenty už od roku 1947. A myší ráj ze suterénu marylandského Národního centra pro výzkum duševního zdraví byl už v pořadí pětadvacátou iterací. Jak vlastně dopadly ty předchozí experimenty?

Odlišně.

Při jedné verzi se například u myší rozvinula, jako mechanismus vyrovnání se s násilím následujícím po fázi růstu jakási forma stimulované homosexuality, bisexuality. Coby vysoce funkčního mechanismu, jak nezápasit o pozici alfy a nedojít k úhoně. Jiné verze byly extrémně násilné, protože se beta samci při vzájemných půtkách vybíjeli navzájem. A kanibalizovali se. Na druhé straně, nevznikl tak sociální přetlak, ani se nezhroutila původní hierarchie. Maximální velikost populace se regulovala.

Ještě před tím, než se Calhoun pustil do experimentů s myškami, budoval ráje krysí a potkaní. I tam docházelo k soubojům o alfa pozice. A někteří poražení našli „nový smysl života“ v tom, že se pokoušeli z výběhu uniknout. Začali podkopávat podlahu – a byli při tom mnohdy úspěšní.

U krys v této situaci se projevila jiná forma deviantního, odchylného chování. Místo, aby vynášely hlínu po kouscích, sbalily ji celou do klubíčka a najednou ji vyvalily ven z kopaného tunelu. Byla to inovace, nová finta, tvůrčí průlom. Cenné know-how, kterou dominantní jedinci neměli.

O důkaz harmonie svět nestál

Asi největším „propadákem“ byl jeho první projekt s potkany.

Pět samic ve výběhu mohlo dát po čase vzniknout až 5000 jedinců. Jenže to se nikdy nestalo. Populace nikdy nepřesáhla 200 jedinců, po většinu času se držela na 150 kusech. Potkani sami se zorganizovali do tuctu mikrokolonií, a dokázali vzájemně žít v naprosto harmonických a přirozených, plně funkčních skupinkách. Za osmadvacet měsíců nenastal jediný zvrat nebo drama.

Zklamaný Calhoun pak tuto funkční potkaní utopii nechal otrávit. Žádná senzace z nich nekoukala. A o tom to celé nejspíš je.

John Calhoun bádal skoro pětadvacet let, musel vystřídat tři různé druhy hlodavců, čtyřiadvacetkrát změnit uspořádání svého pokusu tak, aby dosáhl maximální kontroly nad výstupem. A když se to po pětadvacáté konečně povedlo, představil lidskému světu, který byl tehdy zachvácen panikou z přelidnění, svůj úspěšný experiment.

Jaké ponaučení si tedy můžeme myšího ráje a práce Johna Calhouna vzít?

Že jeho nejslavnější vědecké dílo funguje jako Rorschachova skvrna: lidé v ní vidí to, co chtějí vidět. A stojí za to si uvědomit, že ne všechny laboratorní experimenty, zejména ty do extrému promyšlené a vyhraněné, se vztahují na skutečný svět.