Alena Kováčová : Dobrovolné přístupy v ochraně životního prostředí
V posledních dvou desetiletích se v industrializovaných zemích stává aplikace dobrovolných přístupů „regulace“ dosti oblíbeným /2/. Přispívá k tomu i skutečnost, že jedním z podstatných rysů politiky životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje devadesátých let jsou stále sílící tendence prosazovat „strategii proaktivních/preventivních přístupů“.
Myšlenka posunu od regulace a reforem k dobrovolným přístupům a tržním nástrojům převládá ve většině členských států Evropské unie. Tento názor je podporován také Evropskou komisí, viz Pátý akční plán životního prostředí (The 5th Environmental Plan of Action, 1992).
Spolu s praktickým rozšiřováním dobrovolných přístupů začal probíhat i jejich teoretický výzkum, zaměřený na zkoumání teoretických aspektů a zobecňování zkušeností získaných z praktických zkušeností.
Rozhodnutí, jít nad rámec požadavků zákona a zamezit znečišťování životního prostředí způsobeného svou výrobou, je spojeno s určitými dodatečnými náklady, které zahrnují kapitálové zdroje potřebné k procesním změnám nebo k zavedení koncových technologií, dodatečné lidské zdroje apod. Všechny tyto výdaje zvýší výrobní náklady a povedou buď k poklesu poptávky z důvodu rostoucí ceny produktu, nebo ke snížení zisku, pokud se firma rozhodne nezvyšovat cenu svých produktů. Proč by se tedy firmy měly rozhodnout dobrovolně zamezovat znečištění? Z čistě ekonomického pohledu, dobrovolné snižování znečištění ze strany firmy můžeme očekávat v případě, že jsou tyto aktivity spojeny s rovnocennými zisky. Jaké by měly být užitky, jež motivují znečišťovatele jít za hranice zákonných požadavků?
Firma si zvolí dobrovolný přístup v případě, že to bude řešení minimalizující náklady. Obecně očekávaným ziskem spojeným s dobrovolným zamezováním znečištění je vyhnutí se nákladům veřejné regulace. Proaktivním chováním a rozhodnutím snížit své vlivy může firma zastavit plány vlády zavést nový standard nebo novou daň.1
Současné zkušenosti s využíváním dobrovolných nástrojů poukazují na vliv na mikroekonomické ukazatele (např. konkurenceschopnost), jejich efekty jsou prokázány. V případě vlivu dobrovolných nástrojů na makroekonomické agregáty jsou však efekty spíše zanedbatelné, taktéž dosud provedené studie jsou ke vlivu dobrovolných nástrojů na makroagregáty spíše skeptické /3/. Zatímco tedy dosavadní zkušenosti se sledováním změn dobrovolných přístupů na mikroekonomické úrovni jsou prokazatelné a statisticky významné, pak v případě změn na makroekonomické úrovni (vliv na míru inflace, daňovou politiku, výkonnost ekonomiky) je spíše zanedbatelný. V evropských studiích lze nalézt jen málo studií, které se těmto dopadům věnují. Důvodem je jednak obtížnost vyhodnocení změn realizovaných na podnikové úrovni v rámci celého národního hospodářství, ale zejména schopnost měřit a analyzovat vliv na makroekonomické ukazatele.
Další překážkou ke společnému pochopení povahy dobrovolných přístupů je skutečnost, že do dnešní doby neexistuje žádná standardní terminologie k označení široké kategorie dobrovolných přístupů nebo některých z jejich typů. Různé země mohou použít stejný pojem k popisu odlišných věcí. Dobrovolné přístupy v Nizozemí například označují formální, vyjednávané, zákonně vázané kontrakty mezi vládou a průmyslem a očekává se, že se do nich zapojí všechny podniky. Na druhé straně v USA se pojem dobrovolná dohoda používá k označení nesvazujících dobrovolných programů, v rámci nichž se podniky sami rozhodnou, zda a kdy k programu přistoupí.
Navzdory rozmanitosti typů a podtypů dobrovolných přístupů, je ve všech obsažen společný prvek: nelegislativní závazky týkající se dodatečné snahy o snížení znečištění.
Od znečišťující firmy se v podstatě ze zákona nevyžaduje, aby vytvářela nebo se řídila dobrovolnými přístupy. Proto se také dobrovolné přístupy, na rozdíl od jiných nástrojů, nevztahují na všechny firmy patřící do stejného průmyslového odvětví, přispívající ke stejnému negativnímu dopadu nebo podřízené stejné soudní pravomoci.
Neznamená to, že dobrovolné přístupy jsou vytvářeny bez vnějšího tlaku na znečišťující firmu, včetně tlaku ze strany veřejných autorit. Impulsem pro zavádění dobrovolných přístupů je reakce na tlak spotřebitelů a společenství, konkurenční tlak a hrozba nové regulace nebo daně. Existují zde různé způsoby propojení těchto přístupů s právním systémem.
Někteří si kladou otázku, zda dobrovolné přístupy vlastně zakládají novou formu regulace. Dobrovolné přístupy byly vymyšleny těmi, kteří je navrhli a implementovali: politici, obchodní asociace, individuální firmy, nevládní asociace atd. Důsledkem toho neexistuje specifická teorie, která by vedla k pochopení jejich samotné povahy; k identifikaci hlavních typů z velkého počtu těchto nástrojů, k ocenění jejich efektů na společenský blahobyt.
Někteří je stále považují jen za doplněk k ostatním nástrojům státní politiky životního prostředí. Sporné jsou zejména tři záležitosti: Proč by se znečisťující firmy rozhodly pro dobrovolné snížení jejich vlivů na životní prostředí? Do jaké míry dávají dobrovolné přístupy průmyslu prostor pro uchopení veřejného zájmu? Může dohadování jako aspekt dobrovolných přístupů vést k efektivnímu výstupu?
| Výhody | Nevýhody |
|---|---|
 |
|
| firmy si samy vybírají nejefektivnější způsob splnění závazků | neexistuje garance dodržení ze strany firem |
|
|
| adaptabilita, flexibilita a větší dlouhodobá stabilita | chybí motivace k plnění nad stanovený cíl |
|
|
| reflektuje postoje regulovaných subjektů | technologické inovace nemusí být podporovány, pokud to nebude součástí dohody |
|
|
| větší srozumitelnost a důvěra | transakční náklady mohou omezit počet participujících firem |
|
|
| založeno na konsensu a dialogu mezi regulátorem a soukromým sektorem | nebezpečí neplnění a „černého pasažéra“ |
|
|
| přenos zodpovědnosti na místní úroveň, integruje postupy zaměřené na zlepšení životního prostředí do plánů firem | nutno zajistit transparentnost celého systému včetně monitorování a kontroly plnění dohod |
|
|
| efektivnější a rychlejší implementace | vyjednávání může být velmi zdlouhavé, drahé a byrokratické |
|
|
| firmy získávají „zelené“ image | přesun nákladů na ostatní subjekty může být obtížný (prostřednictvím vyšších cen) |
|
|
| podporuje výměnu informací o nejlepších postupech a úspoře nákladů | nemusí být zajištěna dostatečná věrohodnost v očích veřejnosti |
|
|
1V roce 1984 byl chemickým průmyslem iniciován Program zodpovědné péče (Responsible Care Programme) v Kanadě jako odezva na očekávanou novou vládní regulaci v důsledku událostí v Kanadě (Love Canal) a v zahraničí (Bhopal v Indii).
Většina dobrovolných přístupů v oblasti snížení emisí CO2 jsou odpovědí firem na hrozbu zavedení daně na skleníkové plyny.
2Jílková, J.: Daně, dotace a obchodovatelná povolení – nástroje ochrany ovzduší a klimatu, IREAS, Institut pro strukturální politiku, o.p.s., Praha 2003, s. 58
Použitá literatura:
/1/ BLACKMAN, A., LYON, T., SISTO, N.: Voluntary Environmental Agreements: When Regulatory Capacity Is Weak, discussion paper, Washington, July 2006
/2/ OECD (Organization for Economic Cooperation and Development). 1999. Voluntary Approaches for Environmental Policy: An Assessment. Paris, France: OECD Environment Directorate
OECD. 2003. Voluntary Approaches for Environmental Policy: Effectiveness, Efficiency and Usage in Policy Mixes. Paris, France: OECD Environment Directorate
/3/ CHLEBIK, R.: Environmentální strategie podniku v podmínkách mezinárodní ekonomické integrace, disertační práce FPM VŠE, Praha 2003
Tento článek vznikl na základě vybraných výstupů projektu „Využívání dobrovolných nástrojů, jejich výhody a nevýhody, mikroekonomické a makroekonomické souvislosti" Aleny Kováčové a Jitky Vlčkové, který byl řešen v rámci Interní grantové agentury Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze v letech 2006-2007. Na řešení projektu se podíleli zejména studenti VŠE.
reklama
Autorka je studentkou Vysoké školy ekonomické v Praze (obor ekonomika a správa ŽP) a pracovnicí Institutu pro ekologickou a ekonomickou politiku.
