Duras a Potužák: Kvalita vody v rybnících a legislativa – neradostné vyprávění

V České republice se dlouhodobě nedaří zlepšit kvalitu vody v rybnících. Většinu rybníků v létě ovládají potenciálně toxické sinice, které omezují život vodních živočichů i využití rybníků k rekreaci. Na místě je tedy i otázka, jestli je kvalita vody v rybnících dostatečně chráněna legislativou. Bližší pohled ukazuje, že nikoli. Oblast jakosti povrchových vod sice upravuje poměrně málo předpisů, nicméně přesto se jedná o komplikovanou záležitost. V případě rybníků tak zůstává značný prostor pro hospodaření, které kvalitu vody nijak nerespektuje. Zcela nevyhovující stav ale také blokuje to, co potřebujeme nejvíc: zásadní diskusi nad otázkou, co pro nás vlastně rybníky znamenají.

Autoři tohoto článku nemají právní vzdělání, ale s jednotlivými legislativními předpisy se potkávají v běžné praxi.

Základní právní předpisy Vodní zákon (č. 254/2001 Sb.) má největší právní sílu ze všech právních norem, nicméně nemůže řešit problematiku v detailu. Podrobnosti proto upravují předpisy nižší právní síly: nařízení vlády => ministerské vyhlášky a nakonec metodické pokyny, jejichž právní síla je nejmenší.

Nařízení vlády č. 401/2015Sb. stanovuje přípustné znečištění povrchových vod. Kromě něj do hry o rybníky už zasahuje jen metodický pokyn ZP03/2003, který je závazný pouze pro úředníky daného ministerstva, v tomto případě ministerstva životního prostředí. Dle tohoto metodického pokynu ovšem postupují úředníci v každodenní praxi při povolování, kolik hnoje, krmiv a ryb smí do rybníka rybáři dávat.

Jakostí vody se zabývá i evropská legislativa, konkrétně tzv. Rámcová směrnice č. 2000/60/ES. Ta se v rybníkářské praxi příliš neuplatňuje. Vztahuje se totiž především na tzv. vodní útvary. A pouze jedenáct ze zhruba 16 000 jihočeských rybníků bylo za samostatný vodní útvar uznáno.

Rámcová směrnice je skutečně pouze „rámcem“, který si členské státy musí samostatně naplnit vhodným obsahem. Konkrétní věci nám z Bruselu nikdo nediktuje. To je možná chyba, protože v České republice tak doposud nemáme žádnou metodiku, jak k rybníkům přistupovat.

To lze považovat za pěknou ostudu. Potíž je v tom, že by nejprve musela předcházet zcela zásadní diskuse o tom, kdy jsou rybníky v dobrém či horším ekologickém stavu (terminologicky přesně je to ekologický potenciál). A do této diskuse se nikomu nechce, což zmíníme ještě dále.

Jak to vidí vodní zákon?

Zajímavé se nám zdá už úvodní ustanovení vodního zákona (znění novely s účinností od 1. 7. 2014), kde je v § 1 mimo jiné uvedeno, že „Účelem tohoto zákona je chránit povrchové a podzemní vody“ a „stanovit podmínky … pro zachování i zlepšení jakosti povrchových i podzemních vod“. V další části vodního zákona se v § 6 říká, že „při obecném nakládání s povrchovými vodami se nesmí ohrožovat jakost nebo zdravotní nezávadnost vod, narušovat životní prostředí, …“. Laikovi by se mohlo zdát, že tím je už tak nějak vyřešeno. Ale to by byl omyl.

Z pohledu rybníků je zásadně důležitý § 39. Ten v odstavci 7 říká, že k aplikaci závadných látek do vod je nezbytné mít povolení, tzv. výjimku. Postup při udělování této výjimky zatím stále upravuje již zmíněný metodický pokyn.

K závadným látkám aplikovaným do rybníků patří hnojiva, látky používané k léčení ryb a proti organismům z kategorie „škůdci“ (i pesticidy), látky k vápnění a také krmiva. Výjimku vydává příslušný krajský úřad, přičemž přihlíží ke stanovisku orgánů ochrany přírody a správců povodí (státní podniky Povodí).

Vodní zákon výslovně uvádí (§ 39 odst. 8), že: „Zásady pro stanovení podmínek pro použití závadných látek… a při nakládání s vodami za účelem chovu ryb nebo vodní drůbeže, popřípadě jiných vodních živočichů a vymezení kategorií rybníků z hlediska rybářského hospodaření stanoví ministerstvo životního prostředí a ministerstvo zemědělství vyhláškou.“

To je pro běžnou praxi velmi důležité ustanovení, které jednoznačně říká, že zastaralý a nevyhovující metodický pokyn ZP03/2003 musí být nahrazen vyhláškou, tedy předpisem mnohem větší právní síly.

Mimochodem, chov vodní drůbeže, kterým lze spolehlivě zničit jakýkoli rybník, zatím nijak upravován není.

Aktuálně podle neoficiálních informací z ministerstev „není politická vůle“ vznik vyhlášky prosazovat. Netušíme, proč práce nebyla ještě ani zahájena, když zákonem (!) byla uložena už před pěti lety.

Právě práce na této vyhlášce by nutně rozproudila diskusi, jak to tedy s rybníky a jejich využíváním vlastně myslíme. Bez takové diskuse není možné ani otázky týkající se hospodaření na rybnících řešit způsobem, který by odpovídal současné úrovni poznání a také současnému stavu celého životního prostředí. Ale není prostě vůle zákonem se řídit.

Už v letech 2010–2012 jsme se spolu s dalšími kolegy zúčastnili dlouhé série jednání se zástupci produkčních rybářů právě k přípravě nového legislativního předpisu. Spolupráce skončila v roce 2013, kdy se zdálo, že jsme už víceméně nacházeli společnou řeč. Tehdy se lobby produkčních rybářů podařilo do vodního zákona propašovat jako takzvaný „přílepek“ při schvalování jiného zákona ustanovení, kterým se rybáři z povinnosti řešit jakost vody z velké části vyvlíkli. A jak bylo uvedeno výše, tato situace se zatím nijak nezměnila.

Jak se rybáři vyvlíkli z utahující se smyčky, která je nutila brát větší ohled na kvalitu vody?

Přílepek k zákonu o vodovodech a kanalizacích č. 275/2013 Sb. přidal k vodnímu zákonu do § 39 ještě odstavec 12, kde se praví, že:

„K přikrmování ryb krmivy rostlinného původu prováděnému na rybníku tak, aby množství podávaných krmiv bylo rybí obsádkou zkonzumováno a nedošlo tak ke zhoršení jakosti vod, není třeba výjimka z použití závadných látek. Krmivo použité pro tyto účely nesmí obsahovat nebezpečné nebo zvláště nebezpečné závadné látky a přikrmování nesmí být bez výjimky prováděno na povrchových vodách uvedených v seznamu přírodních koupališť podle zákona o ochraně veřejného zdraví a na vodárenských nádržích. Za splnění podmínek uvedených ve větě první a druhé není třeba provádět na rybníku ani na odtoku z něj sledování jakosti vod. V případě kontroly předloží rybníkář vodoprávnímu úřadu nebo České inspekci životního prostředí evidenci o hospodaření vedenou podle zákona o rybářství.“

Všichni považují tento přílepek za podraz a sabotáž. Všichni, kromě rybářů.

Tento přílepek umožňuje rybářům v zásadě dvě věci. Nemusí se s nikým o množství krmiva bavit. To lze na jednu stranu pochopit, protože když máte v rybníce hladové ryby a někdo vám krmení zakáže, ryby nemají svůj „welfare“, ale mají hlad, a to je jistě špatně.

Je třeba ale říci, že množství potřebného krmiva pro každý rybník zásadně záleží na velikosti rybí obsádky. Takže když se nasadí více ryb, než zdrávo, „musí“ se i spotřebovat více krmiva, než kvalita vody unese.

Kvůli přílepku se tedy ani nemusí sledovat kvalita vody, takže už nejsou k dispozici žádné údaje. Doposud sice nebylo pořizování dat o kvalitě vody bez chyby (záleželo, kde a kdy přesně vzorek rybáři nabrali), ale systém se přece jen začínal postupně vytvářet a měl nějaký smysl. Teď data nejsou vůbec – a nikdo tedy nebude moci rybáře znepokojovat komentáři, že rybník není čistý a mělo by se s tím něco dělat. Velmi chytře vymyšleno.

Metodický pokyn

Takže to, co nyní máme, je metodický pokyn ZP03/2003. Při jeho čtení doporučuji všimnout si jedné zajímavosti. Metodický pokyn vyšel v roce 2003 a v pasážích o jakosti vody se odkazuje na nařízení vlády č. 82/1999 Sb. To ovšem bylo právě v roce 2003 nahrazeno novou verzí, a to nařízením vlády č. 61/2003 Sb., které už obsahovalo podstatně přísnější požadavky na kvalitu vody.

O přípravě a procesu schvalování každého takto důležitého právního předpisu se diskutuje vždy dlouho předem. Lze tedy považovat za „husarský kousek“, že se rybářské lobby podařilo protlačit metodický pokyn tak, aby ještě stihl odkazovat na benevolentní předpis, jenž už byl na samém konci své účinnosti. Aniž bychom byli schopni hlubší právní analýzy, máme za to, že v otázce kvality vody jsou takováto ustanovení neplatná.

Metodický pokyn mimo jiné zavádí tzv. kategorizaci rybníků, a to na rybníky polointenzifikační (daňově zvýhodněné) a intenzifikační (vyšší zdanění).

Z pochopitelných důvodů byly tedy meze pro polointenzifikační rybníky nastaveny v obrovské šíři, aby se tam „vešlo všechno“ a nebylo třeba utrácet na daních.

Dodnes rybáři na výtky k příliš intenzivnímu hospodaření reagují argumentem, že se nejedná o intenzivní, ale o polointenzivní hospodaření. Je to sice termín trochu falešný, ale na člověka neznalého věci, pořád zabírá.

Vodoprávní úřad se řídí oním „nemrtvým“ metodickým pokynem jen při povolování dávky hnojiv (výjimka z § 39 odst. 7 vodního zákona). O to už ale v současnosti žádá málokdo – jednak se podstatně méně hnojí než dříve, protože rybníky jsou dostatečně úživné i bez hnojení, a jednak je možné zahrnout povolení aplikace závadných látek rovnou do řízení při udělování povolení k nakládání s vodami.

Tím jsme u velmi důležitého bodu: povolení k nakládání s vodami. Pomiňme teď skutečnost, že spousta zejména menších rybníků nic takového ani nemá, i když ze zákona mít musí, a podívejme se, co k polointenzifikačním rybníkům říká metodický pokyn, jímž by se měl vodoprávní úřad řídit.

Roční dávka krmiva (převážně obiloviny) při průměrné hloubce 1 m se připouští až 3 000 kg/ha. Při vyšší průměrné hloubce se dávka úměrně zvyšuje. Tři tuny obilovin znamená zhruba 10 kg/ha fosforu – pokud má rybník třeba 50 ha, už je to pro vodní prostředí docela významný vnos.

Ve srovnání s přípustnou dávkou superfosfátu (300 kg/ha za rok) je to ovšem málo. Do toho zapadají i přípustné dávky např. chlévské mrvy – až 3 500 kg/ha ročně a kejdy dokonce 10 000 kg/ha ročně. To je dalších cca 35–100 kg fosforu na hektar rybníka.

Násada kapra dvouletého či tříletého (K2, K3) se připouští do 500–1 000 ks na 1 ha rybníka. Při hmotnosti dvouletého kapra mezi 0,2–0,5 kg to znamená nasazení zhruba 300–400 kg ryb na 1 ha, což není málo. Na konci roku lze pak očekávat velmi zhruba 1–2 tuny ryb na hektar.

To jen pro ilustraci, kam až sahá „polointenzifikační“ rybník.

Aplikace organických hnojiv, např. chlévské mrvy, je vázána řadou pravidel.Ta ale mají ochránit hlavně rybí obsádku před úhynem, nikoli tok pod rybníkem před znečištěním.

Průmyslová hnojiva se aktuálně nepoužívají prakticky vůbec a hnůj a kejda se využívá obvykle ve zlomku uvedených maximálních dávek. Přípustné dávky uváděné v metodickém pokynu ovšem dobře ilustrují zastaralost dosud platného metodického pokynu a také vysvětlují, jak to, že se po druhé světové válce z našich rybníků staly vysoce eutrofní nádrže.

Zásadním problémem je, že při vodoprávním řízení naprostá většina rozhodujících úředníků není rybářům po odborné stránce ani zdaleka rovnocenným partnerem – nevyznají se ani v chovu ryb, ani ve fungování rybníků. Ani jim to nelze vyčítat, protože se převážně věnují jiným otázkám a rybníků je strašně moc na to, aby mohli zodpovědně zvážit situaci na každém z nich.

Navíc existuje minimum využitelných dat o kvalitě vody, ze kterých by šlo vycházet (viz výše), a v zásadě žádná o zooplanktonu. Přitom struktura zooplanktonu je pro určení způsobu hospodaření na rybníce – a také pro kvalitu odchovaného kapra – zásadní.

Na to pamatuje i metodický pokyn, když říká, že: „v první polovině sezóny by měl být přítomen podíl hrubého dafniového zooplanktonu a v druhé polovině sezóny by měl převažovat velikostně střední zooplankton při použití regulačního přikrmování.“ Jenže najít rybník s takovým zooplanktonem je v reálu těžké.Což znamená, že rybníky mají obecně přehuštěné rybí obsádky. A proč tam ten „hrubý zooplankton obvykle není, když tam má být? Protože je to naprosto nevymahatelné…

Pokud by se ale podařilo alespoň v první polovině sezóny udržet hrubý dafniový zooplankton, důsledkem by byla značně průhledná voda, která by umožnila alespoň omezený růst ponořené vegetace a život potápivých vodních ptáků či obojživelníků, jak jsme psali v jiném článku.

V oblasti jakosti vody se vše točí kolem fosforu, protože na něm záleží nejenom rozvoj sinic v našich vodách, ale také v Severním moři či Baltu. Metodický pokyn uvádí jako nejvyšší přijatelnou koncentraci fosforu 0,40 mg/l.

To je z pohledu povrchových vod dnes extrémně vysoké číslo, v jehož obhajitelnost už nevěří ani sami rybáři. Aktuálně platné nařízení vlády 401/2015 Sb. připouští 0,15 mg/l fosforu jako roční průměr. To je sice pořád poměrně vysoké číslo, ale většina rybníků se do něj nevejde.Zmínili jsmei Rámcovou směrnici, kde pro dobrý ekologický stav je přijatelný obsah fosforuzhruba v rozmezí 0,035 až 0,070 mg/l, podle lokality.

Kterými čísly se tedy řídit?! Má být brán v otázkách kvality vody stále zřetel na metodický pokyn minimální právní síly odvolávající se na již neplatnou vyšší legislativu?

Rybáři zatím zdatně kličkují v nepřehledném terénu a jakémukoli omezení kvalitou vody se obloukem vyhýbají. Často poukazují na to, že rybníky přijímají tolik znečištění, že se na nich lépe hospodařit nedá a voda lepší být prostě nemůže. Ano, v řadě případů mají pravdu. Jenže data o jakosti vody se podle onoho přílepku k vodnímu zákonu sbírat už nemusí…

Invazní druhy v rybníce

Invazní druhy nám obecně brání dělat věci jednoduše, a také brání „návratu ke starým osvědčeným způsobům“. Prostě návraty už neexistují a i dosáhnout lepší kvality vody je teď mnohem obtížnější. Sinice jsme si napěstovali nemoudrým hospodařením s fosforem, který je nejdůležitější živinou ve vodním prostředí, všichni dohromady. Řadu dalších nepříjemných invazních druhů si ale zavlekli přímo rybáři.

Pro hospodaření na rybnících jsou asi nejdůležitější dva druhy: střevlička východní (Pseudorasbora parva) a karas stříbřitý (Carassius auratus). Jsou to neuvěřitelně konkurenceschopné ryby, kvůli kterým už nelze jednoduše říci, že je třeba nasadit méně kaprů a voda bude automaticky lepší. Ony totiž velmi rychle zaberou prostor, který by kapr ponechal, a výsledek je pak co do kvality vody horší než lepší. V některých oblastech lze střevličce čelit například smíšenou rybí obsádkou kapra s candátem. To ale vyžaduje dobré kyslíkové poměry a málo zabahněný rybník – tedy i lepší jakost vody a ekologičtější hospodaření – jenže takové podmínky nejsou moc časté.

Kardinální problém – kontrola

Pokud legislativa něco stanoví, měla by existovat kontrola a vymahatelnost. Zatím jsme si vysvětlili, že není vůbec ani jasno, jak stanovit mantinely pro rybářské hospodaření, aby odpovídaly tomuto a nikoli minulému století. Takže ani s vymáháním to není zas tak žhavé.

Kontrolovat by bylo například třeba ustanovení vodního zákona, že „… množství podávaných krmiv bylo rybí obsádkou zkonzumováno a nedošlo tak ke zhoršení jakosti vod.“ Zde se jedná o zásadní podmínku, která umožňuje rybářům nesledovat jakost vody. Ale představa, že to někdo kontroluje, je zcela absurdní. Jednoduše není kdo.

Obecně čelíme naprostému nedostatku dat o kvalitě vody v rybnících. Tomu hodně napomohl už několikrát zmiňovaný přílepek k vodnímu zákonu, kde si rybáři zařídili, že sledovat nemusí nic.

Státní podniky Povodí dlouhodobě monitorují pouze ty největší rybníky, které jsou samostatnými vodními útvary, případně věnují pozornost krátkodobě řádově desítkám rybníků při řešení nějakého projektu týkajícího se např. zlepšení kvality vody v nějaké přehradní nádrži. A to je velmi málo.

Aktuálně se pracuje na využití dálkového průzkumu Země, protože stav rybníků lze podle družicových snímků celkem dobře odhadnout.

Nezbývá také než přiznat, že máme stále i značný nedostatek v porozumění tomu, co se v rybníce děje a jak fungují vztahy mezi rybníkem a jeho okolím. V poslední době sice několik zajímavých výzkumných projektů běží, ale stále je to málo.

Vypadá to, že procesům v rybnících u nás přece musíme rozumět už 400 let, ale opak je pravdou. Mění se podmínky a mění se i chování rybníků, obojí pěkně rychle.

Závěr

Rybníky jsou velmi důležitou součástí naší krajiny. Jejich roli ale stále není přisuzován odpovídající význam, a tak jsou zatím především prostředím pro chov ryb a dosahování ekonomického efektu, často na úkor ostatních funkcí.

Čeká nás zásadní diskuse, ve které bychom si měli ujasnit přístup nejen k rybníkům jako takovým, ale i k tzv. ekosystémovým službám, které nám rybníky mohou poskytovat.

---

reklama

---