Jindřich Duras: Je vůbec možné, aby byla v rybnících čistá voda?

V posledních desetiletích se prakticky ve všech stojatých vodách u nás, v Evropě i po celém světě zabydlely sinice. A to především kvůli obecnému nadbytku živin, zejména fosforu. A kde se sinice jednou usadí, odtud je těžké je dostat. Sinice nám vadí víc než ostatní fytoplankton. Zatímco řasy při nadbytku fosforu vytvářejí zelené či hnědé vegetační zákaly a snižují tak průhlednost vody, sinice dokáží navíc produkovat i širokou škálu hygienicky rizikových látek, tzv. cyanotoxinů. Takže při stejné koncentraci fosforu je výhodnější koupat se v řasách, než v sinicích.

Sinice jsou skromné, disponují strategií pomalého růstu a jsou výjimečně konkurenceschopné. Většině z nich nevadí nedostatek dusíku, protože ho umí získávat ze vzduchu. Neporostou ale bez fosforu, který je ve většině sladkých vod na světě tou klíčovou a zásadní živinou.

Pokud tedy chceme mít v rybníce či přehradě čistou vodu bez sinic, musíme docílit velmi nízkých koncentrací fosforu. Nic jiného sinice spolehlivě neomezí.

Fosfor je všude

Komplikujícím faktorem ale je, že celá naše krajina je dnes zásobena fosforem podstatně více, než bývalo běžné.

Fosfor se do povrchových vod dostává především s odpadními vodami z měst a obcí, ale také z některých průmyslových výrob a ze živočišné výroby v zemědělství. Dominantním zdrojem fosforu jsou ale města a obce.

Do odpadních vod se fosfor dostává zejména s lidskou močí a také z tablet do myček nádobí. Je otázkou, jak dobře jsou odpadní vody čištěny a zda jsou z nich sloučeniny fosforu dostatečně účinně odstraněny. Ale většinou zatím nejsou. To znamená, že je obecně velmi obtížné zabránit i nadměrnému vstupu fosforu do rybníka.

Jakou roli hraje produkční rybářství?

Metody chovu ryb prošly za posledních cca 100 let prudkou intenzifikací. Logika věci je velmi jasná. Produktivita vodních ekosystémů záleží primárně na dostupnosti fosforu.

Když je v rybníce fosforu k dispozici málo, bude i nízká produkce ryb. Rybáři čelí nízké produkci hnojením vody a přikrmováním ryb. Hnojí se chlévskou mrvou, dříve se hromadně dávala i minerální hnojiva, například superfosfát. I krmivem se do rybníka vnáší živiny, z nichž kapr spotřebuje asi čtvrtinu. Krmí se především obilovinami.

Z průzkumu živinových bilancí rybníků vyplývá, že kde do rybníka dostatečné množství fosforu nepřitéká, tam rybáři fosfor kvůli produkci dodávají. Při úvahách o zlepšení kvality vody v rybnících tedy nelze rybářské hospodaření vynechat.

Stará „ekologická“ zátěž

Rybníky mají svou paměť, a tou je bahno.

V sedimentech je zapsána celá historie znečišťování rybníka. Z pohledu kvality vody to znamená, že v bahně jsou obrovské zásoby fosforu, které jsou do značné míry schopné se opět zapojit do koloběhu látek v rybníce. Příkladem může být rybník Rožmberk, kde se voda nezlepšila ani několik let po ukončení provozu velkochovu prasat, odkud tekly špatně vyčištěné odpadní vody přímo do rybníka.

Živiny v rybničním bahně představují pomyslný „namazaný krajíc“, kolem kterého je vždy spousta zájemců. Jedná se zejména o ponořenou vodní vegetaci nebo zelené vláknité řasy. Taková varianta nemusí být vždycky výhra ani ve srovnání se sinicovým vodním květem, zvláště pokud se chcete v rybníce koupat či po něm dokonce jezdit na loďce. Rybník totiž dokáže rychle celý zarůst.

Při úvahách o zlepšení kvality vody v rybníce je tedy nezbytné sedimentu věnovat patřičnou pozornost.

Jak tedy na čistou vodu?

Obecně platí, že pokud chceme dosáhnout někde čisté vody, musí se všechny uvedené faktory, tedy přísun fosforu, rybářské hospodaření a usazeniny, řešit souběžně.

Pokud se například zlepší kvalita vody v přítocích, ale nezmění se zároveň intenzita rybářského hospodaření a nevyřeší se sediment, úspěch se nedostaví. Rovněž odstranění bahna bez adekvátního snížení vstupu fosforu z povodí a z rybářské činnosti nic nepřinese. To ostatně doložil případ nádrže Hostivař v Praze nebo Jordánu v Táboře.

K velmi zajímavé diskusi je otázka, zda by kvalitu vody nezlepšila pouze změna způsobu rybářského hospodaření. Technicky jednoduchým zásahem bychom tak dosáhli cíle.

Každý rybník je jiný a má odlišnou historii a může se i jinak chovat, nicméně můžeme říci, že mírná změna rybí obsádky, například snížení o 10–30 %, měřitelné zlepšení kvality vody nepřinese.

Zlepšení bude dobře pozorovatelné teprve v případě, že se podaří rybí obsádku snížit natolik, aby se v rybníce prosadily velké druhy perlooček rodu Daphnia. Dafnie se živí odfiltrováváním drobných částeček, zejména fytoplanktonu. Když v rybníce převládnou, dostaví se čirá voda. Prostě vodu čistí výkonný filtr.

Sinice ale perloočkám moc nechutnají, a tak si sinice někdy najdou způsob, jak se prosadit. Většinou ale za dominance dafnií čirá voda přetrvává a je výborná například ke koupání. A ocení ji i obojživelníci, kteří zde najdou dostatek potravy, přičemž jim samotným sežrání akutně nehrozí, protože hladových ryb je málo. Průhledná voda vyhovuje také vodním ptákům, kteří pod vodou potřebují při shánění potravy vidět, třeba potápkám.

Z pohledu živin ale čirá voda nemusí být považována za kdovíjak „čistou“, protože v ní obvykle nacházíme zvýšené koncentrace amonných iontů a fosforečnanů. A voda, kde fytoplankton nevyrábí kyslík, může být s jeho obsahem na štíru. Ceněná schopnost rybníka zadržet různé látky pak obvykle klesá. To je jedno riziko.

Důležitá je otázka, jak dlouho může taková čirá voda, kterou vyrobíme pouze dramatickým snížením rybí obsádky, vydržet. Celý rybník je totiž pod jakýmsi živinovým přetlakem: živin je nadbytek, ale nemá je kdo využít, protože perloočky veškerý fytoplankton okamžitě odfiltrují.

Jsou ovšem jiní, kteří se rádi chopí příležitosti a skočí po onom „namazaném krajíci“. Například zelené vláknité řasy jsou čistou pohromou. Dokáží prorůst celý objem vody a pokrýt celou hladinu rybníka zeleným „žabincem“, který je problémem i po své smrti. Odumřelá biomasa se rozkládá a hrozí úplné spotřebování kyslíku rozpuštěného ve vodě s následným úhynem velké části vodních organismů. V celém rybníce pak mohou převládnout hnilobné procesy.

Skoro by se chtělo výklad o možnostech zlepšení kvality vody v rybníce snížením rybí obsádky uzavřít konstatováním, že to vlastně nejde. Ale možná že by to přece jen nějak šlo.

Popisovaná čirá voda s početnými perloočkami rodu Daphnia bývala při dvouhorkovém (dvouletém) produkčním cyklu obvyklým stavem pro více než polovinu první vegetační sezóny. Pak kapři dorostli, sežrali všechny větší perloočky, voda se zakalila fytoplanktonem a často převládly i sinice. Nicméně během příznivého období stihly vyrůst vodní rostliny, rozmnožili se obojživelníci, dospěly a vylíhly se larvy hmyzu a ptáci vyvedli mladé.

Navíc, pokud bychom počítali s tím, že rybníky jsou obvykle v soustavách, mohl by v každé soustavě být vždy nějaký rybník na prvním horku, tedy s čirou vodou. Měli bychom vždy kam si zajít pro zážitek z čiré vody a vodní rostliny i živočichové by vždy našli nějaké vhodné útočiště.

V dalším roce produkčního cyklu přirozeně nastává období s vysokým zarybněním, kdy hladoví kapři přerývají dno a zničí veškerou ponořenou vegetaci. Tím zabrání tomu, aby rybník nevratně ovládla vodní vegetace a připraví ho na další druhově bohatý a dynamický rok. V ekologii hovoříme o tzv. disturbanci ekosystému.

Potíž je v tom, že dříve běžný fenomén prvního horka se nám, zdá se, vytratil. Jednak je část rybníků v cyklu jednoletém a u dvouhorkových bývá v průběhu celého produkčního cyklu voda neprůhledná, zakalená a často také se sinicemi. Biomasa ryb je z pohledu rybničního ekosystému příliš hustá a společenstvo filtrujícího zooplanktonu je trvalým vyžíracím tlakem zcela zdecimované.

Docílit fenoménu čiré vody s vysokou ekologickou hodnotou cestou snížení hustoty rybí obsádky je tedy možné i při produkčním rybníkářství.

Nejde tedy udržet čistou vodu v rybnících trvale?

Jde to, ale není to jednoduchý úkol. Základní komplikací je nestabilita mělkých jezer. Jakmile se voda vyčiří a světlo umožní růst vodní vegetace, rybník spěje k zániku postupným zazeměním.

Ještě v minulém století byly rybníky, které dokázaly dlouhodobě existovat s průzračnou vodou, nízkou rybí obsádkou a řídkou vícedruhovou ponořenou vegetací. Jejich voda byla totiž nejen čirá, ale také skutečně čistá, tedy s extrémně nízkým obsahem živin. Alespoň na naše poměry.

Tyto časy byly ale nenávratně zrušeny tím, že jsme zamořili celou přírodu živinami: fosforem i dusíkem. Kvůli všudypřítomným živinám, staré ekologické zátěži a rozbujelým sinicím není ani trvalý návrat k této situaci možný. Dlouhodobé udržení dobré kvality vody v rybníce je dnes možné pouze po zásadním zásahu do kvality přitékající vody, rybí obsádky a sedimentu – a navíc, takový rybník pak vyžaduje trvalou péči.

---

reklama

---