Hana Malíková: O systému Fairtrade je možné diskutovat. Ale férově

Fairtrade jako snaha zajistit férové ceny pěstitelům v zemích globálního Jihu.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Burak Kucukparmaksiz / Pexels

Principy systému Fairtrade popisuje Radomír Dohnal vcelku přesně: je jimi především snaha zajistit pěstitelům v zemích globálního Jihu alespoň takové ceny, které pokryjí jejich výrobní náklady a zajistí jim důstojný příjem, pomoci jim navázat dlouhodobé a spravedlivé obchodní vztahy s firmami, které jejich produkci vykupují, přispět k vymýcení dětské a otrocké práce a využívat postupy šetrné k životnímu prostředí. Kdo alespoň trochu zná situaci v zemích globálního Jihu, je mu jasné, že je to úkol nesmírně ambiciózní a k jeho dosažení bude potřeba jak hodně času, tak především kroky vlád samotných zemí globálního Jihu a jejich partnerů na Severu (národních vlád, EU, nadnárodních obchodních organizací atd.). To jsou subjekty, s nimiž Fairtrade spolupracuje, na které působí a na které v případě potřeby (spolu s dalšími podobnými iniciativami) vyvíjí nátlak. Zatracovat tedy Fairtrade kvůli tomu, že pokrok v dosahování těchto cílů je (po)malý, není správné: jako kdybychom řekli, že když to nejde rychle a snadno, nemá smysl dělat nic. A s takovým postojem Fairtrade rozhodně nesouzní.

Přečtěte si také |

Chcete fairtrade růže? Už pro ně můžete do supermarketu. Jen musíte vědět do kterého

Fairtrade je kritice podrobován po celou dobu své existence. Kritika přichází tu od radikálnějších aktivistů (za to, že spolupracujeme se zlým „byznysem“ a výhody, které přináší Fairtrade pěstitelům, jsou příliš malé), tu od liberálních ekonomů a konzervativních politiků (že se prohřešujeme proti volnému trhu). Radomír Dohnal ve svém článku eklekticky použil často si protiřečící argumenty obou táborů a k tomu přidal i vyslovené nepravdy, jako například tvrzení, že „certifikovaný zemědělec si nemůže sám vybírat svého kupce, který by byl ochoten mu dát tu nejlepší cenu. Svou produkci jen prodá Férovému monopolu a ten za něj rozhodne, komu ji a za jakou cenu jí zpřístupní.“

K samotným argumentům, jimiž autor podporuje svůj názor, že Fairtrade pěstitelům nic (moc) nepřináší, bych ráda řekla tři věci:

Zaprvé, autor článku si z velkého množství studií, jež se pokoušely určit přínos Fairtrade pro zapojené pěstitele, z nějakého důvody vybral pouze ty, které takový přínos vyčíslují jako malý nebo zanedbatelný. To mě mrzí, zejména s přihlédnutím k tomu, že studie, na které se odkazuje, jsou 10, ale i 15 let staré. Existuje přitom celá řada dalších zdrojů, a to nejen od Fairtrade International, ale i nezávislých subjektů, které vyznívají mnohem pozitivněji.

Například v květnu 2018 vyšla studie, zpracovaná centrem CEval, která hodnotí přispění Fairtrade k rozvoji venkovských komunit. Během pěti let, kdy tato studie probíhala, výzkumníci potvrdili, že Fairtrade posiluje farmáře především stabilizací jejich ekonomické situace a zvyšováním povědomí o udržitelném pěstování. Tato studie také poukázala na jednu z největších výzev pro drobné pěstitele, kterou je probíhající klimatická změna. V prosinci 2019 vyšla jiná studie nazvaná Mezinárodní průvodce označeními fair trade (International Guide to Fair Trade Labels), která analyzuje různé systémy zaměřující se na podporu pěstitelů a udržitelnost výroby. Systém Fairtrade International získal od autorů studie nejvyšší hodnocení ze všech označení, mimo jiné díky spoluvlastnictví systému samotnými pěstiteli, ochraně práv pracovníků, preventivním programům zamezujícím nucené práci a také díky demokratickému systému rozhodování v rámci družstev či ochraně biodiverzity.

Výroba bio cukru v podmínkách Fairtrade na Filipínách.

Licence | Některá práva vyhrazena

Zdroj | Excellent Plzeň

Zadruhé, bez ohledu na to, zda díky nastavení minimální zaručené výkupní ceny a dlouhodobých dodavatelsko-odběratelských vztahů zvýší příjmy pěstitelů o pouhé jednotky, nebo desítky procent, pěstitelé dostávají kromě této lepší výkupní ceny bonus v podobě fairtradového příplatku (zpravidla 10 procent z výkupní ceny), tedy peníze, které mohou – na základě demokratického rozhodování všech členů fairtradová družstva – využít nejen na zefektivnění pěstování, ale také na projekty, jako jsou školy, zdroje pitné vody, doprava a jiná infrastruktura. Tímto způsobem Fairtrade pomáhá nejen přímo zapojeným pěstitelům, ale i jejich širší komunitě. Za rok 2017 takto pěstitelé mohli využít v souhrnu 4,6 miliardy Kč.

Zatřetí, a tento argument považuji za nejzásadnější: systém Fairtrade, jak už jsem zmínila výše, je z poloviny vlastněn samotnými pěstiteli. To znamená, že zástupci fairtradových družstev mají poloviční zastoupení v orgánech Fairtrade a spolurozhodují o všech zásadních parametrech fungování Fairtrade. Pěstitelé tedy nejsou pasivními „příjemci pomoci“, oni sami vytváří Fairtrade, oni jsou Fairtrade. A pěstitelé nejlépe vědí, co pro ně je či není přínosné. Pokud by systém Fairtrade skutečně nepomáhal zlepšovat jejich situaci, jak tvrdí jeho kritici, pěstitelé by byli první, kdo by takový nefunkční systém odsoudili – a opustili. To se neděje. Naopak, zájemců o certifikaci je stále více, než jaká je poptávka po certifikovaném zboží.

Překážkou přitom nemusí být vysoká cena, kterou u fairtradových výrobků kritizuje pan Dohnal: čím větší budu objemy prodaného fairtradového zboží, tím menší jsou cenové rozdíly mezi fairtradovými a konvenčními výrobky, jak se ukazuje třeba na sortimentu kávy nebo čokoládových výrobků v českých obchodech. Žádný rozdíl dvou až trojnásobku v ceně nenajdete, fairtradové zboží stojí často stejně jako to konvenční, důvodem je prostě spravedlivější rozdělení přidané hodnoty v dodavatelském řetězci.

Větší překážkou než cena fairtradového zboží je tedy spíše lhostejnost řady spotřebitelů. Ta je bohužel přiživována i často šířenými mýty o Fairtrade, jež posilují v lidech nihilistický pocit, že nemá cenu se o cokoliv snažit, že všem jde jen o byznys a všechno je marketing. S tím se my ve Fairtrade nemůžeme a nechceme smířit.