Například prodejní řetězce Velké Británie se dost nechvalně zapsaly tím, že eticky certifikované banány prodávaly více než čtyřikrát dráž než necertifikované. Za kilo žluté dobroty účtovaly v přepočtu 116 korun (oproti cca 40,- Kč za konvenční necertifikované), přičemž farmář z Dominikánské republiky je dodal prodejnímu řetězci za 18 korun.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Juliamh123 / Wikimedia Commons

Fairtrade je v současnosti asi nejrozšířenější značkou označující výrobky určené pro eticky laděné spotřebitele. Hnutí, které za touhle značkou stojí, prosazuje spravedlivé a férové ceny pro ty, kdož v zemích třetího světa pěstují nebo vyrábí zboží a chtějí s ním prorazit na širší globální trh. Marketing Fairtrade se prezentuje tak, že za byznysem vidí skutečné lidi a jejich životní osudy. Proto se snaží pomoci znevýhodněným výrobcům a zlepšit jejich životní podmínky. Podporuje vznik nových pracovních příležitostí, dává práci ženám, chrání před otrockou dřinou děti. To vše skrze vzájemný dialog, respekt a transparentnost... Jenže tak jednoduché to zase není. V čem je problém? Třeba v tom, že za kávu s nálepkou Fairtrade, kterou si u nás v obchodě koupíme, zaplatíme víc.

Přečtěte si také |

Hana Malíková: O systému Fairtrade je možné diskutovat. Ale férově

Řekni, kde ty peníze jsou

Na tom by zase nic tak závadného nebylo, protože sami věříme, že onen rozdíl dvou až třínásobku konvenční ceny patří právě k penězům, za které se bude mít malopěstitel někde v Ugandě nebo Etiopii lépe. Jenže nebude. Kontrola ceny a certifikace férového obchodu totiž obvykle končí u finálního zpracovatele či vlastníka licence a následní obchodníci již kontrole nepodléhají. Zboží je tedy předražené a bohatnou na něm obchodníci, nikoliv onen vzdálený farmář. Ten už za něj dostal zaplaceno. Sice o drobet lépe, než jeho krajané nezapojení do férového obchodu, ale ne o tolik, kolik tu za jeho produkt platíme. Že by to chtělo nějaká konkrétní čísla? Ty ale bohužel Fairtrade Foundation k dispozici nemá. Sama totiž nemonitoruje konečné ceny zboží, které svou značkou zaštiťuje.

Zjistit to za ně zkusili finští ekonomové v roce 2010, aby se dobrali toho, že jen 11,5 % toho, co platíme navíc, doputovalo k vývozci. Což je o něco lepší výsledek, než ke kterému se při stanovení stejných benefitů z prodeje fair trade kávy pro zemědělce dobrali ekonomové kostaričtí. Ti napočítali jen 2 %, a v Británii pak jen 1,9 %. Ostatně, prodejní řetězce Velké Británie se dost nechvalně zapsaly tím, že eticky certifikované banány prodávaly více než čtyřikrát dráž než necertifikované. Člověk s hřejivým pocitem na duši mohl utratit v londýnském TESCO za kilo žluté dobroty v přepočtu za 116 korun (místo cca 40 Kč za konvenční necertifikované), přičemž farmář z Dominikánské republiky je dodal prodejnímu řetězci za 18 korun.

Certifikát etické produkce není zadarmo

Ani provoz celého férového byznysu navíc není zadarmo. Zvýšená marže připadá na inspekce, kontroly, certifikace, mezinárodní standardy. A čím více zemědělců a výrobců do systému přistupuje, tím objemnější musí být aparát, který je administrativně zaštituje. Stát se certifikovaným férovým producentem také něco stojí, je třeba tomu upravit vlastní podnikání. Navíc poptávka po zboží meziročně kolísá, a ne všechno ovoce z jedné certifikované plantáže zamíří do světa, označené jako férové. Přesná čísla jsou tu znovu v nedostatku, sezónní odchylky jsou značné. Kriticky to zhodnotili v roce 2015 ekonomové z MIT. Ti upozornili na to, že zisk zemědělců (zapojených do fair trade) po zaplacení všech povolení a nezbytných certifikací „je blízký nebo roven nule“. A ještě podivnější je to s vnitřní etikou férového obchodu.

Ten má totiž pomáhat chudým v rozvojových zemích. Ve skutečnosti ale cílí na ty ne až tak chudé zemědělce, kteří si pořád ještě mohou dovolit nést náklady spojené s nezbytnými změnami a certifikací. Ti ostatní, kteří na tuto formu podpory nedosáhnou, pak konkurence fair-trade sousedů uvrhne do ještě větší bídy. Jen vyvolení se dočkají podpory, školení, techniky. Čistě prakticky pak férový byznys není ve svých důsledcích o nic milosrdnější než ten nejtužší kapitalismus. Možná horší, protože certifikovaný zemědělec si nemůže sám vybírat svého kupce, který by byl ochoten mu dát tu nejlepší cenu. Svou produkci jen prodá Férovému monopolu a ten za něj rozhodne, komu ji a za jakou cenu jí zpřístupní.

Svou roli tu hraje také politika. Fairtrade Foudation má svou vlastní vizi současných ekonomických environmentálních a sociálních problémů a také svá řešení. Prodej certifikované zboží obchází pravidla běžného trhu a nahlodává kapitalismus. Což nemusí být vyloženě špatně, ale ne nutně to vždy vystihuje postoje a hodnoty, které zastávají producenti, dodavatelé, prodejci i spotřebitelé.

Nejvýrazněji ale ideály férového obchodu poškozují konkrétní kritická selhání. To, že na certifikovaných farmách v Peru berou námezdní domorodí zemědělci menší než minimální mzdu; že se na trh dostávají výrobky nesoucí značku Fairtrade neoprávněně, falešně; že kakaové boby na západě Afriky pořád ještě sbírají dětští pracanti; že se k etické licenci dopracují zemědělské spolky, které pěstují na území nelegálně vyklučených pralesů. Anebo, jak zmiňuje aktuální studie, že iniciativy férového obchodu selhávají jako celek v ochraně lidských práv před zájmy korporací.

Fairtrade je pořád tou nejrozšířenější a nejvýraznější značkou etické produkce, ale spolu s tím, jak nabývá na síle a obratu, zažívá až nápadně shodné problémy, od korupce až po vyčpělost původní myšlenky jako každý jiný mezinárodní obor podnikání.