Ivan Brezina: Mamuťák kontra Stohánek: schizofrenie Agentury ochrany přírody a krajiny ČR

Dvě velmi podobné chráněné přírodní lokality, dva velmi odlišné přístupy. Chce vedení AOPK za každou cenu vyhovět trampům, nebo se jen vyvinit ze zásadního selhání? S režisérem Martinem Markem jsme v lednu 2023 v pořadu České televize Nedej se upozornili na rozsáhlé systémové selhání ochrany přírody v CHKO Kokořínsko – Máchův kraj. V důsledku dlouhodobé nečinnosti regionálního pracoviště AOPK ovládaného ředitelem Ladislavem Pořízkem tam během let vzniklo více než 130 ilegálních tábořišť. Jedním z nich je Mamuťák (GPS 50.57082N, 14.46058E), zbudovaný v květnu 2009 v přírodní rezervaci Kostelecké bory skupinou kolem Wolfa, šerifa trampské osady Roverští patrioti. Je to dobře doloženo fotografiemi, které sami stavitelé zveřejnili na sociální síti Rajče.

Oheň v přírodní rezervaci: český ochranářský unikát

Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK) avizovala, že na Mamuťáku hodlá zlegalizovat táboření a rozdělávání ohňů. Dodejme, že legalizace by táboření umožnila nejen trampům, ale široké veřejnosti – každému bez rozdílu. Jinak to ani nejde, protože občané jsou si ze zákona rovni bez ohledu na to, k jakému hnutí se hlásí a jestli do přírody vyrážejí v maskáčích nebo v barevných větrovkách.

Opatření obecné povahy (OOP), kterým by orgán ochrany přírody připustil rozdělávání ohně v první zóně chráněné krajinné oblasti, přírodní rezervaci Kostelecké bory a současně i v evropsky významné lokalitě soustavy Natura 2000, by v kontextu ochrany přírody v ČR bylo bezesporu unikátním počinem. Pojďme se hlouběji zamyslet nad možnými právními, ale také čistě logickými aspekty možného vývoje.

Bylo by to rozhodnutí nejen první svého druhu, ale i rozhodnutí, které by v sobě neslo několik vrstev právního rizika a otazníků: ochrana zvláště chráněného území, požární prevence, princip rovného přístupu k veřejnému prostoru, otázku přiměřenosti zásahu do předmětu ochrany… A v neposlední řadě i otázku, zda nejde pouze o dodatečnou legalizaci dlouhodobě tolerovaného stavu ve snaze vyvinit současné vedení správy CHKO a AOPK. Tedy zajistit zpětný "pardon" úředním osobám, které dlouhodobou nečinností způsobily systémové selhání ochrany přírody.

Obstálo by takové rozhodnutí před Nejvyšším správním soudem?

„Nejde o legalizaci trampingu, nýbrž regulaci návštěvnosti“

Pokud by AOPK chtěla před NSS uspět, nemohla by postavit odůvodnění OOP na argumentu: „V lokalitě dlouhodobě táboří trampové, proto je vhodné jejich aktivitu legalizovat.“ Taková argumentace by byla velmi dobře napadnutelná. Historická existence určité aktivity není právním titulem pro její pokračování.

Právní konstrukce by musela být jiná: „Správní orgán neposuzuje historickou skupinu uživatelů, ale konkrétní způsob využití prostoru a jeho dopady na předmět ochrany.“ AOPK by musela tvrdit, že cílem není vyhovět trampům, ale změnit současný stav z nekontrolované aktivity na kontrolovaný režim s jasnými pravidly a omezením dopadů. Mezi legalizací a regulací je zkrátka rozdíl.

Jenže je tu problém. Pokud bude faktický výsledek stejný (tedy že Mamuťák bude dále primárně využíván stejnou skupinou osob), bude žalobce zcela logicky tvrdit, že jde pouze o formální posvěcení ilegálních aktivit.

Tramping je bezbřehý fenomén bez jasných definičních znaků, které by ho odlišovaly od jiných podobných aktivit v přírodě (turistika, bushcrafting, survival, hiking, outdooring atd.). Trampem je každý a nikdo, respektive je jím každý, kdo se za trampa prohlásí. Nabízí se tedy logická otázka, co je veřejným zájmem, když tramping nelze jasně definovat. Co přesně chce AOKP legalizací Mamuťáku chránit? Rozdělávání ohňů pod převisy? Opékání špekáčků? Hraní na kytaru za popíjením rumu?

NSS by se tedy logicky musel zabývat i otázkou, proč se AOPK v návrhu OOP odvolává právě na tramping. Respektive jak hodlá zajistit, aby zlegalizované tramské tábořiště Mamuťák nebylo využíváno i netrampy. Ano, tato otázka je sice zcela absurdní. Bez jejího zodpovězení ale nelze OOP obhájit.

Proč právě Mamuťák?

Toto je nejsložitější otázka, kterou by musela AOPK před NSS vysvětlit. Asi největší slabinou celého záměru totiž není samotná existence ohniště, ale jeho umístění. V ochraně přírody tnikdy nejde pouze o otázku „jaká činnost se povoluje“, ale také „kde se povoluje“. Stejná aktivita může být v jednom místě přijatelná a v jiném nepřijatelná. Prostorový aspekt bývá u chráněných území často rozhodující.

Vzniká otázka, která bude pro případný soudní přezkum klíčová: „Proč má být oheň rozděláván právě v centru nejcennější části chráněného území?“ Mamuťák totiž není okrajovou lokalitou v návaznosti na obec, komunikaci nebo turistickou infrastrukturu. Jde o místo uprostřed přibližně tři krát tři kilometry rozsáhlého ostrova lesního porostu, kam je přístup přirozeně obtížnější a kde se nachází nejcitlivější část chráněného území. Komplikovaný terén značně prodlužuje dojezdové časy hasičů.

Otázka proporcionality

Pokud je cílem AOPK snížit negativní dopady lidské přítomnosti, proč soustředit návštěvnický tlak do nejhůře dostupného a nejcennějšího místa? Logika ochrany přírody by přece měla směřovat opačným směrem – tedy k okraji území, k místům s lepší dostupností, lepší možností kontroly a rychlejší reakcí v případě mimořádné události. Jiná lokalita v návaznosti na obecní infrastrukturu by z hlediska požární prevence představovala zcela jinou situaci než legalizace ohniště na Mamuťáku uprostřed lesního komplexu. Rozdíl není pouze praktický, ale též právně významný. Orgán ochrany přírody by musel vysvětlit, z jakých racionálních důvodů upřednostnil variantu, která zásadně zvyšuje požární i kontrolní nároky, před variantou méně konfliktní.

Další specifikum Mamuťáku spočívá v tom, že se nejedná o běžný soukromý lesní pozemek. Pozemky, na nichž se tábořiště zvažované k legalizace táboření a rozdělávání ohně nachází, byly v minulosti AOPK vykoupeny právě s cílem posílit ochranu přírodních hodnot území. Tím vzniká další otázka: „Proč se změnil odborný pohled na území natolik, že na pozemcích získaných pro ochranu přírody má být nyní umožněna činnost, která byla doposud považována za problematickou a škodlivou?“

Samotný fakt vlastnictví státu nebo AOPK samozřejmě automaticky neznamená zákaz všech lidských aktivit. Chráněná území nejsou bezzásahová území bez návštěvníků. Ale vlastnictví pozemků za účelem ochrany přírody posiluje očekávání, že případné nové zatížení bude velmi pečlivě odůvodněno. Nebyla koupě pozemků využita (či spíše zneužita) opačně, než jaký byl její původní smysl? Legalizací táboření na Mamuťáku by přece místo snížení návštěvnického tlaku došlo k jeho zesílení.

AOPK by se proto před NSS nemohla obhajovat pouze tvrzením: „Lidé tam chodí tábořít dlouhodobě, proto je lepší to regulovat.“ Musela by vysvětlit:

– proč je právě tato lokalita ekologicky vhodná,
– proč není vhodnější okrajová varianta,
– proč je umístění uprostřed chráněného komplexu lepší než místo s lepší dostupností,
– jak byla hodnocena požární bezpečnost,
– jak byla hodnocena možnost kontroly.

Bez odpovědi na tyto otázky může snaha o legalizaci Mamuťáku působit dojmem, že APK nehledala optimální místo z hlediska ochrany přírody, ale místo, kde se historicky už určitá aktivita odehrávala. Jinými slovy tedy aby vyhověla trampům. A to je právně velmi odlišná situace.

Ještě podivnější by bylo, pokud by samotná iniciativa k vydání opatření obecné povahy vyšla od stávajících uživatelů nelegálního tábořiště. Osoby navrhující vydání OOP byly totiž účastníky aktivit tzv. odborné skupiny pro řešení problematiky trampingu a souvisejících aktivit v CHKO Kokořínsko – Máchův kraj Mezi nimi i budovatel Mamuťáku, tramp s přezdívkou Wolf.

Samo o sobě to není nezákonné. Správní orgán může reagovat na podněty veřejnosti nebo zájmových skupin. Rozhodující ale je, zda následně vytvoří obecný režim podle kritérií ochrany území, nebo zda pouze hledá právní cestu pro zachování konkrétního historického využívání. NSS by velmi pravděpodobně neřešil, zda jsou trampové „dobří“ nebo „špatní“ návštěvníci. Řešil by, zda ochrana přírody postupovala podle objektivních kritérií. V chráněném území totiž nemůže být hlavní otázkou: „Kdo tam tábořil první?“ doplněná konstatováním: „Podporujeme trampy“. AOPK se musí ptát: „Jaké využití je nejlepší pro zachování hodnot, kvůli kterým bylo toto území chráněno?“

To také mimochodem demaskuje nesmyslnost „historického“ argumentu, který se kolovrátkovitě objevuje na sociálních sítích: „Na Kokořínsku se trampuje sto let, ale CHKO tam byla vyhlášena až v dubnu 1976. Takže nás tam nechte trampovat dál.“ Před zavedením 13. dodatku ústavy USA v prosinci 1865 vlastnili američtí farmáři asi 4 miliony otroků. Znamená to snad, že si tam dodnes můžete koupit lidskou bytost?

Požární riziko: AOPK nemůže tvrdit, že požár nehrozí

Po zkušenostech s rozsáhlými požáry v chráněných územích (například v NP České Švýcarsko v červenci 2022 a opětovně v roce 2026) by byla argumentace AOPK typu: „Při správném používání ohniště nevznikne požár“ velmi problematická. Nikdo nemůže seriózně tvrdit, že otevřený oheň v lesním porostu nepředstavuje riziko. Právně průchodnější argumentace by musela znít: „Riziko sice existuje, ale při dodržování stanovených podmínek je přiměřené a kontrolovatelné.“

To ovšem znamená zajistit konkrétní přesné umístění ohniště, vzdálenost od vegetace, způsob zabezpečení otevřeného ohně s ohledem na odletující oharky, režim v období sucha, zákaz rozdělávání ohně při zvýšeném požárním nebezpečí, způsob kontroly atd. NSS by velmi pravděpodobně neřešil, zda existuje nulové riziko. Řešil by, zda AOPK toto riziko skutečně vyhodnotila.

Největší slabina: kontrola dodržování režimu

Pokud AOPK v minulosti argumentovala, že nemá dostatečné personální kapacity k účinné kontrole nelegálních tábořišť, bude muset vysvětlit, jak bude nyní schopna zajistit dodržování povoleného režimu.

Žalobní argumentace by byla jednoduchá: „Správní orgán sám uváděl, že kontrola stávajícího zákazu je prakticky nemožná a to zejména s ohledem na skutečnost, že rozdělávání ohně probíhá ve víkendových dnech, tedy mimo pracovní dobu zaměstnanců AOPK. Jak tedy může garantovat účinnost nově povoleného režimu?“ Odpověď AOPK by musela spočívat v tom, že nový režim není založen na kontrole všech návštěvníků, ale na:

– jasném vymezení místa,
– snadnějším dohledu,
– omezení rozsahu povolené činnosti,
– možnosti rychle reagovat na porušení.

V kontextu okolností rozebraných výše ovšem taková argumentace působí poněkud úsměvně.

Dvojí metr AOPK?

Další problém by vznik proto, že AOPK současně omezuje totožné aktivity v jiné lokalitě. Zákaz vstupu veřejnosti na přírodní památku Stohánek na Českolipsku AOPK navrhuje s odůvodněním, že ji návštěvníci ničí ilegálním tábořením. Dostává se tak do schizofrenní situace. Co by AOPK na jednom místě chtěla legalizovat, jinde zakazuje. Už jen z toho plyne podezření, že na Mamuťáku existuje snaha úředníků vyhovět spřízněným osobám a snaha o legalizaci je tedy čistě účelová, klientelistická.

Do vysloveně podivné role se dostal někdejší šéf tzv. odborné skupiny pro řešení problematiky trampingu a souvisejících aktivit v CHKO Kokořínsko – Máchův kraj Jiří Hušek. V diskusi pod výše citovaným článkem na Ekolistu napsal, že na Stohánku dochází k výraznému sešlapávání terénu a erozi. Stejný Jiří Hušek je ovšem podepsán pod závěrečnou zprávou, kterou AOPK pro Mamuťák navrhuje legalizaci. V přírodní rezervaci Kostelecké bory tedy sešlapávání terénu a eroze vadit nebude?

Absurdita dále vynikne, když vstřícnost AOPK k trampům srovnáme s nevstřícností k horolezcům. V blízkosti Mamuťáku je zakázáno lezení (se “z”, rozuměj sportovní výstupy na skály), ale nikoli ležení (se “ž”, rozuměj přespávání). Ano, je to laciná jazyková hříčka, ale ukazuje podstatu dvojího metru. Tradice horolezectví vadí, zatímco tradice trampování nevadí? Šplhání po skalách je zapovězeno s odůvodněním ochrany lokality, zatímco pálení ohňů pod skalami je dlouhodobě tolerováno.

NSS může chtít tento rozdíl vysvětlit. Otázka nebude znít: „Je oheň horší než horolezectví?“ ale: „Jakými kritérii správní orgán hodnotil jednotlivé zásahy a proč dospěl k rozdílným závěrům?“ Bez jejího zodpovězení působí postup AOPK velmi nekonzistentně.

Problém důvěryhodnosti

Odborné hodnocení vlivu ohně na pískovcové převisy obsažené v závěrečné zprávě tzv. odborné skupiny pro řešení problematiky trampingu a souvisejících aktivit v CHKO Kokořínsko – Máchův kraj vzbuzuje vážné pochybnosti. Je pod ním totiž podepsán geolog, který pod přezdívkou Žralok na Kokořínsku sám trampuje. Nemusí to automaticky znamenat nezákonnost, ale správní orgán musí být schopen vysvětlit:

– jak byla zajištěna objektivita,
– zda existovaly alternativní odborné pohledy,
– zda nebyl výsledek předem očekávatelný.

V soudním přezkumu totiž nejde pouze o to, zda odborník skrytý pod trampskou přezdívkou Žralok měl pravdu. Jde i o to, zda správní orgán mohl rozumně založit své rozhodnutí právě na tomto podkladu.

V čem je největší riziko zrušení opatření obecné povahy?

Podle všeho ne v tom, že by NSS řekl: „V první zóně CHKO nikdy nesmí být ohniště.“ Taková absolutní právní teze by byla příliš jednoduchá. Riziko je spíše v kombinaci okolností:

– dlouhodobě tolerovaný faktický stav,
– následná snaha o jeho právní zakotvení,
– obtížná kontrolovatelnost režimu,
– otázka výběru právě této lokality,
– potřeba vysvětlit rozdílný přístup k jiným aktivitám,
– požadavek na objektivní odborné podklady.

Jinými slovy: AOPK by před NSS neobhajovala jen ohniště. Musela by obhájit, že její rozhodnutí nevzniklo proto, aby zpětně poskytlo právní ochranu konkrétnímu „trampskému“ způsobu užívání chráněného území, ale proto, že po odborném vyhodnocení zvolila nejlepší možný režim ochrany.

Veřejný zájem není veřejnou výjimkou

AOPK vychází z úvahy, že tramping představuje významnou kulturní tradici a veřejný zájem. Připusťme na okamžik, že tomu tak skutečně je. Ani z toho však automaticky neplyne, že veřejným zájmem je zachování všech historických způsobů provozování trampingu bez ohledu na právní režim konkrétního území.

Právě zde se objevuje možná nejzásadnější logický problém celé konstrukce. Jestliže je cílem opatření obecné povahy sladit tramping se zákonem, pak by se měl především způsob provozování trampingu přizpůsobit pravidlům ochrany přírody. Opačný postup, tedy změna ochranného režimu proto, aby odpovídal dlouhodobě protiprávní praxi, obrací běžnou logiku fungování právního státu. Právní režim chráněného území by přestal být měřítkem pro chování návštěvníků a naopak by se začal přizpůsobovat jejich dosavadnímu jednání.

Veřejný zájem na existenci určité aktivity totiž není totéž jako veřejný zájem na zachování všech jejích materiálních projevů v každém místě. Nikdo například netvrdí, že protože je veřejným zájmem cyklistika, musí být umožněna jízda na kole ve všech částech chráněných území. Stejně tak tradice horolezectví sama o sobě nezakládá právo lézt na každé skále. Právní řád vychází z opačného principu: způsob výkonu jednotlivých aktivit se přizpůsobuje podmínkám konkrétního území, nikoli podmínky území samotné charakteru dané aktivity.

Pokud by byl přijat opačný princip, vznikl by nebezpečný precedens. Dlouhodobé porušování právních předpisů by se mohlo stát argumentem pro jejich následnou změnu. Správní orgán by fakticky říkal: pravidla byla dlouhá léta porušována, stát jejich dodržování nedokázal účinně zajistit, a proto je nyní upravíme tak, aby odpovídala vzniklému škodlivému stavu. Taková logika je z pohledu právního státu velmi problematická. Mohla by totiž vytvářet dojem, že dostatečně dlouhé a dostatečně rozšířené porušování zákona může samo o sobě založit důvod ke změně ochranného režimu chráněného území.

Vysvětleme to na záměrně absurdním příkladu. Výrobci a distributoři drog by mohli tvrdit: „V této části města to děláme už spoustu let. Prodej drog je zde kulturní tradicí, takže nás přestaňte postihovat a legalizujte nám to tu.“ A stát by na tuto argumentaci přestoupil.

Právě této úvaze by se musel Nejvyšší správní soud podrobně věnovat. Nešlo by totiž pouze o Mamuťák ani o tramping. Šlo by o obecnou otázku, zda lze dlouhodobou nevymahatelnost práva řešit tím, že se samotné právo přizpůsobí vzniklému faktickému stavu.

Vypouštěči mlhy

Ať už bude výsledná podoba opatření obecné povahy jakákoli, jedno se AOPK upřít nedá. Pokud bude Mamuťák skutečně legalizován, připravila si sama pro sebe mimořádně zajímavý test vlastní důslednosti.

AOPK po léta veřejnosti vysvětluje, že tam, kde ochrana přírody naráží na dlouhodobé porušování pravidel, je namístě režim zpřísnit. Stačí připomenout argumentaci kolem Stohánku, kde byly důvodem pro navrhované omezení vstupu nelegální ohně a táboření plus opakované porušování zákazů a jejich obtížná vymahatelnost. U Mamuťáku se ale úplně stejně protiprávní stav najednou stává argumentem pro přesně opačný postup – legalizaci.

Schizofrenie? Snaha zakrýt dlouhodobou protiprávní nečinnost úředních osob? Možná pro to existují odborné důvody. Pokud ano, bude jistě zajímavé si je přečíst. AOPK bude muset každopádně přesvědčivě vysvětlit, proč na Stohánku označuje porušování pravidel za důvod k jejich zpřísnění, zatímco na Mamuťáku chce ze stejného důvodu pravidla zmírnit.

Pokud se kauza Mamuťák opravdu dostane před Nejvyšší správní soud, nepůjde už jen o Mamuťák. Na případný rozsudek se velmi těším. Osobně se ale domnívám, že k legalizaci Mamuťáku nedojde. Vedení AOPK si jistě uvědomuje, jak hlubokou past by samo sobě vykopalo. Jsou to jen řeči, snaha oddálit řešení s nadějí, že časem se na všechno zapomene a bude to zase jako dřív, než do toho začali rýt otravný novináři Brezina a obtěžující režisér Marek.

Ne, nebude. Slibujeme, že kauzu Kokořínsko usnout nenecháme. Máme dost času a energie na to, abychom kauzu Roverky a Kokořínsko dotáhli do konce. Existují jen dvě možnosti: buď likvidace všech tábořišť, nebo legalizace několika z nich pro rekreaci široké veřejnosti (Mamuťák mezi nimi ale být nemůže). Doba „tajných trampských míst“ vyhrazených přátelům vedení CHKO skončila.

---

reklama

---