Jan Drapák: Norování lišek. Když se odbornost stává rétorikou

Veřejná debata o zákazu norování lišek se v posledních měsících proměnila ve střet dvou zcela odlišných pohledů. Myslivecké organizace opakovaně kritizují spolek Svoboda zvířat za emotivní kampaň, aktivismus a manipulaci veřejnosti. Zároveň však ve svých článcích i na sociálních sítích často používají obdobné komunikační postupy. Přestože se odvolávají na odbornost a vědecké poznatky, jejich argumentace mnohdy stojí na zjednodušeních, zavádějících tvrzeních nebo vytržených příkladech. Cílem tohoto článku není obhajovat kampaň spolku Svoboda zvířat ani hodnotit etickou přijatelnost norování. To je legitimní společenská debata. Smyslem tohoto textu je podívat se na nejčastější argumenty zastánců norování optikou současných poznatků ekologie, epidemiologie a managementu predátorů. Pokud má být veřejná diskuse skutečně odborná, nestačí svůj názor označit za vědecký. Odbornost se nepozná podle toho, kdo častěji používá slova jako „pravda“ nebo „fakta“, ale podle toho, zda jsou předkládaná tvrzení podložena kvalitními důkazy, správně interpretována a zasazena do širšího kontextu.

Dvojí metr

Právě zde se však celá debata dostává do určitého paradoxu. Myslivecké organizace často vytýkají spolku Svoboda zvířat, že svou kampaň staví především na emocích. Ve vlastních článcích však využívají velmi podobné komunikační postupy. Vedle odborných argumentů se objevují emotivní příběhy, silná rétorika nebo výroky, které mají čtenáře především citově zasáhnout. Pokud má být veřejná debata skutečně odborná, měly by být stejné nároky kladeny na obě strany.

Typickým příkladem je článek „Když pláče chovatel, pláče i myslivec“, jehož součástí je video zpěváka Václava „Noida“ Bárty, kterému liška usmrtila část drůbeže. Takové škody jsou nepříjemnou zkušeností, se kterou se dříve či později setká nejeden chovatel. Samotný Václav Bárta však u svého příspěvku uvádí: „Já vím, že je to koloběh života a dětem to taky tak vysvětluji. Říkáme si, že je dobře, že liška nakrmila svoje mláďata. Ale víte jak…“. Jeho zkušenost není argumentem pro ani proti norování. Je to lidský příběh o konfliktu mezi chovatelem a volně žijícím predátorem. Pokud je však podobný příběh používán jako důkaz nezbytnosti konkrétní myslivecké metody, přestává jít o odbornou argumentaci a stává se především apelem na emoce. Právě z využívání obdobných postupů přitom myslivečtí autoři často obviňují své oponenty.

Strašení místo dat

Jedním z nejčastějších argumentů proti zákazu norování je tvrzení, že povede k nárůstu početnosti lišek, následnému šíření tasemnice liščí (Echinococcus multilocularis) a výraznému ohrožení lidského zdraví. Takové tvrzení však výrazně zjednodušuje složité epidemiologické vztahy. Samotný vyšší počet lišek automaticky neznamená vyšší riziko nákazy pro člověka. Šíření tasemnice liščí ovlivňuje celá řada faktorů, mimo jiné prevalence parazita v populaci lišek, počet nakažených mezihostitelů, charakter krajiny, potravní ekologie lišek i míra kontaktu člověka s kontaminovaným prostředím. Alveolární echinokokóza navíc zůstává v evropském měřítku velmi vzácným onemocněním. Podle údajů Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) a Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA) připadalo v roce 2023 v Evropské unii přibližně 0,21 případu echinokokózy na 100 000 obyvatel (EFSA J., 2024). Přestože je onemocnění závažné, nelze z těchto údajů vyvozovat, že případný zákaz norování představuje významné riziko pro veřejné zdraví.

Přesto se v některých mysliveckých článcích objevují scénáře, podle nichž zákaz norování povede k masivnímu pronikání lišek do měst, kde budou představovat přímé zdravotní riziko například pro děti na pískovištích. Pokud mají být podobná tvrzení součástí věcné diskuse, měla by být podložena konkrétními daty, nikoli pouze hypotetickými scénáři.

Dosavadní poznatky nenaznačují, že by norování představovalo rozhodující faktor ovlivňující výskyt lišek ve městech. Příkladem je Velká Británie, kde patří městské populace lišek (urban foxes) k nejlépe prostudovaným na světě. První stabilní městské populace se zde začaly objevovat již ve 20. a 30. letech minulého století, tedy v době, kdy bylo norování i tradiční lov lišek pomocí psů zcela běžnou součástí myslivecké praxe. Samotnou existenci městských populací proto nelze spojovat s omezením nebo zákazem některé z metod lovu. Britské zkušenosti naopak ukazují, že výskyt lišek ve městech souvisí především s jejich mimořádnou ekologickou přizpůsobivostí, dostupností potravy a vhodných úkrytů. Omezení rizik spojených se soužitím člověka a lišek je pak založeno především na preventivních opatřeních, jako je zabezpečení drobných chovů, omezení dostupnosti potravních zdrojů a dodržování základních hygienických pravidel, ne na intenzitě lovu.

Liška obecná je sice hlavním definitivním hostitelem tasemnice liščí v Evropě, není však jediným. Definitivním hostitelem mohou být také psi a kočky. Zejména volně se pohybující kočky, které často loví hraboše a jiné drobné hlodavce, se mohou nakazit a následně kontaminovat prostředí včetně zahrad nebo dětských pískovišť. Riziko nákazy člověka proto nelze zjednodušit pouze na početnost lišek nebo jejich přítomnost na okraji měst či vesnic.

Některé evropské studie navíc zjistily nižší prevalenci tasemnice liščí u městských populací lišek než u populací venkovských. (Fisher et al., 2005, Robardet et al., 2008) Autoři tento rozdíl vysvětlují především odlišným složením potravy. Městské lišky loví méně drobných hlodavců, kteří představují hlavní mezihostitele parazita, a častěji využívají antropogenní zdroje potravy. Ani v tomto případě tedy nelze epidemiologické riziko zjednodušit na tvrzení, že „více lišek automaticky znamená větší riziko v městských oblastech“.

Při hodnocení rizika alveolární echinokokózy je nepochybně nutné zohlednit, že inkubační doba onemocnění může dosahovat 5 až 15 let. Současné počty diagnostikovaných pacientů proto odrážejí infekce, ke kterým došlo před řadou let, nikoliv aktuální epidemiologickou situaci. Stejně důležité je však připomenout, že již na přelomu tisíciletí upozorňovala řada evropských studií na vysokou prevalenci tasemnice liščí v populacích lišek, včetně populací městských, a na možné zvýšení rizika pro člověka. Například v Curychu byla v roce 2000 infekce zjištěna přibližně u 47 % městských lišek a v přilehlých rekreačních oblastech dokonce u 67 % jedinců (Hofer et al., 2000). Přesto zůstává alveolární echinokokóza i po více než dvaceti letech v evropském měřítku velmi vzácným onemocněním a dosavadní vývoj nepotvrdil obavy z výrazného nárůstu počtu lidských případů (Deplazes et al., 2004).

Často zmiňovaným argumentem je také návrat vztekliny. Intenzivnější lov lišek se již v minulosti neukázal jako účinný nástroj k zastavení šíření tohoto onemocnění. Rozhodujícím faktorem jeho eliminace v Evropě se stala plošná orální vakcinace lišek, ne zvyšování loveckého tlaku. Právě vakcinační programy jsou dlouhodobě považovány za hlavní důvod, proč byla vzteklina z většiny evropských zemí úspěšně eradikována.

Když odborné pojmy ztrácejí svůj význam

V některých mysliveckých článcích se objevují nepřesnosti v používání odborných pojmů nebo tvrzení, která neodpovídají současným poznatkům ekologie. Příkladem může být článek zmiňovaný v úvodu tohoto textu, kde je liška obecná označována za „vrcholového predátora“. Liška obecná je bezpochyby významným predátorem, v podmínkách střední Evropy ji však za vrcholového predátora označit nelze. Podobně problematické je i další tvrzení, že „každé roztrhané zvíře a každá zbytečně zmařená práce člověka je připomínkou, že příroda potřebuje rovnováhu“. Každá škoda způsobená liškou je pro chovatele bolestivá a není důvod ji zlehčovat. Ochrana hospodářských zvířat je legitimním zájmem každého chovatele. Zcela jinou otázkou je však ekologická rovnováha. Ekologická rovnováha popisuje fungování přírodních ekosystémů, nikoliv míru ekonomických škod způsobených volně žijícími živočichy. Zaměňovat škody na drůbeži za důkaz narušené přírodní rovnováhy znamená směšovat dva odlišné problémy. To, že liška uloví slepici, samo o sobě nevypovídá nic o tom, zda je ekosystém v rovnováze či není.

Dalším příkladem nepřesného používání odborných pojmů je tvrzení, že se lišky u nás „urbanizují“. Urbanizace označuje proces přeměny krajiny související s rozvojem měst. V ekologii živočichů se naproti tomu používá pojem synantropie, který označuje schopnost druhu využívat výhody života v blízkosti lidských sídel (např. myš domácí, holub domácí atd.). Dalším pojmem je synurbizace, která označuje dlouhodobou adaptaci populací na život v městském prostředí. Synurbní populace se vyznačují významnými ekologickými i behaviorálními odlišnostmi oproti svým mimoměstským populacím. Lišku obecnou přitom nelze považovat za typický synantropní druh a v českých podmínkách nejsou popsány ani synurbní populace. Lišku můžeme označit za fakultativně (příležitostně) synantropního predátora, který sice dokáže využívat prostředí vytvořené člověkem, většina jeho populace však stále obývá přirozenou nebo zemědělskou krajinu. Samotný výskyt lišky ve městě nebo v blízkosti lidských sídel proto nepředstavuje důkaz probíhající synurbizace. Výzkumy zároveň ukazují, že prostorové rozmístění lišek je ovlivňováno především dostupností potravy, úkrytů, kvalitou prostředí a populační dynamikou, nikoli existencí či neexistencí jediné lovecké metody.

Přemnožení lišek?

Ve veřejné debatě se často přehlíží, že návrh na zákaz norování neusiluje o zákaz lovu lišek jako takového ani o zásadní snížení jejich celkového odlovu. I v případě zákazu norování by se nadále předpokládal každoroční lov desítek tisíc lišek jinými metodami. Předmět navrhované legislativní změny je proto podstatně užší, než jak bývá v některých článcích prezentován.

V debatě se často objevují údaje o podílu norování na celkovém lovu lišek, které si každá strana vykládá po svém. Samotná data však ukazují poměrně jednoznačný trend. Zatímco v roce 2003 bylo norováním uloveno téměř 12 000 lišek, v roce 2024 představovalo norování přibližně 2 500 ulovených jedinců. Ve stejném období se celkový počet ulovených lišek zvýšil z přibližně 44 000 na 84 000 ročně. Norování tak dnes tvoří pouze malou část celkového odlovu a jeho význam bude po loňské novele zákona, která zakázala norování liščat, pravděpodobně dále klesat. Je tedy zřejmé, že úbytek norování v posledních letech byl kompenzován ostatními způsoby lovu, které dnes představují hlavní nástroj regulace populace lišky obecné.

Zastánci norování často argumentují tím, že jde o účinnou metodu regulace lišek v místech, kde nelze z bezpečnostních důvodů použít střelnou zbraň. To může být v řadě konkrétních situací pravda. V obdobných lokalitách však lze využít i jiné způsoby regulace, například živolovné odchytové pasti. Z hlediska populační ekologie ale není podstatné, jakou metodou je konkrétní jedinec odstraněn. Rozhodující je, jaký vliv má takový zásah na početnost celé populace. Liška obecná je charakteristická vysokou schopností kompenzovat populační ztráty. Řada studií ukazuje, že běžný nebo prostorově omezený lov často nevede k dlouhodobému snížení početnosti populace. Uvolněná teritoria bývají rychle obsazována migrujícími jedinci z okolí a zbývající jedinci mohou reagovat zvýšeným reprodukčním úspěchem. Dlouhodobé snížení početnosti proto vyžaduje velmi intenzivní, koordinovanou a plošně prováděnou regulaci (Lieury et al., 2015, Unnsteinsdóttir, E. R., 2021). Samotná skutečnost, že norování může být v některých lokalitách účinnou metodou lovu, nedokazuje, že je z hlediska dlouhodobé regulace populace lišek nezastupitelná.

Liška jako hlavní příčina úbytku drobné zvěře?

Neméně často zaznívá také argument, že zákaz norování povede k výraznému úbytku drobné zvěře, nebo dokonce k narušení fungování ekosystémů. Taková argumentace vytváří dojem, že hlavním faktorem určujícím početnost zajíců, koroptví či bažantů je predace liškou. Současné ekologické poznatky však ukazují podstatně složitější obraz.

Dlouhodobý pokles populací drobné zvěře i polních ptáků začal již v období intenzifikace zemědělství a souvisí především se změnou charakteru krajiny. Scelování pozemků, zánik mezí, remízků a mokřadů, odvodňování krajiny, používání pesticidů i úbytek hmyzu vedly ke ztrátě potravy, úkrytů i vhodných míst pro rozmnožování. Predace představuje pouze jeden z faktorů ovlivňujících populační dynamiku těchto druhů a její význam se navíc mezi jednotlivými lokalitami výrazně liší.

To samozřejmě neznamená, že regulace lišek nemůže být v některých oblastech přínosná nebo že predace nemůže lokálně ovlivnit reprodukční úspěšnost drobné zvěře. Řada studií skutečně ukazuje, že za určitých podmínek může intenzivní regulace predátorů zvýšit početnost některých druhů kořisti. Stejně rozsáhlá odborná literatura však upozorňuje, že bez kvalitního biotopu bývá tento efekt pouze omezený nebo krátkodobý. Pokud chybí dostatek potravy, krytu a vhodných hnízdních stanovišť, samotná redukce predátorů dlouhodobý úbytek populací nevyřeší. Pokud má být cílem skutečně ochrana zajíců, koroptví nebo dalších druhů zemědělské krajiny, musí být hlavní pozornost věnována především obnově jejich biotopů. Bez změny způsobu hospodaření v krajině nelze očekávat dlouhodobé zlepšení jejich stavu, bez ohledu na intenzitu lovu lišek.

Závěr

Myslivecké komentáře se často odvolávají na odbornost a vědecké poznatky. Jak však ukazují uvedené příklady, ne vždy tomu odpovídá způsob vedení argumentace. To samozřejmě neznamená, že se podobných zjednodušení nedopouští ani druhá strana. Také argumentace spolku Svoboda zvířat místy opomíjí některé ekologické souvislosti nebo význam regulace predátorů v konkrétních situacích. O to větší škoda je, že se veřejná debata stále častěji mění v souboj emotivních kampaní namísto věcné diskuse založené na ověřitelných datech a správné interpretaci vědeckých poznatků.

Debata o norování nemusí skončit všeobecnou shodou. Měla by však být vedena bez strašení veřejnosti návratem vztekliny, přemnoženými liškami či kolapsem ekosystémů, stejně jako bez emotivních příběhů nebo osobních útoků na oponenty. Odbornost totiž nespočívá v tom, kdo se na ni hlasitěji odvolává, ale v tom, kdo je schopen své závěry opřít o kvalitní důkazy a zároveň otevřeně přiznat jejich limity.

Odborné stanovisko České asociace veterinárních lékařů volně žijících zvířat a zvířat zoo, které podpořila řada veterinárních lékařů, biologů a vědeckých pracovníků: https://zastavmenorovani.cz/

Zdroje:
Deplazes, P., et al., 2004: Wilderness in the city: The urbanization of Echinococcus multilocularis. Trends in Parasitology.
EFAS J., 2024: The European Union One Health 2023 Zoonoses report. EFAS Journal.
Fisher, C., et al., 2005: Echinococcus multlocularis infections of rural, residential and urban foxes (Vulpes vulpes) in the canton of Geneva, Switzerland. Parasite. PubMed.
Hofer, S., et al., 2000: High prevalence of Echinococcus multilocularis in urban red foxes (Vulpes vulpes) and voles (Arvicola terrestris) in the city of Zürich, Switzerland. Published online by Cambridge University Press.
Lieury, N., et al., 2015: Compensatory immigration challenges predator control: An experimental evidence-based approach improves management. The Journal Wildlife Management.
Robardet, E., et al., 2008: Infection of foxes by Echinococcocus multilocularis in urban and suburban areas of Nancy, France: influence of feeding habits and environment. Parasite. PubMed.
Unnsteinsdóttir, E. R., 2021: Population regulation in fox sanctuaries: a new experience for the management of a native apex predator. Icelandic Ecological Society meeting.

---

reklama

---