Jan Moravec: K chystanému zákonu „o urychlení realizace strategických opatření proti vodním extrémům“

Ilustrační snímek: Vyschlé dno Slapské nádrže.

Foto | Kameníková / ČSOP

Pojďme se podívat na alespoň některá ustanovení onoho návrhu zákona.

Zákon zavádí do českého právního řádu zcela nový institut „certifikát biodiverzity“. Tento nástroj je kontroverzní jak svým účelem, tak způsobem svého vzniku. Má jít o soupis chráněných druhů vyskytujících se na dotřeném území, který „zafixuje“ stav do budoucnosti; druhy, které nejsou uvedeny v certifikátu, nebudou brány při povolování stavby v úvahu. Vzniká zde tak ohromné riziko, že dojde k vědomému zničení populací vzácných rostlin a živočichů jen proto, že z nějakého důvodu (chyba? úmysl??) nebyly zahrnuty do „certifikátu“ (v případě některých druhů je takový postup v rozporu i s evropskou legislativou či mezinárodními závazky).

Přečtěte si také |

Velký vodní experiment v režii vlády: Přehrady sucho v krajině nevyřeší, kontroverzní zákon navíc nepřijatelně omezí práva vlastníků i veřejnosti

Přestože zde máme Agenturu ochrany přírody a krajiny – odbornou organizaci Ministerstva životního prostředí disponující množstvím odborníků a podrobnou „nálezovou databází“, obsahující data o výskytu vzácných druhů na území celé republiky – a osoby s autorizací hodnocení vlivu zásahů na přírodu a krajinu (podle § 67 zákona č. 114/1992 Sb.), zákon určuje, že certifikáty by měl vypracovávat „environmentální expert“, kterým je nějaká vysoká škola. Zákon nijak blíže neurčuje její zamření, takže teoreticky se může stát „environmentálním expertem“ klidně fakulta tělesné výchovy a sportu. Nedosti na tom, třebaže ochrana přírody je v gesci Ministerstva životního prostředí, tohoto experta má jmenovat Ministerstvo zemědělství.

Zákon stanovuje, že „každý, kdo může být realizací opatření proti vodním extrémům dotčen na svých právech či oprávněných zájmech, je povinen poskytnout environmentálnímu expertovi v průběhu vypracovávání certifikátu biodiverzity či jeho aktualizace součinnost“. Je povinen, ne má právo. Ovšem nikdo není povinen tyto lidi o skutečnosti, že je nějaký certifikát biodiverzity zpracováván, informovat. Tedy jak by to fungovalo? Někdo (kdo?) by sám určil, kdo je dotčen na svých právech, ty by oslovil a tito by byli povinni spolupracovat, a ostatní dotčení by měli smůlu? Odborné organizace sice mají řadu cenných dat, ale přímo na svých právech obvykle dotčeni nejsou (pomineme-li široce pojaté právo na zdravé životní prostředí), tedy je to z přípravy certifikátu automaticky vylučuje. Po zveřejnění certifikátu sice „právnická osoba soukromého práva, jejímž předmětem činnosti je podle zakladatelského právního jednání ochrana životního prostředí nebo veřejného zdraví a jejíž hlavní činností není podnikání nebo jiná výdělečná činnost“ může „navrhnout jeho doplnění o jiného než v certifikátu biodiverzity uvedeného živočicha nebo rostlinu vyžadující ochranu“, ovšem s tím, že v případě, že tento živočich nebo rostlina nebudou do certifikátu biodiverzity doplněny, uhradí tato osoba náklady, které investorovi či environmentálnímu expertovi v souvislosti s tímto návrhem vznikly. O jaké náklady přesně jde zákon nikde nestanovuje. Jde tak o pouhou parodii na účast veřejnosti v rozhodování o životním prostředí a zjevnou snahu tyto připomínky vyloučit. Následné ustanovení, že „expert“ posuzuje případné námitky správního orgánu, je naprostým popřením principů správního řízení; správní orgán by měl posuzovat podklady dodané investorem, nikoli naopak. Toto posouzení tak běží mimo jakékoli legislativní pravidla (správní řád), možnost kontroly a s velmi omezenými opravnými prostředky. Vzhledem k závaznosti „certifikátu biodiverzity“ pro veškeré další kroky (viz výše) je toto brutální omezení jakékoli diskuse nad dokumentem vzniklým za nejasných podmínek a z blíže nespecifikovaných podkladů zcela nepřijatelné.

Ilustrační snímek.

Foto | Zuzana Kučerová / ČSOP

Další velmi kontroverzní částí návrhu je pasáž týkající se vyvlastňování. Vyvlastnění nemovitého majetku je jedním z nejzásadnějších zásahů do práv deklarovaných Listinou základních práv a svobod. Je jasné, že v některých případech se stát bez tohoto institutu neobejde, proto existuje „vyvlastňovací zákon“ (184/2006 Sb.), stanovující poměrně jasná a férová pravidla pro vyvlastňování. Přesto stát neustále vymýšlí, jak práva vlastníků ještě více omezit. Již se tak stalo v tzv. urychlovacím zákonu (416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury), tento návrh jde však ještě dál, dle našeho názoru již za hranu ústavnosti. Vylučuje ústní jednání o vyvlastnění, termín pro případné připomínky dotčeného zkracuje na pouhý týden (!) od písemného oznámení, přičemž předchozí jednání o jiném způsobu řešení (tedy prodeji nebo směně) se zkracuje na pouhých 30 dní (ve vyvlastňovacím zákoně je 90 dní, v „urychlovacím“ 60 dní). To je termín, který lze považovat za hrubý nátlak na vlastníky (přijetí nevýhodných podmínek).

Návrh zákona zásadním způsobem deformuje i vlastní správní řízení. Například ustanovení, že „rozhodnutí obsahuje pouze výrok a poučení o opravném prostředku. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné a nabývá právní moci dnem vydání“ popírá hned dva základní principy správního řízení – přezkoumatelnost (chybí odůvodnění rozhodnutí) a možnost opravného prostředku. Ustanovení, že „stanovisko orgánu ochrany přírody podle § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny týkající se možného vyloučení významného vlivu na evropsky významnou lokalitu nebo ptačí oblast se nevydává“ je v rozporu s evropským právem. Z udělování výjimek u zvláště chráněných druhů zákon vylučuje Agenturu ochrany přírody a krajiny a správy národní parky – všude mimo vojenské újezdy by měly řešit výhradně pouze kraje. Lhůty správního řízení dle tohoto zákona jsou v praxi nesplnitelné. Přičemž pokud nejsou tyto lhůty dodrženy, nastupuje fikce souhlasu (má se za to, že úřad souhlasil). Takto zákon správní řízení fakticky vylučuje ze hry!

Účast veřejnosti (spolků) ve správních řízeních sice návrh formálně zachovává, ale za podmínek, které tuto účast značně komplikují až vylučují. Podmínky možné účasti jsou výrazně ztíženy nad rámec nového stavebního zákona (10 let fungování místo 3 roky, 1000 podpisů místo 200 podpisů, oznámit účastenství do 3 dnů od doručení místo 8 dnů, což je v mnoha případech nemožné stihnout). Nesmyslný je požadavek, že pokud se do správního řízení přihlásí více právnických osob, musí se vzájemně domluvit, která z nich bude ve správním řízení jejich společným zmocněncem; pokud k dohodě do 7 dnů nedojde, stává se zmocněncem ten subjekt, který se přihlásil jako první. Nutnost „společného hlasu“ všech, mnohdy velmi různorodých, účastníků řízení fakticky vylučuje smysluplnou účast veřejnosti na tak rozsáhlém území, jako jsou přehradní nádrže. Zároveň je to způsob, jak veřejnost z řízení snadno vyšachovat; jako první se přihlásí nastrčený subjekt jdoucí na ruku investorovi (který bude mít samozřejmě informace dříve než ostatní) a jelikož se s ostatními nedohodne, bude to právě on, kdo bude všechny další „zastupovat“. Paragraf vylučující spolky, ale třeba i dotřené vlastníky z možnosti odvolání, je pak v rozporu se zásadou rovností účastníků správního řízení.

Mimochodem, zajímavé je i ustanovení, podle kterého „právnická osoba soukromého práva, jejímž předmětem činnosti je podle zakladatelského právního jednání ochrana životního prostředí nebo veřejného zdraví … může požádat správní orgán, aby ji informoval o zahajovaných správních řízeních, v nichž mohou být dotčeny zájmy chráněné tímto zákonem“. Tento zákon ovšem nechrání žádné jiné zájmy než zájem investora. Zde by musely být „zájmy chráněné jinými zákony, např. zákonem 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny“, aby ustanovení dávalo smysl.

V zákoně je dále mnoho nejasností, u kterých není na první pohled zřejmé, proč tam vlastně jsou a co se za nimi případně skrývá. Například, že „případnému posuzování vlivů na životní prostředí podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí podléhá pouze vlastní opatření proti vodním extrémům podle § 2“. Zdá se, jako by něco z tohoto posouzená vylučoval, ale není jasné co, neb celý zákon se týká pouze opatření proti vodním extrémům podle § 2. Dle jiného ustanovení „proti rozhodnutí o tom, že záměr opatření proti vodním extrémům podle § 2 nepodléhá posouzení vlivů záměru na životní prostředí podle zákona o posouzení vlivů na životní prostředí, není odvolání přípustné“. Neumíme si představit přehradu, která by nepodléhala posuzování vlivu na životní prostředí. Investor (tedy podniky Povodí) může u pozemků zasažených záměrem vypovědět nájemní či pachtovní smlouvy bez ohledu na jejich znění či ustanovení jiných zákonů s výpovědní lhůtou 6 týdnů (!). Chce někdo tvrdit, že mezi záměrem investora něco takového realizovat a zahájením stavby uplyne jen několik málo týdnů? Tomu jistě nevěří ani autoři tohoto zákona. Tak proč takto nesmyslně krátká výpovědní lhůta? Co je za tím skrytého?

Vláda nedávno protlačila zcela nový stavební zákon, který má dle jejích slov vyřešit všechny problémy pomalých stavebních řízení. Vedle toho zde je již zmiňovaný „urychlovací zákon“, řešící speciální podmínky pro výstavbu „strategicky významné infrastruktury“. Proč další speciální zákon pro stavbu přehrad s opět odlišnými podmínkami? Nejsou snad přehrady – pokud již připustíme jejich potřebnost – strategicky významnou infrastrukturou. Bude mít za chvíli každý typ stavby svůj vlastní zákon s jinými podmínkami povolování?