Jan Zeman: Také 5. světová konference o klimatických změnách ve Varšavě byla neúspěšná

Ano, tak nám zkrachovala 5. světová konference o klimatických změnách. Konala se tentokrát ve Varšavě 11. – 23. listopadu 2013. Mnoho nového ale podle očekávání nepřinesla. Zásadní průlom se přitom nečeká ani od 6. světové klimatické konference, která se má zhruba za rok konat v Limě.

Nemá být řečeno, že by varšavská konference skončila bez závěrečné deklarace. Že by tato deklarace nekonstatovala, že lidstvo je vážně ohroženo sílícími klimatickými změnami, které svou neodpovědnou činností (zejména masovými antropogenními emisemi skleníkových plynů GHG - oxidu uhličitého CO₂ a metanu CH₄, ale i oxidu dusného N₂O a dalších) vyvolává. Úkol něco s tím dělat včetně nutnosti finančně podpořit rozvojové státy označila za klíčový. Ovšem jen obecně a nezávazně. Ochota vyspělých států finančně podpořit rozvojové státy se dále snížila. Pokračující ekonomická krize včetně prohlubující se krize dlužnické, kterou si vyspělé státy neoliberální ekonomickou politikou a dluhovým hospodařením samy vyvolaly, sehrává své. Problém je, že jde až na výjimky o známý „jetřebismus,“ který emise nesníží a rozvrat klimatu nezmírní.

Tou výjimkou je jen dohoda o zásadách ochrany tropických deštných pralesů. Otázkou je, jak se bude plnit, když je ničí jednak nadnárodní monopoly západních států, jednak bída, jejímž hlavním zdrojem je kromě neutěšeného dědictví kolonialismu a neokolonialismu neoliberální ekonomická politika vyspělých států vnucovaná rozvojovým zemím, o občasných přímých i nepřímých agresích, které uvrhávají celé státy do bezprecedentní bídy a chaosu (Afganistan, Irák, Libye, Sýrie) nemluvě. Sobectví vyspělých států nezná hranic. Je zjevně neudržitelné, ale nic podstatného se na něm nemá měnit.

Pokud někdo doufal, že nedávné plenění New Yorku tajfunem pohne s USA, hlavní brzdou boje proti globálnímu oteplování, je zklamán, o pouze symbolickém pohnutí z čerstvého řádění tajfunu na Filipínách v předvečer konference nemluvě. Vážnost sobectví vyspělých států podtrhla souběžná, též v Polsku konaná konference o zvyšování těžby uhlí, jehož spalování z fosilních paliv k oteplování klimatu přispívá nejvíc.

Aby toho nebylo málo, v době konání konference došlo jednak 19. listopadu k rozsáhlé zatýkací akci 20 prominentů s obviněními pro korupci, jednak 20. listopadu k odvolání ministra životního prostředí (a dalších 6 ministrů strany OP) hostitelské země premiérem D. Tuskem (Občanská platforma - OP) a ke spojení ministerstev dopravy a regionálního rozvoje.

Zatýkání a zemětřesení ve vládě Polska spolu věcně nesouvisely. Tusk si tak řešil problémy upadajícího vlivu jeho OP a obav ze závislosti na dovozu zemního plynu z Ruska. Názorně tak demonstroval, že mu problémy sílících klimatických změn neleží na srdci. Uložil podivný úkol novému ministru životního prostředí Macieji Grabowskému zrychlit povolování těžby břidlicových plynů v Polsku. Na řádném průběhu povolování zřejmě nezáleží. Vzorem jsou zřejmě USA, kde se tají složení chemických směsí vháněných při těžbě břidlicových plynů v neobydlených regionech USA do hlubokého podzemí (podle zlých jazyků tam vůbec neplatí zákony na ochranu životního prostředí), což je praxe v EU nemyslitelná. Jak reálné jsou obavy o zásoby podzemní vody a další složky životního prostředí v hustě obydlené Evropě, je těžké říci. Jisté je jen, že těžba břidlicových plynů znamená také jejich spalování a tím i další příspěvek ke globálnímu oteplování.

Sobectví vyspělých států má základní rozměr ve skutečnosti, že žádají, aby všechny státy světa bez ohledu na svou ekonomickou a životní úroveň snižovaly emise CO₂ o určité procento vůči výchozímu roku 1990. To je výsměch trvající bídě v mnoha rozvojových státech, na které navíc mají vyspělé státy významný historický podíl. Rozvojové státy samozřejmě na takové snižování emisí CO₂ nemohou přistoupit. Že by to politici vyspělých států nebyli s to pochopit? Sotva. Ono to je asi jako s těmi dluhy. Každý gramotný občan ví, že škodí a že jsou ve větším množství velmi nebezpečné, ale přesto je mnozí sekají v bláhové představě, že se je nějak v budoucnu podaří sprovodit ze světa. Politici mají jen mnohem větší možnosti a mnohem větší chuť své státy zadlužovat. Po dobu vykonávání svých funkcí budou hezcí a po té třeba potopa.

Větší protesty se nekonaly

Když se před čtyřmi lety konala v dánské Kodani 1. světová konference o klimatických změnách, otřásaly městem masové demonstrace, a to nejen ekologů. Lidé chtěli přimět politiky energicky konat proti smrtelnému nebezpečí klimatických změn. Marně. A to přesto, že dánské policii nestačil slzný plyn ani kapacita vazebních věznic.

Tehdejší polský ministr životního prostředí Nowický přednesl kvalifikovaný projev. Na závěr oznámil podání demise, neboť nemá podporu premiéra Tuska. Ten krátce předtím řekl, že omezování emisí skleníkových plynů není v zájmu Polska. Při plochém pobřeží polského Baltu je takové tvrzení podivné. Právě odvolaný ministr životního prostředí rozhodně neměl formát Nowického. Byl krotký. Přesto byl odvolán. Ve Varšavě se žádné větší protesty nekonaly. Polští ekologové jsou slabí, jejich západoevropští kolegové měli konferenci za ztracenou. Protesty aktivistů Greenpeace na Paláci vědy a kultury byly symbolické. Přesto vyvolaly nenávistnou reakci polských internautů.

Pikantní na věci je, že podle všeho jsou zásoby břidlicových plynů v Evropě včetně Polska podstatně menší proti Severní Americe, takže jeho těžba bude ekonomicky nerentabilní, což ale nemusí znamenat zanedbatelné škody na životním prostředí. Možná se učili u severočeských dálničářů, že převálcují zákony, ekology i velká sesuvná území. Dvacet let se to dařilo, ale pak přišel letošní sedmý červen a mohutný sesuv zavalil stavěnou dálnici a nikdo neví, co s ním.

Co by měla řešit konference o klimatu

Konstatovat mizérii narůstající rozvalu klimatu nestačí. Je nutné přijmout efektivní globální plán řešení. Ten se ale nerýsuje, prý možná za dva roky v Paříži. Malér se změnami klimatu si žádá přitom rychlý ústup od energetiky na bázi spalování fosilních paliv. K tomu se ale málo kdo chystá, viz pokračující války o ropu, rozvoj těžby břidlicových plynů i mimořádně špinavé těžby ropy z břidlic v USA, pokračující masivní podpora energeticky náročné mezinárodní dopravy, dopravy silniční a dopravy letecké v zájmu blíže neurčené prosperity, boj proti jaderným elektrárnám atd. Takovou cestu lidstvo nemusí přežít.

Nejjednodušším a kupodivu tržně konformním řešením je dohodnout se o zrušení mezinárodních mnohostranných smluv o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty a mezinárodní letecké a vodní dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty. Omezily by se četné nesmyslné dopravy z kontinentu na kontinent, omezilo by se ničení místních ekonomik tzv. globalizací, posílila by se energeticky úsporná a šetrná železniční doprava, devastace životního prostředí by se přibrzdila.

Nejde o málo. Podle mých výpočtů na základě dat ČR v roce 2009 tak naše země podpořila mezinárodní veřejnou dopravu asi 44 mld. Kč, z toho asi 13 mld. Kč šlo na přímou podporu spotřeby paliv a energie. Pro jiné státy lze čekat podobná data, s přihlédnutím k velikosti ekonomik a míry jejich otevřenosti. Problém je ve skutečnosti, že špatně chápaná podpora podnikání, zde exportu je prý nade vše. Opět žádný stát takové opatření ve Varšavě nenavrhnul. Argument snižování náročnosti jednotky vytvořeného hrubého domácího produktu na emise skleníkových plynů je vytíráním očí veřejnosti. Dohoda musí zohlednit i mezinárodní dělbu práce. Totiž, přesun energeticky náročné hutní výroby z Evropy do Číny emise skleníkových plynů v úhrnu nesnižuje, ale data za Evropu mohou mluvit o opaku. Nutné je vyjít z emisí GHG na obyvatele.

Neúčinný obchodu s povolenkami

Tzv. kyotský mechanismus obchodu s povolenkami na emise CO₂ zakládá finanční deriváty, jejichž tržní cena prudce kolísá a má často spekulační charakter. Klima nemohou ochránit. Pokrývá jen emise CO₂, velké emitenty CO₂ a jen část vyspělých států, zejména EU a Japonsko. Mimo stojí tři největší emitenti CO₂ – Čína, USA a Indie, jakož i velká část států světa. Kanada z něj vystoupila, neboť emise CO₂ dál výrazně zvyšovala. Netýká se emisí jiných skleníkových plynů.

Neúčinnost obchodu s povolenkami na emise CO₂ je dlouhodobě známa. Odstupovat se od něj ale nemá. Chápu české delegáty, že k tomu nemají důvod. ČR tak získala již přes 20 mld. Kč, aniž by musela hnout prstem. Pravda, výnos utratila za program Zelená úsporám, jediný fungující protikrizový program v ČR. Smysluplné je jen zdanění emisí skleníkových plynů jednotnou sazbou přepočtenou na tzv. CO₂ekv., podle přispění ke klimatickým změnám.

Jak ale před lety vysvětloval ministr životního prostředí Martin Bursík, ČR musela jít na obchod s povolenkami na emise CO₂, protože zavedení daně z emisí CO2 bylo politicky neprůchodné. Zřejmě se od té doby na problému nic nezměnilo. Čas ale kvapí a voda (hladina moře) stoupá, o vysokém nárůstu extrémů počasí všeho druhu nemluvě: obří povodně, obří sucha, obří vichřice, navíc stále častěji i tam, kde se dříve nevyskytovaly.

Metodika výpočtu emisí skleníkových plynů má vážné nedostatky

Aktuální je také zpřesnit metodiku výpočtu emisí skleníkových plynů. Při amatérské analýze kyotské metodiky jsem narazil na 4 vážné nesrovnalosti, které mně později potvrdili příslušní odborní pracovníci Českého hydrometeorologického ústavu:

1) Počítají se jen přímé emise GHG ze spálení příslušných fosilních paliv nebo dřeva, nikoliv emise nepřímé, zejména úniky metanu při těžbě, dopravě a zpracování fosilních paliv, zejména zemního plynu a ropy. Musí se počítat i emise nepřímé, tj. od těžby až po spálení příslušných fosilních paliv.
2) Zpětnou asimilaci CO₂ po spotřebě cementu a vápna. Je nutné počítat i tuto zpětnou asimilace CO₂ po spotřebě cementu a vápna.
3) Asimilace emisí CO₂ se počítá jen podle počtu zalesněných nebo odlesněných hektarů lesa. Je zde nutné vycházet ze změny zásob dřeva na pni. Datová základna ČR takový postup umožňuje.
4) Vývoj emisí metanu z živočišné výroby v ČR od roku 1990 vůbec nekoreluje s vývojem stavů hospodářských zvířat přepočtených na dobytčí jednotky, ale vytváří tři velké zuby v trendu. Z toho lze soudit, že použitý postup je chybný.

V souvislosti s nepřímými emisemi metanu je třeba upozornit na jeden paradox: když počítám vlastní emise CO₂ ekv. ze spalování uhlí, ropy a zemního plynu, nejvyšší měrné emise vypočtu u ropy, nižší budou u zemního plyny a nejnižší u uhlí. V případě těžby, zušlechťování a spalování uhlí jsou totiž velmi nízké úniky metanu. Když ale zohledním i charakter následné asimilace CO₂ a CH₄, vyjde uhlí nejhůř.

Totiž, pokud CO₂ není asimilován vegetací, zejména růstem lesů, projevujícím se růstem zásoby dřeva na pni (tzv. propady), část se ho asimiluje v mořích, které nebezpečně okyseluje, a část se ho asimiluje v horninách, jejichž kapacita pohlcovat CO₂ se postupně vyčerpává. Asimilace metanu probíhá vesměs jeho oxidací na H₂O (vodu) a CO₂, a to vesměs živými organismy. Asimilace metanu má tudíž vesměs obnovitelný charakter, s výjimkou vznikajícího CO₂. Při poměrně krátké životnosti metanu v ovzduší (dnes podle převažujícího názoru odborníků kratší deseti let), klima rozvrací jen emise či jiné uvolňování metanu z posledních deseti let, a to ještě v klesající míře v čase. Přestože metan je mnohem silnější skleníkový plyn (asi 21x proti CO₂), z hlediska problémů globálního oteplování je méně nebezpečný, pokud nedojde k jeho masivním únikům. K těm ale dojít může nejen v důsledku obří havárie například při těžbě zemního plynu, popř. ropy, ale také v důsledku roztávání tajgy v důsledku probíhajícího globálního oteplování. Tyto skutečnosti by měla tzv. kyotská metodika výpočtu emisí skleníkových plynů respektovat. V opačném případě může být právem viněna, že svými nepřesnosti komplikuje boj proti globálnímu oteplování.

---

reklama

---