Janez Potočnik: Koušeme do ruky, která nás krmí…

Biologická rozmanitost je obrácenou stranou mince změny klimatu. Avšak přestože se zdá, že svět konečně vzal na vědomí hrozby plynoucí ze změny klimatu, nezaregistroval dosud plně hrozbu, kterou představuje ztráta biologické rozmanitosti.

Jedním z důvodů je to, že ekonomické argumenty pro ochranu biologické rozmanitosti dosud plně nepronikly k politikům a podnikům.

Dalším důvodem je, že většina z nás si myslí, že ztráta biologické rozmanitosti znamená hrozbu vyhynutí několika dobře známých ohrožených druhů, jako jsou tygři a gorily. Je to jistě součástí problému, ale ztráta biologické rozmanitosti je mnohem více. Jde o ztrátu neuvěřitelně rozmanitých forem života, s nimiž sdílíme naši planetu, a o dopad této ztráty na náš vlastní druh. Biologickou rozmanitost totiž netvoří jen zvířata a rostliny, ale také ekosystémy, které zajišťují mnohé z našich základních potřeb, jako je jídlo, pitná voda, suroviny, úrodná půda, léčiva, ochrana před extrémním počasím a ještě daleko více. Je podmínkou našeho spokojeného života a zásadním faktorem hospodářské prosperity. Zdá se však, že během posledních desetiletí jsme se – my, inteligentní druh – intenzivně snažili tento vzácný zdroj využít, vyplýtvat, zasahovat do něj a obecně řečeno ho zničit. Říci, že jsme jej považovali za samozřejmost, skutečnost ani zdaleka nevystihuje.

Tato přezíravá lhostejnost přímo souvisí s růstem. Ve dvacátém století se lidská populace zvětšila čtyřikrát a hospodářská produkce čtyřicetkrát. Naše spotřeba fosilních paliv vzrostla šestnáctkrát, naše úlovky ryb pětatřicetkrát a naše spotřeba vody devětkrát. Není náhoda, že jsme byli ve stejném období svědky alarmujícího celosvětového poklesu počtu druhů a přírodních stanovišť, který až tisíckrát překročil přirozené tempo. Jen v samotné EU hrozí až čtvrtině živočišných druhů vyhynutí. Nadměrným odlovem je postiženo 88 procent našich populací ryb. Většina služeb našich ekosystémů je „degradovaná“ – to znamená, že již nejsou schopny zajišťovat základní a převážně neznámé funkce, které však mají zásadní význam – například opylování plodin, čisté ovzduší a voda, regulace záplav nebo eroze.

V roce 2050 bude na Zemi žít devět miliard lidí. Člověk nemusí být génius, aby dospěl k závěru, že jsme na šikmé ploše, která vede k ekologické katastrofě.

Ochrana přírody je morální i etickou otázkou. Rozumí se samo sebou, že musíme zachovat přírodní zázraky planety kvůli ní samotné a pro budoucí generace, ale pokud tento argument pro některé lidi není dost přesvědčivý, ekonomické argumenty by být měly. Jejich ochrana a obnova je v našem vlastním zájmu – jinak skutečně „koušeme do ruky, která nás krmí“. Pokud neprovedeme inteligentní investice na ochranu rozmanitosti života a zdravých ekosystémů okolo nás nyní, budou pozdější pokusy o náhradu ztrát ještě mnohem dražší.

Nejde o slepou víru v přírodu. V pozadí je zdokumentované, solidní ekonomické myšlení. Studie o ekonomické hodnotě ekosystémů a biologické rozmanitosti (The Economy of Ecosystems and Biodiversity, TEEB) odhaduje, že obchodní příležitosti z investic do přírody by mohly do roku 2050 dosáhnout 2 až 6 bilionů USD, a doporučuje, aby byla skutečná ekonomická hodnota biologické rozmanitosti zohledněna při přijímání rozhodnutí a aby se odrazila v účetních systémech jednotlivých států. Tato studie obsahuje překvapivá čísla. Uveďme několik příkladů: Celková ekonomická hodnota opylování hmyzem se odhaduje na 153 miliard dolarů ročně, což představuje téměř 10 % světové zemědělské produkce potravin pro lidskou spotřebu. Roční ztráta příležitostí vzniklá nadměrným využíváním světových rybolovných lovišť se odhaduje na 50 miliard dolarů. Město New York ušetřilo 6,5 miliardy dolarů díky tomu, že investovalo do zachování přírodních služeb čištění vody v povodí Catskills namísto toho, aby se rozhodlo pro čističku.

Co tedy můžeme dělat? Ministři životního prostředí celého světa se minulý rok v Nagoji dohodli na globální strategii boje se ztrátou biologické rozmanitosti. To byl úspěch sám o sobě, avšak nynějším úkolem je realizace a plnění uvedených cílů. Je nutné, aby byl přijat v co nejširším měřítku. Musí se mu věnovat nejen ministři životního prostředí, ale také ministři odpovědní za zemědělství, rybolov, průmysl, dopravu, výzkum, obchod… Zastavení ztráty biologické rozmanitosti se musí stát tématem diskusí v parlamentech, v představenstvech společností i v domácnostech. Já se budu se snažit přispět svým dílem v rámci EU, aby k tomu došlo na politické úrovni. Doufám, že se ke mně připojí mnoho dalších.

Známé přísloví Indiánů kmene Krí říká: „Teprve tehdy, až bude pokácen poslední strom, až bude otrávena poslední řeka a chycena poslední ryba, teprve pak si uvědomíš, že peníze se nedají jíst“.

Nerad bych patřil ke generaci, která prokáže moudrost Indiánů Krí.