Jan Zeman: Problémy ochrany klimatu, které konference neřeší

V pátek 13. prosince 2019 skončilo jednání Evropské rady, mimo jiné o problémech ochrany klimatu v EU. Skončilo mimo jiné přijetím tzv. Zelené dohody pro Evropu. Někteří ekologové ji přijali jako významný pokrok, já příliš optimistický nejsem. Ve dnech 2. - 15. prosince se uskutečnila další světová konference o ochraně klimatu v Madridu. Byla tam přesunuta z chilského Santiaga, jež zachvátily protivládní protesty. Mezi ekology je shoda, že skončila v prodloužení prakticky naprostým fiaskem. Prý je to menší zlo, než přijmout nějaký, horkou jehlou šitý zmetek. Přesun místa konání konference z chilského Santiago de Chile se vynutily masové protesty, které v zemi vypukly po rozhodnutí městské samosprávy podstatně zdražit jízdné v tamním metru. V této drobnosti je ale pravdy mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Velcí podnikatelé a zvláště pak velké banky nehorázně vysávají svět. Jednotlivé státy, regiony, obce a města se ocitají ve špatné finanční situaci. Zdražují základní potřeby občanů. Toto zdražování zdaleka nejvíc dopadá na chudé. Ti se proti takové praxi nepřekvapivě bouří. Nepomáhá ani časté zločinné střílení některých protestujících policií či polovojenskými skupinami ve jménu pravdy a lásky k penězům bohatých, k čemuž ochránci lidských práv nejen v ČR mlčí.

Krachy světových summitů o ochraně klimatu nejsou náhodné

Samozřejmě, záměr zdražit ekologicky šetrné metro byl hloupý. Za poslední dva roky jsme ale byly svědky lidových bouří asi v deseti státech světa, které vyvolalo státní zdražení pohonných hmot, obvykle v rámci ozdravování veřejných financí, nikoliv snahou zlepšit životní prostředí či přispět k ochraně klimatu. Činí se tak rušením dotací cen pohonných hmot (tyto dotace by ale vůbec neměly existovat), nebo zvyšováním jejich zdanění. Toto zdražení obvykle nebylo motivováno ekologicky včetně ochrany klimatu. Nepostihlo jen země s nízkou či přímo žebráckou životní úrovní. Již rok trvající protesty tzv. žlutých vest ve Francii jsou vedeny proti velmi špatné daňové reformě prezidenta Emanuella Macrona, jež snížil daně bohatým, výpadek příjmů chtěl vyrovnat zvýšením spotřební daně na pohonné hmoty (kterou prostřednictvím vyšších cen pohonných hmot platí takřka všichni, relativně nejvíc ti chudí - JZ), a vydával to za opatření na ochranu životního prostředí a klimatu. Krátce po té spontánně propukly ve Francii, jednom z nejrozvinutějších států světa s vysokou životní úrovní, masové protesty, které nezastavilo ani zavraždění řady demonstrantů tradičně brutální francouzskou policií. Totiž, jak správně psal první československý prezident Tomáš G. Masaryk, „česká (dodávám a nejen česká) otázka je především otázkou sociální.“ Dnes to známe pod názvem „sociální pilíř udržitelného rozvoje.“ Na to rádi mnozí politici, ale také ekologové zapomínají. Pak se diví, že další světová konference o ochraně klimatu neuspěla.

Konference musela zkrachovat…

Také světová konference o ochraně klimatu v Madridu 2019 nutně zkrachovala, neboť obsahem jednání bylo dohadování se o tom, o kolik tun či procent ten nebo onen stát sníží své antropogenní emise nejvýznamnějšího skleníkového plynu (GHG) oxidu uhličitého (CO₂) (byla snaha zpřísnit závazky z Paříže) a jak se nastaví principiálně neúčinný systém obchodu s povolenkami na emise CO₂.

Samozřejmě, nejprve se musí vyjednat věcný rozsah cíle, po té věcné závazky a pak se může jednat o mechanismu jejich zabezpečení v praxi. Problém je, že náš současný svět představuje vysoce konkurenční prostředí, kde platí slovy Jana Kellera: ,Peníze, nebo život!, Nerealizace opatření na ochranu klimatu představuje často konkurenční výhodu. Chránit klima ano, ale nesmí to ohrozit naši konkurenceschopnost, zvláště pak energeticky náročných odvětví, takže to s ochranou klimatu nebudeme přehánět, stejně jako ostatní. Antropogenní emise GHG, zvláště pak CO₂, metanu CH₄ a oxidu dusného (N₂O) rostou, ledovce stále rychleji tají (rychlost současného tání ledovců v Grónsku je 7x vyšší ve srovnání s 90. léty), hladina moře stále rychleji stoupá, přibývá ničivých vichřic, obřích povodní, obřích such, ničení tropických deštných pralesů, degradace půdy, okyselování moří, redukce biodiversity a ve výčtu vážných negativ mohu ještě dlouho pokračovat. To ale čtenáři Ekolistu znají.

Nemá smysl lát diplomatům, ti se v rámci zjevně nedostatečných zmocnění svých vlád snažili, nejednou do zemdlení. To na takřka nulových výsledcích světových konferencích o ochraně klimatu včetně té poslední madridské nic nemění. Sám dialog je ale užitečný.

V letech 1995-2014 se nevyjednalo nic, co by stálo za zmínku. Tzv. Kyotský protokol z roku 1997 k úspěchům přes původní optimismus mnohých nemohu zahrnout, neboť v praxi ovlivnil boj proti klimatickým změnám velmi málo. Až v roce 2015 se v Paříži sjednala dohoda, obnášející závazky jednotlivých států světa snížit antropogenní emise GHG na Zemi asi o třetinu potřebného množství (aby se průměrná teplota na povrchu Země nezvýšila o více jak 2^oC proti předindustriálnímu stavu. Zde je ale několik problémů:

1) Potřebujeme závazky na snížení emisí GHG ve výši ne jedné třetiny, ale 100 % potřebného snížení.

2) Do bilance emisí GHG musíme zahrnout všechny emise GHG. Je nepřijatelné, že i metodika jejich počítání, přijatá v prosinci 2018 na konferenci v Katowicích, do nich nezahrnuje emise produkované armádami či emise unikající při těžbě ropy a zemního plynu z břidlic, jejichž přibližná výše navíc není známa. Úřady USA ji nesledují. Tyto emise GHG nejsou malé, a to i v případě mírového využívání armády. O válečné zkáze radši neuvažovat. To je pak i nejrozvinutější africká země Libye během půl ročního bombardování (březen až říjen 2011) ze strany Francie, USA a dalších států NATO v rámci zavádění svobody a demokracie vržena do středověkého sektářského násilí a občanské války s desetitisíci mrtvými a miliony ožebračených. Samozřejmě, západním velmocem nešlo o lidská práva ani o demokracii, ale o ropu, tak jako v mnoha podobných případech.

Výdaje na neproduktivní a nebezpečné zbrojení neustále rostou a berou peníze pro řešení skutečně potřebných věcí: školství, zdravotnictví, sociální péče, bytové politiky, ochrany životního prostředí a klimatu… V roce 2018 dosáhly nového rekordu – asi 1 800 mld. US dolarů. Kdyby se jen polovina této částky nevynaložila na zbrojení, ale na ochranu klimatu, nemusela by vypadat budoucnost lidstva téměř beznadějně. Žádný stát světa nemusí vydávat na zbrojení více než 1 % svého hrubého domácího produktu, natož povinně vydávat 2 % HDP či dokonce 4 % HDP.

3) Potřebujeme sjednat efektivní celosvětové mechanismy snižování emisí GHG.

4) Podle předních klimatologů je nutné nepřipustit zvýšení průměrné teploty povrchu Země o víc než 1,5^oC proti předindustriální době, přičemž v roce 2018 teplota povrchu Země byla vyšší již o 1,1 °C.

K bodu 1 a 2 asi není třeba nic dodávat. Zásadní otazníky se vznáší nad bodem 3). Závazky z Paříže jsou krásné, ale vcelku na nic, když v prezidentských volbách v USA, jež zaujímají druhé místo v emisích GHG na světě, zvítězí Donald Trump a začne plnit své sliby dané voličům, že zruší účast USA na kdejaké mezinárodní dohodě, včetně té pařížské klimatické. Není přitom sám. Nový, prapodivně zvolený prezident Brazílie Bolsonaro prakticky vyhlásil válku tropickým deštným pralesům brazilské Amazonie, které absurdně viní z brždění ekonomického rozvoje Brazílie. Tamní indiáni, žijící díky své „zaostalosti“ a izolovanosti trvale udržitelně, jsou určeni na odstřel, stejně jako byli z velké části bělochy vybiti indiáni v USA v 19. století. Jedno z předních hesel tehdejší americké demokracie: „Dobrý indián, mrtvý indián!“ S nimi má být zničen tamní tropický deštný prales – plíce planety Země.

Je řada zemí, které sice na závazky z pařížské konference přísahají, ale nic pro jejich naplnění nedělají. Nejčastěji je jmenována Indie a Turecko, které investují zejména do výstavby dalších uhelných elektráren, neboť disponují velkými zásobami uhlí. Podobně postupuje Čína, byť je současně jedničkou v investicích do využívání paliv a energie z obnovitelných zdrojů (OZE). Pravda, industriální rozvoj má určité zákonitosti a hříšníci se mohou měnit. V Madridu řešení snižování emisí CO₂ prý nejvíce blokovala Austrálie, která má veliká ložiska kvalitního černého uhlí a domnívá se, že bez rozsáhlé těžby a také vývozu černého uhlí nemůže prosperovat.

Totiž, bez účinných hospodářských mechanismů zabezpečení plnění klimatických cílů nebude splněno ani to málo, k čemu se jednotlivé státy v Paříži zavázaly a průměrná teplota na Zemi stoupne o pro lidstvo nejspíš smrtelných asi 3,9 °C. Uvádí si i mírně odlišné hodnoty, resp. určitá nejistota, zejména pokud jde o další růst emisí GHG, trvá.

Zatím jsem zaznamenal dva pokusy o promítnutí klimatických cílů do hospodářského mechanismu:

a) Obchod s povolenkami na emise CO₂. Tento ekonomický nástroj, používaný zejména státy EU, je velmi problematický z několika důvodů:

- Nezahrnuje všechny emise CO2, natož emise dalších GHG. Zahrnuje jen emise CO₂ z velkých zdrojů, takže se mu dá vyhnout i rozdělením řady velkých emitentů CO₂ na menší podniky. V řadě případů to není technický ani administrativní problém.

- Dosud byl vysoký počet emisních povolenek, takže jejich ceny byly nízké a mnoho nestimulovaly.

- Nízkou cenu emisních povolenek v EU donedávna zásadně sráželo jejich převážně bezplatné přidělování. Protože za výchozí úroveň emisí GHG byl zvolen rok 1990, bývalé socialistické státy včetně ČR, zásadně po té utlumené tzv. transformací, tak na obchodu s emisními povolenkami bohatly, aniž by pro snížení emisí CO₂ musely hnout prstem. Pravda, ČR takto získané peníze alespoň využila na dotování opatření ke snížení spotřeby paliv a energie, zejména zateplování budov, na rozdíl od Ukrajiny, kde byly a jsou tyto výnosy komplexně rozkrádány.

- Jako derivát finančního trhu má cena emisní povolenky na CO₂ prudké výkyvy, které mohou, ale nemusí být spekulační, takže velké emitenty CO₂ destabilizuje, což by nemělo být jeho cílem. Jde o důsledek nekompetentního řízení, resp. chybného nastavení obchodu s povolenkami.

Vedení EU se zmohlo jen na citelné snížení množství emisních povolenek celkem i těch bezplatně přidělovaných, což je málo. Nechám-li stranou převážně oprávněný nářek velkých emitentů CO₂, že tak budou zničeny ve světovém konkurenčním boji podniky ze států, které těmito povolenkami nejsou zatížené, skutečností zůstává, že na místo tohoto principiálně scestného obchodu je nutné zavést pokud možno celosvětově jednotnou daň za emise CO_2ekv. a zatížit jí již těžaře fosilních paliv, kteří ji budou následně promítat do ceny příslušných fosilních paliv. Jen tak může být podchycen celý řetěz získávání a využívání fosilních paliv a některých biopaliv, resp. jejich emisí CO_2ekv.. Daň se nemůže vztahovat jen na emise CO₂. Musí zatížit i emise dalších GHG, zvláště pak metanu a N₂O. Součástí musí být praxe, že když někdo dováží fosilní paliva nebo biopaliva ze zahraničí, musí „dovážet“ i jim odpovídající emise GHG, které jejich získávání a dopravování způsobuje. Jinak nepřimějeme velké exportéry fosilních paliv k efektivní účasti na snižování emisí GHG.

b) Učinit z politiky snižování emisí GHG ekonomickou výhodu v konkurenčním boji.

Takový cíl vytyčilo zejména sousední Německo, byť ho můžeme v menším najít i v dalších státech. Tato konkurenční výhoda může mít dvě příčiny: příznivé přírodní podmínky a cílevědomou snahu státní politiky. Může jít i o jejich kombinaci.

Příkladem příznivých přírodních podmínek je Norsko, jež vyrábí 98-99 % elektřiny ve vodních elektrárnách, takže její výroba je prakticky bezemisní. Není ale ekologicky neškodná, protože za vodními elektrárnami je obvykle velká devastace vodních poměrů výstavbou a provozem příslušných vodních děl. Problém je, že takto příznivé přírodní podmínky v jiných státech světa vesměs nenajdeme, byť některým dalším státům můžeme tiše závidět i 40 % podíl vodní elektřiny, viz Rakousko, Švýcarsko, Švédsko a některé rozvojové státy. Úvahy Švédska a Švýcarska zastavit exploataci svých jaderných elektráren naráží na zásadní problém, čím je nahradit. Efektivní náhradu se jim řadu let nedaří nalézt. Významné jsou i kapacity větrných elektráren na německém pobřeží Severního moře, ve Velké Británii...

Pro ČR je jistě zajímavá německá politika (zelené) energie Wende. Jde o příklad kladný i odstrašující zároveň. Jako kladný příklad v tom smyslu, že se snaží co nejvíc své energie uspokojit z OZE, v prvé řadě z větrných a fotovoltaických elektráren. Cena toho je ale velmi vysoká. Ekonomicky silné Německo si ji ale může dovolit, protože na místo placení válečných reparací pomocí svých nemalých zahraničních investic odírá mnoho jiných států včetně ČR. Odstrašující je v tom smyslu, že jako první se rozhodla zlikvidovat svou jadernou energetiku, přestože v běžném provozu produkuje nulové emise GHG přímé a jen nízké emise GHG nepřímé, tj. při těžbě, zpracování a obohacování jaderného paliva a při řešení problémů vyhořelého jaderného paliva a jaderné elektrárny po skončení její životnosti. Totiž, člověk své potřeby paliv a energie zatím uspokojuje pěti, resp. šesti základními způsoby:

- Z uhlí,
- Z ropy,
- Ze zemního plynu,
- Mírovým využíváním jaderné energie,
- Z obnovitelných zdrojů,
- Úsporami.

Drastické změny klimatu způsobuje masivní využívání, resp. spalování fosilních paliv – uhlí, ropy, zemního plynu, někde i tzv. biomasy, která se spíš omylem uvádí jako udržitelná, přestože tato praxe prohlubuje hlad ve světě a tím i jeho neudržitelnost, vážně poškozuje půdu ad. Pokud Německo přednostně zavírá bezemisní JE, sotva překvapí, že své závazky na snižování emisí GHG neplní, resp. plní jen zčásti.

Základním a nejefektivnějším způsobem uspokojování potřeb paliv a energie jsou jejich absolutní úspory při spotřebě. Jejich mobilizace je ale zjevně nedostatečná, zvláště pokud jde o omezení v hmotné luxusní spotřebě, tzv. konzumerismu, kam je nutné zahrnout i přímou a nepřímou spotřebu paliv a energie na zbrojení a války. Luxusní spotřeba ve formě hmotného konzumerismu a zbrojení jsou nejslabšími místy snah o záchranu před klimatickou katastrofou v ČR i ve světě. Jejich omezování je ale těžké. Je veřejným tajemstvím, že i v listopadu 1989 v Československu nešlo ani tak o lidská práva či demokracii jako o vidinu zajištění konzumu v hmotné spotřebě (často stačí krásné obaly) a energeticky náročného cestování alespoň na západoevropské úrovni. Vtíravá komerční reklama dokáže divy. I přesvědčit mnoho občanů o neškodnosti zdravotně zhoubného kouření tabáku, pití alkoholu, a mnohých dalších nesmyslech včetně údajné prospěšnosti pití tzv. balené dobré vody, ač bývá méně kvalitní než voda, dodávaná občanům jako pitná vodovody, o velkých nákladech na dopravu balené vody nemluvě.

Nedávno se Německo rozhodlo jednak potvrdit svůj starší záměr ukončit provoz všech svých jaderných elektráren (JE) do konce roku 2022 (vzhledem ke stavu elektrizační soustavy jde o značně odvážné rozhodnutí), jednak ukončit provoz svých uhelných elektráren do roku 2038, případně do roku 2035. O ropě a zemním plynu se mnoho neuvádí, zejména pokud jde o konkrétní cíle. Dokončování plynovodu z Ruska do Německa Nord Stream II po dně Baltu říká, že Německo a další státy západní Evropy počítají s podstatným zvyšováním spotřeby zemního plynu, zřejmě jako náhradu za zavrhované JE a uhlí. Pomůže to ochraně klimatu? Zavržení JE určitě ne. Se zavržením uhlí je to složitější. Vážným problémem je i skutečnost, že z fosilních paliv není nejhorší uhlí, jak se obvykle uvádí, ale ropa, pokud do emisí GHG z ropy zahrneme i všechny emise způsobované rozsáhlým zbrojením, četnými válkami o ropu a emise nepřímé – metan unikající při její těžbě. Podobně metan ve značném množství uniká při těžbě zemního plynu.

Tzv. velký klimatický panel předních odborníků na klima světa shledal, že oteplení povrchu planety Země o 2^oC by mělo pro lidstvo příliš tragické důsledky, že je nutno zabránit oteplení povrchu planety Země o víc než 1,5^oC. Jinak řečeno, v zájmu záchrany lidstva na Zemi je nutné snížit antropogenní emise GHG ještě podstatně více, než se dosud uvádělo.

Problémy výpočtu emisí GHG

Abych si zachoval odbornou kondici, počítal jsem před lety, kolik emisí GHG vyprodukovalo někdejší socialistické Československo, viz tabulka č. 1:

Tabulka č. 1 – Možné emise CO_2ekv v ČSSR dle upravené metodiky IPCC

Rok	Uhlí	Ropa	Zemní plyn	Vápno a cement	Propady lesy	Celkem
	Tis. t CO2ekv
1950	81 559	1 647	115	1 386	-85	84 621
1989	203 119	78 930	32 415	8 724	-4 573	318 615
1948-89 A	7 378 885	1 823 810	500 575	169 713	-356 320	9 516 663
1948-89 B	7 261 649	818 886	356 199	9 592	-356 320	8 090 007
1948-89 C	11 887 931	1 216 990	510 440	169 713	.	13 785 074

Zdroj: Velmi hrubý propočet JZ na základě dat ČSÚ a FMPE (spotřeba paliv), ČHMÚ. U A a B nejde o oficiální metodiku IPCC, viz http://www.ipcc-nggip.iges.or.jp/public/index.html ale o JZ upravenou metodiku. C jsou emise GHG vypočtené oficiální metodikou IPCC.

Výpočty jsou poměrně složité, byť s excelem dobře zvládnutelné. Určování řady fyzikálních závislostí mně pomáhal můj známý (nikoliv profesně) s profesí tradičního energetika. Totiž, datová základna pro výpočet emisí GHG v ČSSR v letech 1948-89 byla a je neutěšená, byť objemy těžby černého a hnědého uhlí a lignitu a jejich přibližná výhřevnost jsou známy. Dejme tomu, že postup je metodicky správný, resp. možné chyby jsou uplatněny po celé období stejně. V každém případě ukazuje několik vážných metodických problémů.

Předně, vysoký růst emisí GHG v letech 1950-89 při vysokém sociálně ekonomickém rozvoji ČSSR nepřekvapuje. V 80. letech ho zmírňuje rozvoj JE. 1948-89 A je mechanický součet možných antropogenních emisí GHG za léta 1948-89 (autorův výpočet). Čest ČSSR rozhodně nedělají.

Tato data ale nezohledňují přirozené odbourávání metanu v přírodě a opětné vázání emisí CO2 při použití cementu a vápna ve stavebnictví a ve dřevě při rostoucí zásobě dřeva na pni. V roce 1989 jsou tudíž celkové, toho roku účinné emise GHG, vytvořené a emitované v ČSSR v letech 1948-89, nižší, viz 1948-89 B.

Kyotská metodika výpočtu efektivnosti výpočty komplikuje zahrnutím emisí metanu při těžbě a dopravě fosilních paliv do jiné škatulky a při dovozu i do jiné země, popsaný efekt spotřeby cementu a vápna ignoruje a vázání emisí CO₂ v důsledku jeho asimilace lesy redukuje na ukazatel změny plocha lesů v ha nezávisle na zásobách dřeva na pni, protože v řadě zemí jiný ukazatel není k disposici. Výsledkem jsou citelné rozdíly v odhadu emisí CO_2ekv., dosažené uvedenými třemi postupy.

Má to vážný prakticky dopad. Různé metodické problémy výpočtů emisí GHG a absence údajů o komplexní emisní náročnosti získávání elektřiny a tepla z jednotlivých zdrojů, podobně základních surovin a materiálů, ztěžují politiku snižování emisí GHG.

I když nepřímé emise CO_2ekv. u zemního plynu a u ropy vypadají hrozivě, při tehdejší jen 10-12 leté životnosti metanu v ovzduší se zásadně snižují, protože všechny emise metanu z let před rokem 1979 se k 1. 1. 1990 již zoxidovaly na vodu a CO₂. Podobně je tomu i později s tím rozdílem, že se metan údajně zoxiduje již v průměru za 10 let. Ne zcela jasnou otázkou je, zda tyto trendy budou pokračovat i v budoucnu, v podmínkách drastických klimatických změn.

Pro srovnání, Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ) pro ČR a rok 1990 vypočetl oficiální kyotskou metodikou asi 192 mil. t CO_2ekv, zatímco mně pro ČSSR 1990 (tj. včetně Slovenska) vychází asi 284,5 mil. t celkových emisí CO_2ekv. Nemám zahrnuté emise N₂O ve výši 12,4 mil. t CO_2ekv a emise CH₄ ve výši 18,6 mil. t CO_2ekv., obojí jen za ČR.

Nechci tvrdit, že v mém výpočtu nemohu mít určité chyby. V každém případě je nutné tyto vztahy důkladně prověřovat, určovat celkovou emisní náročnost získávání elektřiny, tepla, základních druhů surovin a materiálů, obilí, mléka, masa ad. na emise GHG, v případě elektřiny a tepla i podle jednotlivých typů elektráren, tepláren a výtopen. Jinak zůstaneme bezbranní proti argumentům typu, že větrné elektrárny spotřebují na stejnou výrobu elektřiny 2x tolik cementu a 5x tolik oceli než elektrárna jaderná, o jejich asi poloviční životnosti proti těm projektovaným ve Velké Británii nemluvě. Vzniká tudíž legitimní otázka, který zdroj elektřiny je vlastně pro klima šetrnější? Tyto závislosti bude nutné aktualizovat každý rok.

Snižování emisí GHG v ČR v letech 1989-2019

Data ČR o vývoji emisí GHG po roce 1989 vypadají příznivě. Dle aktuálních dat (původně se uváděly emise GHG citelně vyšší) v ČR v roce 1990 šlo bez propadů (například v dřevní hmotě) asi o 198 mil. t, v roce 1992 asi o 149 mil. t, v roce 2007 asi o 150 mil. t a v roce 2016 asi o 130 mil. t CO_2ekv. Problém je, že vykazovaný pokles z počátku 90. let obnáší především těžkou destrukci našeho průmyslu a zemědělství a tím i přesun části emisí GHG z ČR do Číny, Indie a dalších rychle se rozvíjejících států a že velmi špatná dopravní politika způsobovala hypertrofii energeticky a emisně náročné silniční a letecké dopravy a tím i podstatné zvýšení emisí GHG v sektoru doprava. Konečnou spotřeba energie, ušetřenou v pěti nedopravních sektorech, spotřebovala v letech 1992-2009 navíc rychle rostoucí silniční a letecká doprava při stagnaci spotřeby elektřiny rozšiřujícím se metrem a poklesu konečné spotřeby energie ostatními obory dopravy. Tomu odpovídal i vývoj emisí včetně emisí GHG. Proti přitom působilo zprovoznění prvních dvou bloků JE Temelín (JETE) o výkonu 2 x 1000 MWe. Problém je, že v zejména v energetické a v dopravní politice ČR po roce 1989 se spojily tyto hrubé chyby:

- Militantní obrazoborectví,

- Militantní boj radikálních ekologů proti JE, proti energetickému využívání odpadu a proti využívání tepla kondenzačních elektráren k vytápění, zejména JE,

- Bezhlavá liberalizace ekonomiky včetně silně kontroverzní privatizace energetiky,

- Bezhlavá politika rozvoje využívání OZ paliv a energie,

- Velmi silná prosilniční a proletecká dopravní politika.

Tyto hrubé chyby jsou úzce vzájemně propojené, byť nepřátelství mezi liberálními ekonomy včele s projaderným Václavem Klausem st. a radikálními protijadernými ekology může budit opačný dojem. Mohou si ale paradoxně reálně hrát do ruky: liberální ekonomové oddělili od a.s. ČEZ (v souladu s požadavkem protijaderných ekologů) teplárny a tím zásadně ztížili využívání tepla kondenzačních elektráren k vytápění, což protijaderným ekologům vyhovovalo. Přitom zásadně nesouhlasili s usnesením vlády V. Klause z roku 1993 o dostavbě prvních dvou bloků JETE. Klasikou se stal obří, převážně fotovoltaický tunel do peněženek spotřebitelů elektřiny v úhrnné výši 400-1000 mld. Kč v režii tehdejšího předsedy Strany zelených Martina Bursíka a spol. a pravicové vlády Mirka Topolánka (ODS), vzniklý prosazováním OZE za každou cenu – sociální, ekonomickou, energetickou a ekologickou, spojením divokých experimentů údajně zelené a údajně liberální ekonomie. Údajné proto, že s obojími to nemá mnoho společného. Využili jej různí solární baroni, včetně těch z řad tehdejších politiků. Ironií je, že zajistil pracovní místa v Číně a přispěl k vítězství čínských solárních panelů vyráběných s emisemi dvou extrémně silných skleníkových plynů (trifluórnitrid (NF3) a hexafluorsulfid (SF6)), takže úhrnné emise GHG na Zemi zvýšil. V roce 2010 měla čistá elektřina z černého uhlí s výhřevností: 30 MJ/kg při účinnosti 52 % emisi 846 gramů CO₂ na kWh. 1 m₂ solárního panelu ke své výrobě spotřeboval více než 300 kg uhlí, což vedlo v úhrnu k více než 1 809 000 g emisí CO2 / kWh z takto vyrobených fotovoltaických panelů, viz http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/3727-analyza-ukazuje-ze-solarni-jednotky-zpusobuji-vice-emisi-sklenikovych-plynu-nez-moderni-uhelne-elektrarny

Zmařené snižování emisí CO₂ v ČR a v SR

Někdejší Československo po roce 1989 je mimo jiné zemí velikých zmařených možností snižovat emise GHG. Plán výstavby a zprovozňování JE v ČSSR ukazuje tabulka č. 2.

Tabulka č. 2 - Plánované zprovozňování jaderných elektráren v ČSSR:

Elektrárna	Elektr.Výkon	Rok plán. zprov.	Uvedení do provozu
Jasl. Bohunice V1 I	2 x 440 MWe	12.1978	1980-81
JB V1 II	2 x 440 MWe	2.1980	1984
JEDU – V2 I1	440 MWe	5.1985	1985
JEDU – V3 II	440 MWe	9.1985	1986
JEDU – V3 III	440 MWe	12.1986	1986
JEDU – V3 III	440 MWe	7.1987	1987
Mochovce (MO) 1	440 MWe	10.1989	1998
MO 2	440 MWe	9. 1990	1999
MO III	440 MWe	6. 1991	2020
MO IV	440 MWe	3. 1992	2021
Temelín (TE) 1	1 000 MWe	11.1992	2002
TE II	1 000 MWe	6. 1994	2003
TE III	1 000 MWe	12.1995	?
TE IV	1 000 MWe	6. 1997	?
Kecerovce	1 000 MWe	12. 1999	?

Zdroj: První tři sloupce - Harmonogram výstavby JE v ČSSR, prosinec 1985, materiál vlády CSSR, 4. sloupec je skutečnost, pokud je známa.

Tyto záměry po roce 1989 provází velké zpoždění nebo odstoupení od nich. Jako první nastoupili obrazoborci a protijaderní ekologové, takže se plány rozsáhlé výstavby JE začaly revidovat a výstavba rozestavěných JE velice zpožďovat. JE Mochovce 1 a 2 a JETE II nabraly zpoždění 9 let, JETE I 10 let.

Pravicová vláda Mikuláše Dzurindy na nátlak vyděračů z EU rozhodla předčasně ukončit provoz obou bloků JE Jaslovské Bohunice I ke dni 31. 12. 2006 a 31. 12. 2008, prý byly nebezpečné. Dál nesmyslně zprivatizovala Slovenské elektrárny Italům s protijadernými komplexy. Tak se dostavba 3. a 4. bloku JE Mochovce hodně protáhla a teprve se dokončuje, o zásadním prodražení dostavby JE Mochovce 3 a 4 a vynucené renacionalizaci Slovenských elektráren levostředovou Ficovou vládou nemluvě.

Stávající JE v ČR svou výrobou elektřiny odvrátily v letech 1990-2018 asi 612 mil. t CO₂, pokud mají alternativu uhelné elektrárny, v malém rozsahu doplněnou zemním plynem, což je podle všeho reálný elektroenergetický model ČR. K tomu musíme připočítat JE odvrácené emise CO₂ na Slovensku a odvrácené emise dalších skleníkových plynů.

Vyjdu-li z dat tabulky č. 2, lze od emisní náročnosti uhelných elektráren a.s. ČEZ odvodit, že zpožďování výstavby JE způsobilo v letech 1990-2019 v ČR a v SR vyšší emise CO₂ asi o 800 mil. t. Přidám-li předčasné zavření JE Jaslovské Bohunice I, jde o 869 mil. t CO₂. Jak se na tom podílí polistopadoví obrazoborci, protijaderní ekologové, ekonomičtí liberálové a u předčasného zavření JE Jaslovské Bohunice I i nekompetentní EU, se můžeme jen dohadovat. Tedy, realita je ještě mírně vyšší, protože se zavíraly nejméně efektivní uhelné elektrárny, které měly vyšší měrné emise CO₂ i dalších škodlivin ve srovnání s dále provozovanými uhelnými elektrárnami. Také se odvrátila potřeba je modernizovat.

Někdo může namítnout, že by výstavba JE i za socialismu měla zpoždění. V ČSSR měla zpoždění výstavba JE Jaslovské Bohunice I a II (naše první průmyslová JE), ne však JE Dukovany. Ty byly dokončeny včas a kvalitně. Československé ekonomice v roce 1989 rozhodně nehrozil kolaps, jak tvrdí různí apologeti nového režimu ve snaze zakrýt převelikou zlodějnu a nekompetentnost v rámci tzv. transformace. Ale i když vezmu možné průměrné zpoždění výstavby a zprovoznění nových JE dva roky, činily by emise CO₂ v důsledku pozdějšího ochromování výstavby JE v ČR a v SR „jen“ 701,5 mil. t emisí CO₂. Přitom by nedošlo k předčasnému zavření JE Jaslovské Bohunice I.

Nejen JE obětí šílenství

JE Dukovany měla vytápět Brno, ale nevytápí. Projekt výstavby horkovodu do Brna byl v roce 1989 na rýsovacích prknech projektantů, ale obrazoborci vedení některými ekology jej po převratu smetly ze stolu. Že by mělo Brno málo znečištěné ovzduší? To určitě ne. Má ho vážně znečištěné i dnes. Při 6 626 113 t emisí CO₂ za rok jde v letech 1993-2019 navíc o emise CO2 ve výši asi 106 mil. t.

JETE měla vytápět České Budějovice, Písek, Strakonice a Tábor a nahradit tamní teplárny. Nerealizace uvedených horkovodů obnáší asi 932 790 t emisí CO₂ za rok navíc. Za 23 let to obnáší asi 21 454 170 t emisí CO₂ navíc. Útěchou prý je, že začala výstavba horkovodu do Českých Budějovic s uvedením do provozu koncem roku 2021. Problém je, že potřeby vytápění města má pokrýt jen z půlky, a že nemá vytápět Písek, Tábor a Strakonice. JETE dosud vytápí jen Týn nad Vltavou, což je poměrně malé město. Úspory emisí CO₂ jsou malé, ale přece nějaké jsou.

Zpoždění výstavby mělnického horkovodu do Prahy o 4 roky znamenalo mimo jiné navíc asi 4 220 680 t emisí CO₂. Nekalkuluji čtyřleté odvrácení emisí následným rozšířením vytápění mělnickým horkovodem na Jižní Město, Modřany, Komořany, Vysočany, Palmovku, Holešovice… nad rámce původního projektu.

Terčem právních a dalších útoků některých ekologů byly a jsou též spalovny odpadu. Rozestavěná Spalovna Praha Malešice byla po roce 1989 dokončena se zpožděním 6 let. 3 roky dám na zajištění přísnějších emisních norem, 3 roky na řádění obrazoborců. V roce 2012 pálením necelých 300 000 tun tuhých komunálních odpadů odvrátila emise CO2 ve výši asi 245 673 t. Tolik emisí CO₂ by vzniklo při alternativním spalování uhlí. Za tři roky může jít o 737 020 t emisí CO₂, dále o 54 t tuhých emisí, 1125 t emisí SO₂, 1152 t emisí NO_x, 132 t emisí CO a 50 t emisí VOC. Reálně by bylo emisí odvráceno víc, protože v roce 2012 bylo spalování emisně šetrnější proti letům 1995-97 a protože se také odvrátily nemalé emise metanu na spalovnou odvrácených skládkách odpadu.

Teplárna Karviná měla být nahrazena teplem z Elektrárny Dětmarovice. Elektrárna Kolín měla být nahrazena teplem z Elektrárny Chvaletice. Parovod byl v roce 1989 rozestavěn. Všechny výše uvedené teplárny se ale privatizací dostaly mimo a.s. ČEZ. Noví majitelé odmítli projekty využití tepla z kondenzačních elektráren, na úkor kapsy spotřebitelů, silně znečištěného ovzduší a stability klimatu. Opuštěný parovod z Chvaletic do Kolína nakonec rozkradli zloději. Za léta 1992-2018 jde u Elektrárny Kolín asi o 4 625 000 t emisí CO₂ navíc. O kolik se tak zvýšily emise CO₂, netroufám si v případě Teplárny Karviná pro nedostupnost dat soudit.

ČR významně zvýšila emise nejen GHG svou zběsilou prosilniční (a proleteckou) dopravní politikou. Vezmu-li za základ rok 1990 s emisemi z motorové dopravy necelých 10 mil. t CO₂, pak v letech 1991-2018 činily tyto emise přes všechna technická zlepšení letadel, aut a silnic asi 15,5 mil. t. Pokud polovinu tohoto zvýšení připočtu na vrub špatné dopravní a další politiky (jde o vytváření zbytečné dopravy nekomplexní výstavbou a o zbytečný přesun přepravních toků z kolejové na silniční dopravu), pak zvýšení emisí CO₂ z dopravy za 28 let 1991-2019 činí asi 77,5 mil. t. Vyjdu-li z dat poslední ročenky Životní prostředí ČR 2018, šlo v letech 1990 o 7,3 mil. t CO₂ a v roce 2016 o 18,4 mil. t CO₂, resp. šlo o zbytečné emise CO₂ z dopravy za 26 let ve výši 91 mil. t.

Když to sečtu, dospívám k závěru, že ČR v letech 1989-2019 jen výše uvedenými chybami v energetické a dopravní politice (výčet není zdaleka úplný) způsobila zbytečné emise CO₂ ve výši asi 1 014 mil. t. Z toho by se měla pořádně zatočit hlava nejen ohroženým domorodcům na korálových ostrovech, které stále více zatápí stoupající hladina oceánu. Není ale prý nad víru obrazoboreckou, protijadernou, ekonomicko liberální, automobilovou a leteckou. Jistě i proto je ČR v první dvacítce států s nejvyššími emisemi GHG na obyvatele a rok. Lze důvodně čekat, že nám toto nelichotivé přední místo někdo dříve nebo později pořádně a právem omlátí o hlavu.

Jen tak pro srovnání, opatření dotovaná Státním fondem životního prostředí ČR přispěla ke snížení emisí CO₂ v ČR ve výši 267 tis. t v roce 2006, 47 tis. V roce 2010, 8-13 tis. v letech 2014-17.

Co dělat?

Od léta 2018 se po Evropě i mimo ni šíří studentské stávky v rámci hnutí Rebelie proti vyhynutí, inspirované švédskou školačkou Gretou. Nejčastějším heslem je „Tak už s tím klimatem konečně něco udělejte!“ Protestní heslo to je, produktivní ale není. Snad jen proti otrlým technokratům, jako je exprezident Václav Klaus nebo aktivisté strany Svobodní, navštěvující demonstrace za ochranu klimatu s transparenty „Záškoláci, vraťte se do školních lavic!“ či „Stop klimaterorismu!“ Totiž, jen reálný věcný program a jeho důsledné systémové zabezpečení v rámci ČR, EU i světa může zabránit hrozící katastrofě, ohrožující dnes již i přežití lidstva na Zemi. Že ho nemají středoškolští studenti, sotva překvapí.

Jak to v praxi chodí? Například na zastupitelstvu hlavního města Prahy 11. prosince 2019 přijdou klima aktivisté, přednesou srdceryvný prosebný projev, radní je ujistí, že dělají, co je v jejich silách (jak je zvykem, slíbí i co nemohou ani náhodou udělat) a aktivisté odchází spokojeni. Diví se jen, že po nich někdo žádá okamžité skoncování s katastrofálním a nezákonným tzv. Metropolitním plánem Prahy. Oni s ním prý problém nemají, i když chce maximálně zahušťovat výstavbu v Praze, mimo jiné na úkor veřejné zeleně, a zásadně ohrožuje klima ve městě. Tedy, nic o něm nevědí.

Nemilým překvapením je, že realistický plán na odvrácení hrozící klimatické katastrofy nemají ani vládnoucí (ne)odpovědní politici (právem patří na pranýř) a co je nejhorší, nemá ho ani odborná veřejnost (příslušné obory vědy a výzkumu). Obvykle vesměs, často pod silným ekonomickým tlakem, slouží zejména vládcům a velkým ekonomickým lobby včetně lobby fosilních paliv na jedné a OZE na druhé straně.

Počátkem prosince 2019 bojovníci za klima obviňují vládu ČR, že pro klima nedělá nic podstatného (podobná situace je nejspíš i v jiných státech, ale nemám přehled). Vláda Andreje Babiše kontruje tím, že analyzuje dopady možných opatření na ochranu klimatu na ekonomiku a sociální sféru ČR. Že na rozdíl od Německa nechce dávat vysoké závazky, které se následně v praxi neplní, a že hledají efektivní cesty k prosazení ochrany klimatu v ČR.

Na vrcholném summitu Evropské unie 11. – 12. prosince 2019 se odehraje střet o podobu ochrany klimatu. Český premiér A. Babiš nabídne, že se přihlásí k závazku dosáhnout do roku 2050 klimaticky neutrální bilance ČR, ale jen za podmínky, že se mezi nízko a bezemisní technologie zařadí i mírové využívání jaderné energie k výrobě elektřiny a tepla a že ČR a další jaderné státy dostanou záruku, že EU a členské státy EU nebudou blokovat výstavbu JE. Jinak se ke klimatickému závazku nepřipojí. Žádný jiný členský stát s JE ho nepodpoří. Spor se vyřeší přidáním věty „Některé členské státy daly najevo, že využívají jadernou energii jako součást svého energetického mixu." Tato věta přesvědčí českého premiéra Andreje Babiše k souhlasu. Mezi sprostým lidem se to vykládá tak, že „vlk (JE) se nažral a koza (protijaderného šílenství) zůstala celá.“

Jak je známo, jednou z příčin brexitu, potvrzený předčasnými parlamentními volbami ve Velké Británii dne 12. prosince 2019, jsou směrnice EU o regulaci energetiky, které reálně znemožňují výstavbu velkých energetických staveb a zvláště pak JE. Samozřejmě, pokud jsou OZE všemožně zvýhodňovány a velké tradiční elektrárny nemají zaručen ani odbyt elektřiny), jde o regulaci pro ně likvidační. Konkrétně jde o kombinaci směrnice o trhu s elektřinou, směrnice o podpoře OZE a směrnic regulující podmínky podnikání (o tzv. nepovolených podporách z veřejných rozpočtů). Že by tady a na dalších místech špatné politiky EU mělo dojít ke zlepšení, nehrozí podle všeho, takže ona věta, jež uspokojila A. Babiše, může snadno zůstat jen na papíře. Jak před lety řekl jeden přední politik EU, „Česká republika má právo a povinnost držet hubu a krok!“ Připočtu-li nezávislost soudců na platných zákonech a směrnicích (chcete-li časté souzení na základě té či oné politické objednávky), těžké spory ohrožující EU se nejspíš dostaví. Brexit může být snadno jen začátkem rozpadu EU.

Zelená dohoda pro Evropu

Návrh tzv. Zelené dohody pro Evropu, schválený nakonec s onou větou Evropskou radou 13. prosince 2019, s mírovým využíváním jaderné energie nepočítá. Zato počítá s plnou náhradou využívání fosilních paliv OZE (že je to podle všeho v řadě zemí mimo realitu, zvláště pak s ohledem na nutnost stabilně provozovat elektrizační síť) a úkoly vypracovat řadu blíže nespecifikovaných koncepcí ochrany klimatu v jednotlivých sektorech ekonomik v často šibeničních termínech (obvykle jaro nebo léto 2020), doplněné o nutnost zachovat konkurenceschopnost EU ve světě a svět vést mimo jiné v ochraně klimatu.

V zásadě počítá se dvěma nástroji realizace. Má jít o vytvoření Fondu EU pro podporu regionů závislých na energii z fosilních paliv. Fond má podle nové předsedkyně Evropské komise paní Von der Leyenové vyvolat investice v hodnotě 100 miliard eur (2,5 bilionu Kč). Má ale vícero problémů. Brexit citelně oslabuje finance EU, neboť Velká Británie byla a dosud je velkým čistým plátcem do pokladny EU. Vedení EU hodlá snížit rozpočet EU o víc, než činí prostý důsledek brexitu. Navíc je podle všeho velká ekonomická krize na spadnutí. Její hlavní příčinou ale není brexit, byť k ní též může přispět.

Mezi země, které by z něj mohly čerpat, patří i ČR (kraje Ústecký, Moravskoslezský a Karlovarský). Podle A. Babiše bude stát přestavba energetiky ČR na klimaticky neutrální asi 675 mld. Kč. Jak tato částka byla vypočtena, není mně známo.

Druhým nástrojem přetavby energetiky EU na klimaticky neutrální má být další rozšíření principiálně neefektivního obchodování s povolenkami na emise CO₂, navzdory vesměs negativním praktickým zkušenostem s ním dosud učiněným.

Zelená dohoda pro Evropu obsahuje i úkol utlumit dotace na fosilní paliva (netýká se ČR) a perverzní daňové úlevy ve prospěch spotřeby fosilních paliv. Že tyto perverzní dotace a daňové úlevy by se pro začátek měly utnout hned a neefektivní obchod s povolenkami na emise CO₂ by měl být nahrazen přiměřeně vysokou daní za antropogenní emise CO_2ekv., které by se ale musely platit už u těžařů a v případě omezení jen na státy EU také u dovozců fosilních paliv a ti by je následně promítali do cen fosilních paliv a výrobků z nich a dalších zdrojů emisí GHG, ani slovo. Evropská investiční banka krátce před summitem oznámila, že od 1. ledna 2021 zastaví poskytování úvěrů na využívání fosilních paliv. Pozdě, ale přece.

Tristní je, že cíl EU „vytvářet co nejlepší podmínky pro mobilitu“, tj. pro maximální dopravu zboží a služeb, tj. dál tak vyhrocovat ekologické a klimatické problémy, zůstal nedotčen. Podobný přístup volí světové společenství, přestože již čtvrt století jedná o řešení stále hrozivější klimatické krize, na níž se politika maximální mobility nemálo podílí.

Jak chce EU zavádět obchodování s povolenkami na emise CO₂ do letecké a vodní dopravy, netuším. Čína je s tím v případě letecké dopravy před časem nepřekvapivě vyhodila a opatření označila za diskriminaci. Také zde je nutné náležitě zdanit emise CO_2ekv. na místo neefektivního obchodu s povolenkami na emise CO₂.

Hlavně je ale nutné okamžitě zrušit mezinárodní mnohostranné dohody o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty a mezinárodní letecké a vodní dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty. Jen ČR tak v roce 2010 podpořila hypertrofii dopravy asi 44 mld. Kč. Z toho asi 13 mld. Kč byla přímá daňová podpora spotřeby fosilních, vesměs ropných paliv, zbytek je podpora hypertrofie dopravy mimo paliva a energii.

Tedy, EU může tak učinit jen zčásti – prohlásit dopravu mezi jednotlivými členskými státy za dopravu vnitrostátní, kde se ona osvobození od daní zakazuje. Nic takového ale EK nenavrhla a podle všeho se k tomu ani nechystá.

Uvedené dohody by měla zrušit v prvé řadě Světová obchodní organizace WTO. Ta je ale jejich hlavním patronem a na své zlé politice nehodlá nic změnit. Pokud WTO trvá na platnosti těchto pro klima zničujících dohod, pak riskuje požadavek na své zrušení.

V prosinci 2019 byla WTO zcela paralyzovaná, protože prezident USA Donald Trump blokuje jmenování nových klíčových úředníků WTO a těm dosavadním vypršel mandát. Vadí mu, že WTO málo preferuje zájmy USA před zájmy ostatních států světa. Jde o zcela jiný důvod kritiky WTO, než jaký zaznívá ode mě.

Vážný problém v ochraně klimatu představuje Světová banka svou dlouhodobou podporou energeticky a emisně náročné silniční dopravy. I ona si tím koleduje o požadavek na zrušení.

EU samozřejmě může okamžitě zastavit spolufinancování výstavby dálnic a dalších investic na rozvoj silniční dopravy. Učiní tak? Zatím tomu nic nenasvědčuje. Ani schválený program Zelený program pro Evropu s ničím takovým nepočítá. Naopak počítá s další nemalou podporou rozvoje vnitrozemské vodní dopravy, přestože splavňování řek znamená další vážnou devastaci vodních poměrů a řek. Navíc se tak děje na základě hrubě neobjektivní metodiky, že vnitrozemská vodní doprava je emisně nejšetrnější. Pravda je taková, že nejšetrnější je elektrická trakce nákladní železniční dopravy. Pokud jsou emise z vodní dopravy hrubě podhodnocené, jak se nedávno v případě námořní dopravy provalilo, a u železniční dopravy počítají emise její motorové trakce, ač v souběhu s významnými vodními cestami vedou elektrifikované tratě, vychází požadavek rozvíjet vnitrozemskou vodní dopravu oprávněně. Ale nechtějte po zle zlobbované Evropské komisi kvalifikovaný rozvoj dopravy. Jejím základním úkolem bylo od roku 2009 tutlat emisní skandál automobilky Volkswagen!

Ochranu klimatu citelně ztěžuje i Mezinárodní měnový fond požadavky ničit beztak nedostatečný sociální pilíř udržitelného rozvoje. V rámci ozdravování veřejných rozpočtů, rozuměj snižování zadluženosti, žádá šetřit na zpravidla i tak zle podvyživeném školství, zdravotnictví, sociálním zabezpečení apod. I on touto politikou riskuje požadavek na své zrušení v zájmu úsilí o udržitelný rozvoj zrušen a ochranu klimatu.

Mimořádně problematický zůstává vojenský pakt NATO, a to jak svou politikou vysokého zbrojení, tak svou politikou agresí a podpory terorismu. Vyvolání válečného Černobylu by lidstvo podle všeho nemělo šanci přežít, i když by se zásadním problémem nestalo oteplování, ale jaderná zima.

Je pravda, že Organizace spojených národů (OSN) se jeví dlouhodobě neschopná. Reálně byla, je a bude tak schopná, jak schopné jsou její členské státy a zvláště pak velmoci. Pokud jsou schopné takřka všeho, je to velmi velmi špatné a OSN to nezachrání.

Když shrnu všechny tyto souvislosti, Evropskou radou schválená Zelená dohoda pro Evropu mě nevede k optimismu, na rozdíl od Greenpeace ČR. Mám za to, že vážené dámy a páni v Bruselu se usnesli na něčem, o čem vědí velmi málo, mnozí zřejmě vůbec nic. Nejde o rozhodný obrat v politice ignorace sílících klimatických změn, jak je veřejnosti nalháváno.

Velký investiční plán pro ČR?

Velký investiční plán pro ČR byl vládou ČR čerstvě zveřejněn. Jeho těžiště je ve stavbách dopravní infrastruktury. Potěšitelné je, že neobsahuje kanál Dunaj – Odra – Labe, že počítá s výstavbou vysokorychlostních železničních tratí a s výstavbou alespoň dvou nových jaderných bloků v Dukovanech a v Temelíně. Negativní je, že počítá s dostavbou dálniční sítě a tím i další podporou silniční dopravy, náročné mimo jiné i na emise CO_2ekv. Obsahuje i řadu dalších, objemově vesměs podstatně menších položek včetně akcí na zateplování budov a podpory OZE. Mám za to, že je to užitečný materiál k diskusi. Nic víc a nic míň.

Závěr

Mám za to, že je hodně trapné žádat rychlou účinnou ochranu klimatu a současně podřezávat prakticky bezemisní (u přímých emisí) a nízkoemisní (u emisí nepřímých) JE, jak činí četní protijaderní ekologové, vláda Rakouska, mnoho politiků EU a mnozí další. Je zlé žádat mohutný rozvoj OZE i v oblastech, které nejsou s to efektivně nahradit, nebo kde vyvolávají vážné jiné škody. Je špatné, žádá-li šéf OSN rychlé skoncování s využíváním uhlí a nežádá totéž v případě ropy a zemního plynu. Je velice špatné, když využívání tzv. biopaliv způsobuje mnohem víc škod než užitku a nejednou má charakter organizované genocidy chudých občanů v chudých státech hladem, v bohatých jen ničením půdy, klasicky v případě pěstování EU podporované kukuřice na bioplyn, o stimulaci vypalování tropických deštných pralesů za účelem pěstování palmy olejné, jejíž olej je vydáván za biopalivo, nemluvě. Je špatné, když se jde jen po emisích CO₂ a ignorují se emise dalších GHG. Je také velmi špatně, pokud se v rámci boje se sílícím rozvratem klimatu vynechává obrovská úroveň často samoúčelné hmotné spotřeby. Těch problémů je ještě celá řada. Klimatický rozvrat postupuje mílovými kroky a může se snadno stát, že brzy bude situace prakticky neřešitelná. Zdaleka nejen proto, že potřeby vojensko průmyslového komplexu, tj. militarizace, embarg a války jsou u mnohých politiků důležitější než potřeba ochrany klimatu.

Světová konference o ochraně klimatu v Madridu skončila v prodloužení naprostým fiaskem. Účastníci se státy prý se nebyly s to dohodnout na zavedení celosvětového obchodu s povolenkami na emise CO₂. Hlavní emitenti CO₂ využily všech cest, jak se vyhnout konkrétním závazkům snižovat emise CO₂.

K tomu má jednu závažnou poznámku. Pokud hlavní úsilí vyjednávačů bylo zaměřeno na vypracování a přijetí celosvětového systému zjevně neefektivního obchodu s povolenkami na emise CO₂, pak krach i této světové klimatické konference byl zaručen za všech okolností. Byla by to prohra i v případě, kdyby se dohodu podařilo uzavřít a ekologové spustili vítězné fanfáry.

---

reklama

---