Jaroslav Červený: Je třeba propojovat myslivost a biologii
Po řadě let jste obrátil svoji pozornost od domácích zvířat – drůbeže, k divoké zvěři, k ekologii savců, ke vztahu predátorů k lovné zvěři. Splnil jste si tak dávný sen? Nebo v tom byl jiný impuls?
Absolvoval jsem zootechniku na tehdejší Vysoké škole zemědělské a i když jsem diplomku věnoval slinným žlázám u kura, vždycky mne lákala velká zvířata. Proto jsem také po škole nastoupil jako zootechnik k Vojenským lesům na Šumavě. Byl jsem tam však jen krátce. Po vojně jsem se oženil a přestěhoval do Prahy.
Až po roce 1990 se mi naskytla příležitost pracovat na nově zřízeném Ministerstvu životního prostředí v odboru ochrany přírody a krajiny. Tehdy jsme se věnovali projektům ochrany přírody, sledování zvěře, telemetrii. Tuto metodu jsme využívali u rysa, srnčí a jelení zvěře, u lišek, a to k mapování sociálního chování, prostorové aktivitě a podobně. Odtud už byl jenom kousek ke sledování magnetorecepce spárkaté zvěře a lišek.
Čemu se dnes především věnujete?
Na ČZU jsem přišel s myšlenkou propojit myslivost a zoologii. Toto tradiční spojení bylo od padesátých let minulého století odchýleno od biologie jinam – především k měření trofejí a lebek, dosažení co nejvyšších odlovů apod. My se naopak snažíme věnovat tomu, co se označuje jako wildlife biology. Omlouvám se, že používám anglický pojem, ale je z něj dobře patrné, že nám jde o přírodní ekosystémy, nejen o predátory, či zvěř. Hlásím se k návratu k biologické podstatě myslivosti. Na sklonku své vědecké kariéry jsem se tak dostal k tomu, co mne baví nejvíc. Na ČZU jsem naprosto spokojený. Mám kolem sebe partu výborných lidí.
Věnujeme se jednak magnetorecepci zvěře, telemetrii jelenů siků, jelenů evropských a divokých prasat. Další oblastí naší práce je černá zvěř vůbec, která se pohybuje stále blíž lidským obydlím a způsobuje potíže nejen na polích, ale v dopravě, na zahrádkách, na předměstích.
Dalším velkým tématem je problematika nepůvodní zvěře. Vetřelci jako je psík mývalovitý, mýval severní nebo norek zásadně ovlivňují domácí populace. Například norek dokáže zdecimovat populace raka kamenáče na Křivoklátsku či hnízdící divoké kachny na Třeboňsku. Podle zkušeností ze Skandinávie norek dokáže až z 50 % ovlivnit původní populaci.
Jak se díváte na diskuse o vhodném počtu predátorů ve volné přírodě u nás?
U velkých predátorů jako je rys, medvěd či vlk jsou odhady početnosti poměrně přesné, díky dlouhodobému sledování a fotopastím. U kun či lišek počty jen odhadujeme. To, co deklaruje myslivecká statistika, může mít chybu deset ale také tři sta procent.
Vlci a medvědi se opakovaně vyskytují prakticky jen v příhraničí se Slovenskem. Mají obrovská teritoria. Vlků je 5 až 15, medvěd je jeden, možná víc ale maximálně 5. Rysů je u nás kolem stovky. Myslivecké statistiky udávají mnohem větší čísla, protože vycházejí z údajů z honiteb, které nejsou synchronizované a obvykle neuvažují velikost teritoria velkých šelem. Díky tomu jednoho jedince započítají vícekrát.
Lze tedy stanovit rozumný počet volně žijících predátorů?
To nelze říct jednoznačně. Existuje klasický model, který počet odvozuje od charakteru prostředí, množství potravy apod. a z něhož vychází přirozená oscilace mezi vrcholem daným kapacitou prostředí a minimem závisejícím na přijatelnosti predátora pro lidi. Z historie je vidět, že východní Evropa se dokázala s predátory sžít. V západní části kontinentu jsme je víceméně vyhubili a dnes se snažíme o určitou obnovu přirozeného stavu. Naše historie byla silně ovlivněna technokratickým kultem trofejí. Prestiží každého myslivce bylo ulovit šestnácteráka, či dosáhnout takového počtu zvěře v lesích, aby bylo stále možné lovit. Naopak ve Skandinávii se udržel přístup lovu pro maso, pro užitek. Myslivost si tam udržela podobu přírodě blízkého životního stylu většiny lidí, u nás to byl spíš prestižní koníček.
Spárkatá zvěř u nás nemá jiné predátory než člověka a rysa. Lidé mají své představy o vhodné početnosti. Zmínili jsme už řadu faktorů, které tyto představy o počtech ovlivňují. Z biologického pohledu současný počet spárkaté zvěře převyšuje násobně přirozené počty. Ani stávající rysí populace nemůže její počty snížit na biologicky přirozený stav. Z tohoto pohledu je počet rysů akceptovatelný a počet vlků a medvědů zanedbatelný. Takové stanovisko je ale pochopitelně těžko přijatelné pro včelaře či chovatele ovcí v Beskydech. Nicméně stát takovéto případy řeší zákonem o náhradách škod způsobených volně žijícími chráněnými živočichy.
Rozhovor vedl Josef Beránek.
reklama
