Jiří Kopáček, Jakub Hruška a Martin Pivokonský: Tak jsme se opět poučili (aneb jak pánové Pokorný a Seják opět slavně zvítězili)

Ilustrační snímek.

Licence | GNU Free Documentation License (Svobodná licence GNU pro dokumenty)

Foto | Fir0002 / Wikimedia Commons

To je však podružné. Hlavní problém jejich článku spočívá v odstavci, který reaguje na jednu větu vytrženou ze Stanoviska. Ta říká, že „asi jedna třetina na zemský povrch dopadající energie přichází ve formě slunečního záření a zbylé dvě třetiny ve formě vyzařování atmosféry směrem k povrchu Země“. JP & JS pak uvádí, že „toto tvrzení je pozoruhodné ve dvou aspektech: (a) ignoruje fakt, že Země ohřátá Sluncem musí nejprve tu energii vyslat nahoru, aby jí atmosféra mohla část vrátit“ a (b) zpochybňují skutečné hodnoty průměrných příkonů energie dopadající na zemský povrch v podobě slunečního svitu a dlouhovlnného záření z atmosféry, které byly naměřeny na stanici ČHMÚ v Hradci Králové. A pak položí klíčovou otázku: „Co je zdrojem energie oblohy, která je více než dvojnásobkem energie sluneční měřené?“ Touto otázkou i předchozím textem JP & JS podsouvají čtenářům myšlenku, že autoři Stanoviska i ČHMÚ v podstatě tvrdí, že zdrojem této energie je primárně atmosféra. To ovšem pochopitelně pravda není. Je úsměvné, že si na tuto otázku sami odpovídají již svým bodem (a). Navíc je odpověď evidentní z obrázku průměrných globálních toků energie na Zemi ze studie Trenberth and Fasullo (2012), který JP & JS ve svém článku přetiskují. K jeho pochopení není třeba pomoci umělé inteligence, s jejíž podporou se ekonom JS chlubí, stačí ta přirozená.

Dovolili jsme si tento obrázek pro větší názornost zjednodušit. Co nám říká? Žluté šipky označují toky a osud energie slunečního záření vstupujícího do zemské atmosféry a červené šipky koloběh dlouhovlnného záření mezi zemským povrchem a atmosférou. Je zřejmé, že energetická bilance Země je dlouhodobě vyrovnaná, když přichází 340,3 W/m2 energie a do vesmíru se vrací 339,4 (= 100,9 + 238,5) W/m2. Rozdíl 0,9 W/m2 je planetou dlouhodobě akumulován. Například změnou sluneční či tepelné energie na energii chemickou při zvětrávání hornin. Obrázek dále ukazuje několik vstupů energie do atmosféry, a to z přímého slunečního záření (79 W/m2), dále konvekcí zjevného tepla a se stoupající vodní párou ve formě latentního tepla (tj. 20 a 82 W/m2), ale zejména s dlouhovlnným zářením z radiace zemského povrchu (390 W/m2). Celkově tak do atmosféry v ročním průměru vstupuje 571 W/m2, z čehož jsou přibližně dvě pětiny vyzářeny do vesmíru a tři pětiny (333 W/m2) se vrací zpět k zemskému povrchu v energetickém koloběhu.

Z toho plynou dva základní výstupy: (1) energie dopadající na zemský povrch z atmosféry je skutečně přibližně dvakrát větší než přímá sluneční energie, jak uvádí Stanovisko a jak to měří ČHMÚ, a (2) tím „neznámým“ zdrojem energie pro atmosféru je její planetární koloběh, o kterém se děti učí již na základní škole v rámci zákona o zachování hmoty a energie. Tento koloběh je výsledkem dlouhodobého ustavování energetické rovnováhy Země, které je ovlivněna sluneční aktivitou, rozlohou a polohou kontinentů a oceánů a jejich odrazivostí (albedem) a složením atmosféry. Takže pokud by dnes přestalo svítit Slunce, tento koloběh ještě po určitou dobu poběží, bude však postupně slábnout, až nakonec zcela zanikne. Odpovědí pánům JP & JS pak je to, že energie, která se dnes účastní planetárního koloběhu skutečně pochází ze Slunce, jen se na Zemi „hromadila“, dokud celý systém nedospěl do současné rovnováhy, při které je jeho energetická bilance vyrovnaná.

Obr. 1. Průměrné roční globální toky energie na Zemi. Všechna data jsou ve W/m2.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Trenberth, K., Fasullo 2012 / DOI 10.1007/s10712-011-9150-2

Co se však stane s planetárním koloběhem energie, když se relativně rychle oproti jiným proměnným změní složení atmosféry? Pokud v ní vzroste koncentrace tzv. skleníkových plynů, ovlivní to energetickou bilanci Země dvěma způsoby. Jednak se zvýší množství odraženého slunečního záření zpět do vesmíru na více než v obrázku uvedených 100,9 W/m2, což bude mít „ochlazující“ vliv. Zároveň však vzroste podíl vracejícího se dlouhovlnného záření k zemskému povrchu z atmosféry na více než 333 W/m2, což bude mít „oteplující“ efekt. Předpokládejme, že skleníkové plyny ovlivní oba toky energie procentuálně podobně. Pak bude výsledným efektem oteplení planety, protože současný energetický tok vracejícího se dlouhovlnného záření z atmosféry je přibližně třikrát větší než tok odraženého slunečního záření. Zvýšený přísun tepla bude především ohřívat oceány. Protože teplejší tělesa vyzařují více energie, časem se ustaví nová rovnováha, ale to už bude planeta teplejší i se všemi negativními dopady na vývoj klimatu.

Závěrem lze konstatovat následující: (1) Hysterické výpady JP & JS vůči závěrům Stanoviska jsou od základu postaveny na falešných předpokladech, že jeho autoři neznají základy planetárních toků energie. Nepravdivě jim podsouvají tvrzení, že atmosféra je zdrojem energie, jen proto, aby tak falešně dehonestovali celé Stanovisko. Stejným způsobem mohou napadnout i prodejce kabátů, kteří slibují, že vám v nich bude v zimě tepleji. Kabát také netopí, jen izoluje. A zvyšování koncentrací skleníkových plynů v atmosféře jen tomuto pomyslnému kabátu „zapíná knoflíky“. (2)

Přestože se JP & JS pasovali do role bojovníků za pravdu ve vědě, sami se dopustili neuvěřitelné školácké chyby, případně záměrného faulu, když přehlíží roli planetárního koloběhu energie. A to i přesto, že sami své argumenty podporují obrázkem, který význam tohoto koloběhu přesvědčivě ukazuje. (3) Vůbec není divu, že pokud autorům originálního obrázku položili otázku, zda se dá tok energie z atmosféry k zemskému povrchu interpretovat tak, že atmosféra je zdrojem energie, dostali odpověď, že je to nesmysl. A ještě se k tomu hrdě hlásí a chlubí se, jak to zase jednou těm „klimatologům“ nandali. Z koho však svou otázkou učinili hlupáky, ať si laskavý čtenář odvodí sám. (4) Možná by příště, než se opět rozhořčí, mohli oba autoři nejprve navštívit meteorologický slovník na slovnik.cmes.cz, aby si definice dílčích členů energetické bilance ujasnili.

Literatura

Pokorný J., Seják J. 2026. Fyzikálně nepravdivé expertní stanovisko AVex 4/2020 rozvrací funkčnost ČR, reakce na Ladislava Metelku. Ekolist, 18. 6. 2026

Trenberth, K., Fasullo 2012, Tracking Earth’s Energy: From El Nino to Global Warming. Surv Geophys (2012) 33:413–426, DOI 10.1007/s10712-011-9150-2