Jiří Medek: Reakce na článek o využití toximetrů

Řeka Labe na hranici České republiky a Německa.

Licence | GNU Free Documentation License (Svobodná licence GNU pro dokumenty)

Foto | Miaow Miaow / Wikimedia Commons

Vážená redakce,

nemám ve zvyku pouštět se do opakovaných polemik na stejné téma a své stanovisko k využití toximetrů při monitoringu povrchových vod jsem se snažil formuloval v článku z 11.02.2022 snad dost jednoznačně. Po přečtení příspěvku pana Radomíra Dohnala z 17.02.2022 však musím reagovat, a to hned ze dvou důvodů.

Prvním důvodem je skutečnost, že mi v úvodu článku nepřímo vkládá do úst věci, které jsem neřekl a nenapsal, a že mé závěry interpretuje zcela zkreslujícím způsobem („ v ochraně vod a prevenci škod není snad větší zbytečnosti než toximetrů“). Já jsem v závěru pouze konstatoval, že za současné úrovně poznání a techniky by širší využití toximetrů při kontrole kvality povrchových vod nepřineslo v současnosti významné zlepšení v péči o jakost povrchových vod a nebylo by rentabilní.

Přečtěte si také |

Zatímco v Česku se na řekách toximetry nepoužívají, Němci díky nim vědí, jaká voda k nim od nás přitéká

Druhým a podle mne závažnějším důvodem je skutečnost, že celý vůči České republice velmi kritický článek je založen na zavádějících až nepravdivých informacích, které jsou navíc nesprávně a tendenčně interpretovány. Netvrdím, že je to úmysl autora ve stylu „dobrá zpráva = žádná zpráva“, spíše jde o deficit reálných informací a omezenou znalost dané odborné problematiky. Nabízí se parafrázovat a ocitovat autorovy mezititulky „V informacích je síla. A ta nám chybí“, resp. „Je naprosto racionální chtít vědět“. Kéž by se jimi autor článku řídil.

Autor se tváří nejen jako odborník přes využití toximetrů, ale i jako dobrý znalec problematiky čistoty povrchových vod a čistotářských havárií na Labi a na Rýnu a expert přesčesko-německou spolupráci při sledování a ochraně kvality povrchových vod.

Nevím, zda se autor seznámil s Mezinárodním programem měření Labe MKOL, podle kterého se jednotně sleduje kvalita labské vody a sedimentovatelných plavenin v celém mezinárodním povodí Labe od počátku 90. let minulého století. Nevím, kolik autor navštívil německých měřících stanic na Labi či Rýnu, kolika jednání provozovatelů těchto stanic se účastnil a zda byl vůbec někdy v citované vesničce Schmilka na česko-německé hranici.

Nevím, zda se autor seznámil s Mezinárodním varovným a poplachovým plánem Labe MKOL či do jaké míry zná problematiku přeshraniční spolupráce na Labi se Saskem, která přirozeně zahrnuje i standardní výměnu dat a informací jak za běžné situace, tak při atypických či havarijních stavech v jakosti vody.

Po přečtení článku o tom dost pochybuji, protože by jinak nemohl tvrdit, že „nevíme, jakou vodu jim za hranice posíláme“ a „že nemáme ani tušení“. Rovněž citace počtu havárií z let dávno minulých je interpretována zcela zavádějícím způsobem – tyto drobnější či závažnější události opravdu proběhly, ale dávat jejich objevení do souvislosti s toximetry je zcela nepravdivé, tak jako je nepravdivé, že tyto epizody nám vždy, tj. „14x za 24 měsíců v letech 2010-2012“ telefonovala německá strana.

Není pravda, že ve Schmilce německá strana provozuje toximetry od roku 1998 čtyřiadvacet hodin denně 365 dní do roka. Nevím, zda si autor zjistil, že v současnosti provozovaná měřící stanice v hraničním profilu Schmilka je za uvedené období již třetí monitorovací stanicí v tomto profilu a že byla poměrně dlouhá období, kdy nebyla ve Schmilce žádná funkční stanice, a tedy ani žádný funkční toximetr. Svoji neznalost autor bohužel potvrzuje i příklady čistotářských havárií, které ale z technických a konstrukčních důvodů nemohou toximetry ve stanici Schmilka objevit už kvůli tomu, že voda do stanice je přiváděna čerpadly z větší hloubky, takže nelze postihnout havárie s projevem na hladině („motorový olej, lehký topný olej, mastné vločky na hladině“), toximetry také nelze postihnout atypický nález např. polychlorovaných bifenylů, které jsou vázány na unášenou pevnou matrici.

Nemohu souhlasit ani s interpretací důvodů, proč německá strana sleduje jakost vody a proč ve velmi omezené míře využívá i toximetry. Rovněž popis situace na Rýnu je velmi zavádějící a dost vzdálený od reálného stavu kontroly kvality vody v Rýnu. Článek bohužel obsahuje i mnoho dalších faktických chyb: neexistuje žádný správce povodí Rýna (v Německu je klíčová role jednotlivých spolkových zemí a jejich institucí), neexistuje žádný ředitel měřicí stanice v Hamburku, stanice v uvedených hamburských lokalitách sledují kvalitu vody na území města Hamburku a v jeho přístavech a nikoliv kvalitu odtékající labské vody do moře či v celé deltě Labe (mimochodem Labe žádnou deltu nemá a koncový úsek Labe při vtoku do Severního moře je ve správě spolkových zemí Dolní Sasko, resp. Schleswig-Holstein). A tak bych mohl ve výčtu chyb a nepřesností pokračovat.

Co říci závěrem. Nechci vůbec zpochybňovat právo nezávislých novinářů vyjadřovat se nezávisle a třeba i kriticky k různým tématům. Pokud se však vyjadřují k odborné problematice v seriózních médiích, měli by se snažit vycházet z relevantních pravdivých informací a neměli by vědomě či nevědomě manipulovat s fakty. Protože takové příspěvky mohou poškodit jak serióznost samotného autora, tak celého média či periodika. A to by neprospělo nikomu.