Zatímco v Česku se na řekách toximetry nepoužívají, Němci díky nim vědí, jaká voda k nim od nás přitéká

Z obsáhlého faktického rozboru Lze využít toximetry při monitoringu povrchových vod?, který redakci Ekolistu poskytl vedoucí odboru vodohospodářských laboratoří státního podniku Povodí Labe Jiří Medek, laicky smýšlející člověk snadno nabude dojmu, že v ochraně vod a prevenci škod není snad větší zbytečnosti, než toximetrů. Ale ani další "vodní" instituce se k toximetrům nestaví nijak vstřícně, jak se můžete dočíst v článku Kvalitu vody v řekách toximetry hlídat nebudou. Žádná instituce je nechce provozovat. Když ale nahlédneme k našim sousedům na západ, uvidíme, že na toximetry pohlížejí úplně jinak. Vesnička Schmilka, vizuálně zaměnitelná například s českým Hřenskem, je typickou německou pohraniční obcí. Jejímu podlouhlému profilu a malebným historickým domkům, usazeným v těsném údolí Labe, vévodí vizuálně nápadný objekt bývalé celnice. Ta už zapotřebí není. Minimálně od května 2004, kdy se i Česko stalo součástí Evropské unie. Rázovitá německá víska ale o svou kontrolní úlohu nepřišla. Je tu umístěna automatická měřicí stanice, která hlídá kvalitu vody v Labi.

Chtělo by se říct Wasser kennt keine Grenzen, voda nezná hranice. A platí to nejen pro vodu, ale i její znečištění. A Němci díky kontinuálnímu měření na Schmilce vědí, jaká voda k nim z Česka přitéká.

V informacích je síla. A ta nám chybí

Můžeme si to vykládat třeba jako německou posedlost akurátní přesností. Znovu to ale nic nemění na tom, že Němci v každou minutu dne vědí, jaká voda k nim přitéká. My v Česku nevíme, jakou vodu jim za hranice posíláme.

Česko je zastoupeno v Mezinárodní komisi na ochranu Labe, která se má mimo jiné starat o snižování znečišťování řeky. Ale když u nás dojde k nějaké menší havárii, úniku chemických nebo biologických látek do řeky, dozvíme se to nejdřív od našich západních sousedů. Jak to? Pochopitelně, že česká větev povodí Labe disponuje vlastním a velmi propracovaným systémem měření a kontroly. Ale nemáme v něm instalovaný žádný dafniový nebo řasový toximetr.

Jde o zařízení, které je schopné sledovat průběh kvality vodní masy kontinuálně. Čtyřiadvacet hodin denně, 365 dní do roka. U nás považujeme takové zařízení za nadbytečné. Na druhé straně hranice, ve Schmilce, mají takové zařízení od roku 1998. A proto jim neuteče nic. Jaké je ale mezinárodní partnerství, když vám soused musí říkat, že mu od vás už zase teče znečištěná voda, a my o tom ani nemáte tušení. I v Česku se kvalita vody hlídá, měří se pH, vodivost vody a další parametry. Německé toximetry jsou ale citlivější.

Tady by se asi hodilo zmínit, jak často se takový incident přihodí. Data nejsou z nejčerstvějších, ale mezi lety 2010–2012 se to stalo hned čtrnáctkrát. Čtrnáctkrát za čtyřiadvacet měsíců museli na německé straně vzít telefon a prozradit nám, že už se to zase povedlo. Že z Česka teče voda obohacená o frakce motorového oleje, manganistanu draselného, nespecifikované množství lehkého topného oleje nebo podivné mastné vločky na hladině. V roce 2013 se to opakovalo znovu, šestkrát. A v roce 2015, mimo jiné, jsme po Labi do Německa poslali sedminásobek dosavadního maxima (anebo čtyřicetinásobek průměru) běžné koncentrace polychlorovaných bifenylů. Opět nás na to museli upozornit naši sousedé.

Co teče dovnitř, co teče ven

Není to ale tak, že by Německo mělo toximetr v příhraničí na Labi jen proto, aby na nás mohlo ukazovat prstem. Německou se stejnou pečlivostí a důsledností stará o to, jaká voda Labem protéká zemí až do moře. Labe, Alstera, Kollau, Flottbek, říční kanály jako Isebek nebo boční koryta jako Reiherstieg. I ty si v Hamburku u ústí hlídají a kontroluje se jakost vody. Stanic vybavených stejnými toximetry, dafniovými a řasovými, jako u Schmilky, tu mají devět. Pokrývají jimi celou deltu Labe při ústí, nepřetržitě, čtyřiadvacet hodin denně. V Německu se nestane, aby nevěděli o tom, že do moře teče znečištěná voda.

A v tom, že něco takového „víte“, tkví první podstatný význam toximetrů.

Toximetr vyhodnocuje chování dafnií. Zjednodušeně řečeno, na základě jejich pohybu vyhodnocuje, zda je ve vodě nějaká toxická látka.

Celá paleta systémů biomonitoringu, kam nejrůznější verze toximetrů s perloočkami, řasami anebo svítícími mořskými bakteriemi Aliivibrio fischeri spadají, nemá schopnost katastrofálnímu úniku znečišťujících látek do vodního prostředí zabránit. Není to ani jejich poslání. Ostatně to, že došlo k nějaké masivní havárii – po níž na čtyřiceti kilometrech toku plavou na hladině ryby břichem vzhůru – poznáme i bez jejich pomoci. Jejich hlavní úloha tkví v prevenci a v ochraně vod. V tom, že kontinuálně monitorují její kvalitu a zaznamenávají v čase odchylky od normy, nadprahové hodnoty, které se ale ještě nemusí projevit masivním úhynem ryb, a jejichž příčina je neznámá.

Představme si čistě spekulativně, že k nějakému znečišťování, které ale ještě neskončí úhynem ryb, dochází třeba v neděli ve 2.00 v noci. V nějaké chemičce či průmyslovém provozu ostříkávají hadicí manipulační plošiny pro nakládu, znečištěná voda odteče dešťovou kanalizací bez přečištění do řeky. Na hladině řeky okem nikdo nic nepozná, taky kdo by takto pozdě byl u řeky. Zátěž pro řeku je to ale veliká, zvlášť pokud se to děje každou neděli už léta. Ale co oči nevidí, to srdce nebolí…

Toximetry umí právě tyhle výkyvy a odchylky zaznamenávat nepřetržitě, a přispět tím k identifikaci zdroje znečištění. Samotnému znečištění zabránit nedokáží, ale mohou o něm vydat svědeckou výpověď. Což je druhý praktický význam instalovaných toximetrů.

Veřejně přístupná data z jimi vybavených měřících stanic v Německu totiž fungují preventivně. Žádný podnik se nebude dlouho vědomě dopouštět znečišťování řeky, když ví, že na jejich pochybení mohou data z toximetrů ukázat. Přišlo by se na to, a proto to nikdo schválně nedělá. V označeném úseku silnice měřeném radarem také sundáte nohu z plynu.

Rýn je pro všechny, a proto ho hlídají

Své o tom vědí například na Rýnu, nejdelší německé a jedné z největších řek v Evropě. Její tok prochází hranicemi šesti států, v jejím povodí žije 58 milionů lidí, z nichž 20 milionů tuto vodu jímá a využívá jako zdroj pitné vody. Současně v těsné blízkosti jejích břehů funguje 50 % všech evropských chemických závodů. To dohromady vysvětluje, proč se vyplatí mít její kvalitu pod nepřetržitým dohledem.

V 70. a 80. letech minulého století byly na německém Rýně zaznamenávány jako chemické úniky jen události, které rozhodně nešly přehlédnout. Včetně katastrofální havárie v průmyslovém areálu Schweizerhalle z 1. listopadu 1986, při němž během požáru z chemičky Sandoz uniklo do řeky kvůli odtoku hasební vody 20–30 tun vysoce toxických pesticidů. Tato událost, během níž jsme se definitivně rozloučili s populací evropských úhořů a je dodnes přirovnávána k Černobylu na vodě, předznamenala na německé straně změnu kurzu v nastaveném systému ochrany vod. V přesunu od zásahů řešících nastalé akutní situace k předcházení havárií. Proto tu byly v roce 1989 instalovány první dafniové toximetry.

Nikoliv proto, aby zabránily opakování Sandozu. Ale aby pohlídaly řeku před mnohem menšími a nenápadnějšími úniky, které vytrvale devastovaly kvalitu zdejší vody.

A pro všechny bylo nemalým překvapením, když místo 10–20 chemických úniků ročně, které tu pro svou nepřehlédnutelnost byly dříve hlášeny, začaly toximetry vypovídat o desítkách dalších, menších, přehlédnutých.

Například v roce 1989 jich bylo 61. Ale o tři léta později už jen 17, v roce 1993 už jen 9. Protože už se vědělo, že se o tom ví, a neschová se to. V roce 1994 pak na Rýně poprvé nedochází k situaci, že by se snad vodoprávním úřadům nepodařilo dohledat a objasnit příčinu kontaminace.

Na Rýnu dál dochází k haváriím a únikům znečišťujících látek. Nehody se prostě stávají. Ale každá má svého adresného viníka, příčina je objasněna, je znám zdroj a původce. I díky toximetrům s perloočkami, řasami anebo svítícími mořskými bakteriemi.

Je naprosto racionální chtít vědět

Pro české čtenáře Ekolistu bude nejspíš naprosto kuriózním aspektem bio-toximetrů, hlídajících německé řeky, jejich legislativní ukotvení. Když se zeptáte správce povodí Rýna, ředitele jedné z měřicích stanic v Hamburku nebo referenta z odboru ochrany vod, jaký zákon či vyhláška jim konkrétně ukládá povinnost toximetry na svých tocích provozovat, pak neporozumí vaší otázce.

Toximetry vnímají jako momentálně nejlepší příhodně dostupnou technologii, která jim pomáhá zajistit ochranu vody pro všechny. Jako užitečný doplňkový nástroj, po kterém přirozeně z nabídky možností sáhnete, když chcete svou práci dělat opravdu dobře. Jako „nice to have“ hračku, která vám o efektivitě vašeho poslání prozradí něco navíc. Říkejme si tomu třeba kulturní rozdíl, odlišné myšlení. Ale Němci v tom nejsou sami.

V Evropě v současnosti funguje jako nástroj biomonitoringu nejméně 135 toximetrů (jedná se o údaj pocházející od jednoho konkrétního výrobce technologie, a takových jsou po světě nižší desítky), takže podobných strojů bude do praxe prevence a ochrany vod nejspíš násobně víc. Fandí jim ve Francii, Španělsku, Velké Británii, Itálii. V Holandsku, kde technologii, kterou tu nazývají aqualarm zavedli do praxe jako první v Evropě. 130 jich mají v USA. A nově také v Jižní Koreji. Právě tam začlenili 60 toximetrů do systému kontroly čistíren odpadních vod. Proč? Chtějí vědět, zda a jak je skutečně čistá voda, kterou ze svých čistíren odpadních vod vrací zpátky do řek.

Nic takového ale v Česku nejspíš nepotřebujeme. Pramení u nás řeky, kterými posíláme vodu dál Evropou do Severního, Černého a Baltského moře. V jaké kvalitě, jakosti, to nás ale nezajímá. Nám stačí jen vyčkat, až zase z Německa zavolají, že u nás došlo k havárii, které jsme si nevšimli. Zase.

---

reklama

---