Jiří Svoboda: Trh, který je schopen zachránit klima

Klimatická změna je největší výzvou naší doby. Vědecký konsenzus je jednoznačný – snižování emisí skleníkových plynů je nutností, pokud chceme zabránit destabilizaci klimatického systému. Naše civilizace se ale rozvinula právě díky levné a dostupné energii z fosilních paliv a jejich náhrada v globálním měřítku představuje komplexní nesmírně náročný a drahý úkol, který zatím lidstvo nikdy neřešilo. Přestože vlády po celém světě deklarují klimatické cíle a přijímají různé národní strategie, výsledky jsou zatím neuspokojivé. Emise nadále rostou, veřejnost začíná být znejistěná, náklady na přijatá opatření se stále navyšují a politická vůle často kolísá. Je načase položit si nepříjemné otázky. Není náš současný přístup ke klimatu slepou uličkou či jen pouhým divadlem dobře placených herců pro osm miliard diváků? Je vůbec takový globální superproblém, u něhož je navíc výhodné být černým pasažérem, řešitelný roztříštěnými lokálními nástroji? Současné klimatické politiky se spoléhají převážně na direktivní nástroje: zákazy, příkazy, dotace, emisní limity, technologické předpisy či netransparentní certifikace. Tyto nástroje jsou nejen ekonomicky neefektivní, ale i politicky zranitelné. Taková politika biče a cukru nedokáže v dostatečné míře motivovat jednotlivce a firmy, aby se rozhodovali pro co nejvhodnější nízkouhlíkové chování a investice. Navíc vzniká prostředí příznivé pro lobbing, klientelismus a korupci, kde trh stále hůře funguje.

Evropská unie vsadila na systém emisních povolenek (EU ETS), ale ten má zásadní nedostatky. Cena povolenky kolísá podle trhu, nevztahuje se na všechny sektory ekonomiky, a navíc je částečně zdarma rozdávána. Tím vzniká pokřivený a neprůhledný trh, který firmám neposkytuje stabilní signál k investicím. Místo jasného zpoplatnění uhlíku tak máme složitý systém, který umožňuje spekulaci a korporátní lobbing. Peníze za uhlík často musí platit lidé (například obyvatelé panelových domů vytápěných teplárnou), kteří svou spotřebu mohou ovlivnit jen nepatrně. Tyto peníze pak směřují i boháčům na zateplení vil a budování fotovoltaických elektráren, kterými mohou ohřívat své bazény. Kritériem úspěšnosti dotačních programů bývá hlavně to, kolik peněz programem proteče, a nikoliv kolik emisí CO2 se opravdu uspoří. Škody způsobené deformacemi trhu se ignorují.

Je zde však alternativa, která nabízí jednoduché, efektivní a spravedlivé řešení: globální uhlíkový poplatek s výplatou dividendy. Jde o systémovou modifikaci globálního trhu, který automaticky začne působit ve prospěch ochrany klimatu.

1. Princip fungování klimatického konceptu

Jedním z nejefektivnějších nástrojů ke snížení emisí skleníkových plynů je uhlíkový poplatek. Jeho princip je jednoduchý: stát vybírá poplatek za každou tunu CO₂ produkovanou spálením fosilních paliv. To způsobí nárůst ceny všech výrobků a služeb podle jejich uhlíkové stopy. Lidé a firmy proto začnou hledat způsoby, jak emisím předcházet – ať už změnou chování, technologií nebo dodavatelů. Čím vyšší poplatek, tím větší motivace. Pak je tu druhá otázka, kde vybrané peníze skončí. Nám jde o to zavést systém, který by byl administrativně co nejjednodušší, pokryl veškerý fosilní uhlík, měl minimální sociální dopady či dokonce sociální nerovnosti napravoval, nedeformoval tržní prostředí, neomezoval nikoho ve svobodném rozhodování a všechny motivoval ke globální dekarbonizaci. Dovolíme si fungování takového konceptu představit v následujících bodech.

1. Zavedení globálního uhlíkového poplatku – Poplatek za fosilní uhlík je uvalen přímo u zdroje na těžbu uhlí, ropy a zemního plynu. Pro minimalizaci otřesů globální ekonomiky by se začalo od nulové ceny a každoročně by poplatek rostl předem daným dohodnutým tempem (např. o 15 USD za tunu CO₂ ročně). Tím se vytvoří předvídatelné investiční prostředí.

2. Automatické promítnutí do cen – Těžaři sice poplatek musí zaplatit, ale obratem ho promítnou do ceny prodávaných fosilních paliv. Uhlíkový poplatek se pak postupně přenese až do všech koncových cen zboží a služeb. Tak se automaticky zpoplatní skutečná uhlíková stopa všech produktů a služeb bez možnosti se poplatku vyhnout.

3. Přímé vracení výnosů lidem – Jelikož by se kvůli zpoplatnění uhlíku vše (byť různě) zdražilo, jako kompenzace by všechny vybrané prostředky byly rozděleny světové populaci jako klimatická dividenda. Lidé v zemích výrazně ohrožených klimatickým rozvratem nebo v rozvojových zemích by mohli dostávat větší dividendu, protože jsou zranitelnější a historicky se na problému i méně podíleli.

4. Spravedlivý dopad – Kdo žije nízkouhlíkově (hlavně lidé v rozvojových zemích a nízkopříjmové skupiny v rozvinutých zemích), na tom vydělá, neboť za svou uhlíkovou stopu zaplatí méně než jakou obdrží dividendu. Naopak, lidé s vysokou uhlíkovou stopou budou prodělávat.

5. Motivace – Lidé i firmy jsou ekonomicky motivováni měnit své vzorce chování směrem k nízko- a bezuhlíkové budoucnosti co nejšikovněji, tudíž optimálně. Navíc budou spontánně (i dlouhodobě) investovat do čistých technologií. Rozvojové země získají díky dividendám možnost investovat do čisté infrastruktury a uhlíkový poplatek je „přinutí“ přeskočit fosilní fázi vývoje.

6. Ochrana proti obcházení uhlíkových poplatků některými zeměmi – Země, které se ke konceptu nepřipojí, narazí na vysoké uhlíkové clo (klidně i několikanásobku uhlíkového poplatku) při exportu do zemí se zpoplatněným uhlíkem. Vybrané clo by taktéž směřovalo do klimatického fondu, ale lidé z těchto zemí by o dividendu přišli.

7. Možnost postupné realizace – Klíčovou roli by sehrála startovací, dostatečně silná klimatická koalice bohatých ekonomik a rozvojových zemí (pro ně by byl koncept atraktivní z důvodu dividendy). Ty by mechanismus spustily a přes obchodní/ekonomický tlak jej postupně rozšířily globálně. Těžební společnosti by se mohly rozhodnout, zda budou registrovány v zemích mimo koalici a pak bude jejich vývoz do zemí koalice zatížen vysokým uhlíkovým clem, nebo budou registrovány v zemích koalice a přijmou její podmínky. Uhlíkový poplatek by se vybíral a byl kontrolován na základě nově přijatých zákonů jednotlivých zemí koalice. Ty by si mohly ponechat své dosavadní daně a kontrolní mechanismy a globální uhlíkový poplatek a dividendy by běžely nezávisle. Až by uhlíkový poplatek dostatečně posílil, dosavadní daně a kontrolní mechanismy by mohly být oslabovány.

2. Proč politici současnými postupy problém nevyřeší

Dekarbonizace je úkol srovnatelný s řízením globální výroby a obchodu – je to **mimořádně komplexní, technicky, organizačně i ekonomicky náročný proces**, který není možné zvládnout pomocí centrálního politického řízení a plánování v jednotlivých zemích. Politici volení na období několika let nemají stabilní mandát, kompetenci ani časový horizont k řešení přechodu ke globální bezuhlíkové ekonomice. Navíc jsou pod tlakem zájmových skupin, které hájí status quo. Politici prostě nejsou v pozici, jež by jim umožnila takto náročný úkol dlouhodobě efektivně řídit a zrealizovat.

Zkušenosti ukazují, že klimatická politika řízená politiky bývá drahá, roztříštěná a náchylná k populismu. Pokud bude pokračovat tento přístup, povede k frustraci veřejnosti, ztrátě důvěry a politickému odporu. Kyvadlo překmitne a klimatická politika se může zcela zhroutit (v podstatě být demokraticky odmítnuta).

Podobně jako se státy vzdaly socialistického řízení výroby či obchodování a svěřily je tržním silám s dobře nastavenými pravidly, je načase svěřit i globální dekarbonizaci trhu doplněným jediným zásadním pravidlem: znečištění atmosféry fosilním uhlíkem má svou cenu a ta je vždy zaplacena.

Proč se popsaný klimatický koncept již nezavedl? Odpověď je jednoduchá – protože většina politiků má pocit, že planetu lze zachránit shora. Věří, že stačí nařídit zákazy a přerozdělit dotace. Výsledkem jsou komplikované systémy plné výjimek, které mají mizivý dopad. Dotace na elektroauta zvýhodní bohaté, přísné normy poškodí malé firmy, zatímco uhlík stále proudí do atmosféry. Místo toho, aby politici vytvořili rovné a transparentní podmínky, které motivují všechny – sousedku, zemědělce i korporaci – aby hledali nízkoemisní řešení, snaží se řídit dekarbonizaci centrálně.

3. Výhody tržního řešení s dividendou

- Efektivita – Umožňuje dosáhnout emisních cílů s minimálními náklady. V dané době na daném místě budou vždy využita ta nejrentabilnější opatření. Ostatní opatření budou využita později, až cena uhlíku dostatečně stoupne, a i ta opatření se stanou rentabilní. Tak můžeme dojít až k totální dekarbonizaci globální ekonomiky, bude-li to žádoucí.

- Spravedlnost – Většina lidí (zejména v chudších zemích) na změně vydělá, globální dekarbonizaci zaplatí lidé s vysokou uhlíkovou stopou.

- Transparentnost – Není třeba masivních, často nepochopitelných, regulací ani netransparentních dotací.

- Odolnost vůči politickým změnám – Jasný a stabilní rámec, který nelze snadno zrušit či obejít.

- Globální dosah – Díky uhlíkovému clu se systém stává globálně uzavíratelným, tj. časem koncept přijmou všechny země a všechna uhlíková cla se stanou zbytečnými.

- Odstranění základní externality – Poprvé v dějinách bude škodlivý účinek emisí fosilního uhlíku plně internalizován do cen.

- Přenositelnost – Systém nevyžaduje centrální řízení a může fungovat v různých právních a kulturních prostředích.

Kritici namítnou, že globální uhlíkový poplatek bude brzdit rozvoj globální ekonomiky. To je ale třeba brát relativně. Současné strategie, které spoléhají na direktivy, dotace a netržní opatření, vede k mnohem většímu brždění. Neefektivní alokace kapitálu, politické střety, přebujelá byrokracie a ztráta důvěry veřejnosti nás stojí víc než jednoduchý tržní nástroj.

Politicky řízená dekarbonizace často vytváří neefektivní investice a technologické slepé uličky – budují se zařízení, která by za skutečně zpoplatněného uhlíku nikdy nevznikla. Absence jednotné ceny uhlíku s pevně daným vývojem demotivuje firmy k uhlíkovým inovacím.

Nezbývá než ještě podotknout, že zmínění kritici většinou pochází ze skupiny klimaskeptiků, kteří si myslí, že navyšování CO2 v atmosféře globální oteplování nezpůsobuje či že oteplování planety je převážně přínosné. Z této pštrosí pozice je opravdu jakákoliv snaha o dekarbonizaci nesmyslným úsilím a mrháním obrovskými prostředky. Bohužel, realita se jeví jinak a lidstvo stále více naráží na planetární limity.

4. Kolik by to stálo a co udrží uhlík v zemi

Podle dostupných odhadů by efektivní globální dekarbonizace mohla stát cca 300 bilionů USD, které bude třeba vynaložit v průběhu několika příštích dekád. Současný přístup založený na neefektivních regulacích, dotacích a politickém hašteření může být až třikrát dražší – náklady by tak mohly přesáhnout 900 bilionů USD. To samo od sebe současný přístup diskvalifikuje. Až bude dekarbonizace dostatečně pokročilá, nabízí se uhlíkové poplatky zrušit. To by však byla chyba! Po zrušení poplatků by se totiž začaly fosilní paliva opět těžit. Uhlíkový poplatek bude třeba zafixovat a zachovat a tak zajistit, že uhlík zůstane uložen v zemi. Současné politiky žádný takový mechanismus nenabízejí – spoléhají na časově omezené dotace a regulace. Zdravá bezuhlíková společnost ale potřebuje dlouhodobě stabilní ekonomické prostředí, v němž je bezuhlíkové chování všech subjektů spontánní a samozřejmé. Dekarbonizaci nelze udržovat při životě stále eskalujícími politickými nástroji jako těžce nemocného pacienta pomocí léků, operací a přístrojů.

5. Závěr: Nadešel čas změnit kurz

Globální klimatická politika potřebuje restart. Pokud chceme dlouhodobé a spravedlivé řešení, musíme přestat doufat v osvícené politiky a začít důvěřovat tomu, co je již prověřeno a funguje: tržnímu systému s férovými pravidly. Zavedením globálního uhlíkového poplatku s dividendou vytvoříme nový druh globální tržní infrastruktury – ekonomickou páteř bezuhlíkové budoucnosti.

Když jsme uměli zpoplatnit škodlivost kouření či pití alkoholu zpoplatněním výrobců, měli bychom být schopni poradit si stejným způsobem i s uhlíkem. Když jsme vytvořili WTO, umíme vytvořit i funkční globální klimatický rámec. Otázka nezní, zda to jde, ale zda máme odvahu s tím začít.

Lidé jsou chytří, firmy jsou inovativní. Stačí jim dát motivaci. Ta motivace se jmenuje globální uhlíkový poplatek s dividendou. Místo toho, abychom bojovali proti chování lidí, které je logické v současném nastavení systému, změňme systém. Odměňme každého, kdo přestává pálit uhlík. Bude z toho profitovat celá planeta.

Tento článek vznikl na základě hovoru s ChatGPT. Plnou verzi konverzace Jiřího Svobody a ChatuGPT můžete číst zde.

---

reklama

---