Kamil Jeřábek: Adorace dřeva nezajistí dostupné bydlení. Výrobci chtějí férové podmínky pro všechny stavební materiály

Od poloviny loňského roku se diskuse o udržitelnosti stavebních materiálů strhává k pozvolnému, zato viditelnému protěžování jednoho stavebního materiálu na úkor ostatních. Česká Surovinová politika pro dřevo definuje cíl navýšit podíl dřevostaveb u výstavby rodinných domů na 25 % do roku 2035 a zjednodušit požární pravidla pro výškové stavby ze dřeva. A to i přesto, že zkušenosti nejen z ČR, ale i zahraničí ukazují, že dřevostavby často vycházejí dráž než stejné stavby z tradičních materiálů. Než se začneme inspirovat zahraničními modely, které zdejší ministerstva chtějí následovat, zaměřme se na to, co dává smysl v kontextu České republiky. Ta se dlouhodobě potýká s nedostupným bydlením a věřím, že naším společným cílem je najít cestu z bytové krize. Řešením by mohlo být zavedení Státní surovinové politiky s pragmaticky nastavenými cíli, která podpoří dostupnost stavebních materiálů splňující podmínky udržitelné výstavby a umožní dynamický rozvoj stavebnictví.

Není tedy na místě chránit zájmy jednoho odvětví, byť je důležité podporovat české lesy, ale naopak snažit se nastavit férové podmínky pro všechny stavební materiály. Pokud totiž stát nepodporuje vyvážený přístup a jednostranně upřednostňuje jeden materiál, nejde o spravedlivou regulaci, ale o deformaci trhu. Takový přístup nepřináší řešení, ale naopak vytváří nové problémy – omezuje trh, zvyšuje ceny stavebních materiálů a zpomaluje výstavbu v důsledku dlouhodobé nerovnováhy v dostupnosti surovin.

Pokud Státní surovinová politika na stavebním trhu zajistí dostatek a dostupnost materiálů v takovém objemu, který by zajistil podporu při budování dostupného bydlení a zároveň zajistí stabilní tržní prostředí, aby nejen výrobci stavebních materiálů v důsledku některých rozhodnutí nelítali, tak jako dnes, ode zdi ke zdi, společně s urychlením stavebního řízení, se jedná o jedinou cestu k tomu, aby se bydlení v České republice stalo dostupnějším.

Pokud ministerstva skutečně podporují udržitelnou výstavbu, musí zohlednit výsledky analýz vlivu stavebních materiálů na životní prostředí. Ty jednoznačně ukazují, že materiály je nutné porovnávat v celém jejich životním cyklu, tedy od vzniku až po likvidaci - „from cradle to grave”. Studie renomovaných odborníků v ČR, jako jsou například ČVUT UCEEB nebo VŠCHT, jasně dokazují, že zásadní je provoz budov, životnost stavebních materiálů a jak snadno jsme schopni budovy rekonstruovat.

Proto je pro udržitelné stavebnictví tím nejzásadnějším argumentem životnost a trvanlivost stavebních materiálů. Výrobci deklarují udržitelnost svých materiálů prostřednictvím environmentálního prohlášení o produktu (EPD), které slouží jako zásadní kritérium při environmentálním hodnocení materiálů pro konstrukci budov. V České republice však výrobci dřevostaveb EPD pro své použité materiály, ze kterých jsou konstruovány, k dispozici nemají, zatímco u cihel transparentní EPD najdeme s deklarovanou životností 150 let. Ta je výsledkem precizního a kvalitního zpracování už na počátku jejich životního cyklu během výroby.

Pokud by výrobci cihel vyráběli materiály se srovnatelně krátkou životností, jako se odhaduje u dřevostaveb, z krátkodobého obchodního hlediska by to bylo výhodné – znamenalo by to opakovaný odbyt. Výrobci materiálů s nižší životností totiž mohou spoléhat na častější obměnu a vyšší spotřebu, což však jde proti principům udržitelnosti. Pokud se takové materiály musí v horizontu 150 let několikrát nahrazovat, znamená to opakovanou výrobu, renovaci, transport a instalaci, což celkovou uhlíkovou stopu stavby dramaticky zvyšuje.

Závěrem lze říct, že skutečně udržitelné materiály jsou ty, které obstojí ve zkoušce času, snižují celkové náklady na stavebnictví, omezují environmentální dopady a přispívají ke stabilnějšímu trhu s bydlením. Proto je zásadní podporovat surovinovou politiku, která nebude favorizovat krátkodobě jeden druh stavebního materiálu, ale bude přirozeně preferovat to nejvhodnější materiálové a konstrukční řešení, protože každá stavba vyžaduje individuální přístup. Nestačí se ohánět obnovitelností, když výsledkem jsou stavby s nižší životností a vyššími náklady na údržbu. Pokud má být cílem dostupné a udržitelné bydlení, zásadní je posuzovat materiálové varianty na základě celého životního cyklu a hodnocení by nemělo zahrnovat pouze uhlíkovou stopu, ale také pořizovací a provozní náklady.

---

reklama

---