Katedra myslivosti a lesnické zoologie ČZU: Odborné stanovisko k zachování výměr honiteb v ČR

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Maaark / Pixabay

Zdůvodnění

Zvyšování minimálních výměr honiteb bylo odrazem potřeby hospodaření se spárkatou zvěří. Právě jelení, daňčí, sičí, mufloní nebo srnčí zvěř jsou dnes těmi druhy, se kterými potřebujeme efektivně hospodařit. Jejich prostorové nároky jsou ovšem násobně vyšší než u zajíců, bažantů nebo koroptví. V posledních deseti letech bylo na Fakultě lesnické a dřevařské ČZU v Praze realizováno několik výzkumů zaměřených na chování zvěře. Jednalo se o více než 300 jedinců jelení, sičí, černé nebo srnčí zvěře, kteří byli sledováni pomocí GPS technologie v několika rozdílných oblastech České republiky. Tento počet označených a monitorovaných jedinců je z vědeckého hlediska dostačující pro získání relevantních informací o chování zvěře a jejich ekologických nárocích. Bylo zjištěno, že průměrná velikost ročního domovské okrsku jelena nebo divočáka se pohybuje mezi 2 až 3 tisíci hektary, jelena siky 1 až 2 tisíci hektary a srnce mezi 300 až 500 hektary. Nicméně pro management zvěře není důležité pouze to, na jak velkém území žijí, ale i to, jakým způsobem se tam chovají. Bylo potvrzeno, že přežvýkavá zvěř (např. jelen, daněk, sika) se pravidelně během večerních hodin přesouvá na otevřené plochy a celou noc se zde intenzivně pase, aby se následně ráno vrátila na denní stávaniště, kde nachází klid. Vzdálenost těchto dvou míst je pak v průměru 500 až 800 metrů. Pokud zvěři znemožníme dodržování pravidelných pastevních cyklů (např. intenzivním lovem na otevřených plochách) a neumožníme ji přístup k přirozené pastvě, dojde velice rychle k bachorové disbalanci, což má za následek snížení zdravotní kondice zvěře, a zásadní zvýšení potenciálu vzniku škod na lesních porostech. Důvodem je skutečnost, že zvěř se pak většinu času ukrytá v hustých porostech, ve kterých jí ale chybí kvalitní pastva a potravinové centrum hypothalamu nutí zvěř přijmout náhradní potravu, kterou alespoň částečně sníží bachorovou disbalanci.

Přiměřený početní stav zvěře v honitbě je zásadní. Nicméně i zvěř v nízkých početních stavech může v důsledku narušení přirozených procesů a jejich biologických potřeb způsobit značné škody, a to zejména loupáním a ohryzem kůry stromů. Proto je nutné k lovu zvěře přistupovat zodpovědně a prostorově ho diferencovat tak, aby se zvěř nesoustředila v místech, kde působí škody a zároveň ji umožnili uspokojení potravních nároků v částech honitby, kde škody nepůsobí či jsou zanedbatelné. Tento management zvěře je možné ale praktikovat pouze ve větších honitbách.

Zároveň efektivní společné lovy v malých honitbách by nebylo možné provádět, protože psi, kteří jsou nezbytnou součásti společných naháněk, proženou i sousední honitby. To potvrzují i historické zkušenosti. Například ve Vládním nařízení č. 127/1941 Sb. o myslivosti bylo zakázáno „vykonávati honbu s brakýři v honebním okrsku pod 1000 ha plochy“. Dnešní praxe potvrzuje, že účinnými se ukazují profesionálně organizované tzv. naháňky se slíděním, které lze ovšem provádět pouze v honitbách, ve kterých lze vytvořit alespoň dvě 300–500 ha velké leče.

Pokud tedy chceme se zvěří dlouhodobě moderně hospodařit a umožnit její existenci s důrazem nejenom na nízkou populační hustotu, ale také na zachování jejich biologických potřeb, není možné toto provádět v honitbách o velikostech nižších stovek hektarů. Moderní management zvěře by měl být provozován na základě vědeckých poznatků a na profesionální úrovni.

Současné strategie mezinárodních úmluv se zaměřují na stabilizaci ekosystémů a snížení fragmentace právě z důvodu efektivního managementu populací a zajištění jejich biologických potřeb. To se týká v plné míře i velikosti honiteb, jako jednotek, na kterých je management prováděn. Problém s početními stavy zvěře a jejich vlivu na lesní a zemědělské pozemky tak souvisí především s rozdílným přístupem jednotlivých vlastníků honiteb (jeden vlastník upřednostňuje zvěř, jiný naopak), který se v případě zmenšení honiteb (tzn. fragmentace) ještě akcentuje, bude tu násobně více subjektů s rozdílnými cíli, které často půjdou proti sobě. Výsledek může přinést pouze koordinovaný a jednotný postup v co nejširším krajinném měřítku.

Přečtěte si také |

Daniel Pitek: Komentář k odbornému stanovisku Katedry myslivosti a lesnické zoologie ČZU

Z výše uvedených důvodů řešení aktuálního problému spatřujeme především ve zvýšení míry jednotného přístupu. Toho lze dosáhnout především zvýšením pravomocí státní správy myslivosti. Jako zásadní považujeme proto zavedení jednotného systému kontroly lovu a zavedení systému stanovení plánu lovu na základě míry poškození ekosystému. Na základě uvedených argumentů považujeme návrh na zmenšení výměry honiteb za neodborný, nerespektující biologické potřeby zvěře a neřešící problém s vysokými stavy spárkaté zvěře.

Toto odborné stanovisko podporuje děkan Fakulty lesnické a dřevařské a děkan Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze.

doc. Ing. Vlastimil Hart, Ph.D.
vedoucí Katedry myslivosti a lesnické zoologie Fakulty lesnické a dřevařské ČZU v Praze

prof. Ing. Róbert Marušák, PhD.
děkan Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze

prof. RNDr. Vladimír Bejček, CSc.
děkan Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze