Ladislav Miko: Nature Restoration Law – výhra, prohra, či Pyrrhovo vítězství?

Zemědělská krajina je součást přírody. A měla by být i součástí Nature Restoration Law.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Petr Hykš / Flickr

Nenavrhuje se zřízení dalších chráněných území, předmětem je obnova přírodních prvků v krajině tak, aby se odvrátila ztráta nebo se navrátily už ztracené funkce ekosystémů, které jsou právě pro dlouhodobé a udržitelné využívání krajiny klíčové – ať už jde o schopnost krajiny zadržovat vodu, půdní úrodnost, hospodaření se živinami, prostupnost a samočistící schopnost vod, nenahraditelné služby opylovačů nebo třeba management mikroklimatu v sídlech.

Princip je jednoduchý: zjistit a zmapovat, které z těchto a dalších ekosystémových služeb v krajině ztrácíme kvůli degradaci jejich přirozených prvků - říkejme tomu zcela obyčejná příroda – a začít tuto degradovanou část přírody obnovovat.

Samozřejmě, že ekosystémové funkce závisí na kvalitě ekosystému a ta zase na stavu populací druhů které je tvoří – a tedy biodiverzitě, a že tedy toto snažení má biodiverzitě a ekosystémům pomoci. Nicméně tím cílem je dostat do krajiny zpět to, co nám byla po staletí schopna dodávat zadarmo a co nyní kvůli degradaci přírody ztrácíme a musíme s velkým úsilím a za hodně peněz nahrazovat, dodávat sami. V některých případech (například nadměrná eroze) jde dokonce o ztráty, které nahradit v podstatě nedokážeme.

Z uvedeného by mělo plynout, že subjekty, které v krajině působí, budou jak důležitost, tak urgenci takového postupu vnímat a dokonce vítat – nejde totiž o nic jiného, než o dlouhodobou perspektivu zemědělství, rybářství či lesnictví a o obrovské objemy financí, které je možné takovým postupem ušetřit, a to jak v kontextu rostoucích škod (povodně, sucha, neúroda), tak rostoucích nákladů (hnojiva, pesticidy, využití drahé techniky a lidské práce atd.) v kontextu krize biodiverzity a zejména klimatických dopadů.

Jistě, i obnova přírody není zadarmo – bude stát hodně úsilí a vyžádá si nemalé náklady. Jde ale o investici, která se vrátí v ušetření pravidelných, každoročních a stoupajících nákladů na zajištění ztracených funkcí ekosystému člověkem.

S ohledem na probíhající, velmi intenzívní úsilí v oblasti mitigace a adaptace na klimatické změny, společenské i finanční náklady krizí jako byla pandemie covidu, energetická krize nebo samotná válka způsobená ruskou agresí na Ukrajině, je pochopitelná diskuse o tom, kolik kapacit – ať už lidských nebo finančních – jsme v EU či u nás doma schopni do úsilí o obnovu přírody vložit a jak ambiciózní mají být cíle.

Dalo se také očekávat, že proti návrhu budou vystupovat ideoví odpůrci celé strategie Evropské zelené dohody či Strategie pro biodiverzitu. Ve všech případech jde ale v součtu o relativně malou skupinu, tedy menšinu, která by neměla být při schvalování nařízení problémem a vlastně v rámci kritiky mohla přispět ke zlepšení a zreálnění cílů navrhované legislativy.

Přesto však ale bylo hledání postoje k návrhu dosti složité. V Evropské radě, kde se návrh začal projednávat už během mimořádně úspěšného předsednictví České republiky, se k tzv. společné pozici dospělo až ke konci předsednictví Švédska, a tato společná pozice je oproti původnímu návrhu Evropské komise mnohem flexibilnější a dává členským zemím mnohem větší prostor pro postup a rozhodování na národní úrovni a se zohledněním specifik jednotlivých zemí. Striktní zastánci návrhu už tento posun považovali ze „oslabení“ návrhu.

V oblastech životního prostředí, potravin, bezpečnosti apod. je celkem obvyklé, že zatímco v radě si členské země vymohou řadu posunů, ústupků či zjednodušení, poslanci Evropského parlamentu bývají těmi, kteří mají tendenci požadavky zvyšovat, požadovat více a kritizovat návrhy komise ze strany zvyšování ambice. V případě návrhu o obnově přírody se tak nejenže nestalo, ale ve hře byla dokonce diskuse o úplném odmítnutí návrhu.

Klíčovým faktorem v politické diskusi bylo, že po dlouhém lavírování a opakovaných změnách akcentů v diskusi se nakonec největší evropská parlamentní frakce – EPP (European Peoples Party), reprezentující pravicové a konzervativní síly z EU, rozhodla jít proti návrhu a prosazovat jeho úplné zamítnutí a vrácení komisi.

S ohledem na to, co bylo uvedeno výše a s přihlédnutím k faktu, že v této frakci jsou významně zastoupeny právě zájmy zemědělců a lesníků, bylo toto rozhodnutí překvapivé a těžko pochopitelné. S ohledem na zdůvodnění, které bylo EPP poskytnuto – tedy obavu, že schválení povede k ohrožení potravinové bezpečnosti EU, že jde o velmi drahý postup, na který teď nejsou ani kapacity ani peníze a zejména že konceptuálně je celý návrh špatně – je toto rozhodnutí vnímáno jako vítězství zájmů lobby velkých zemědělských korporací a také jako rozhodnutí politické („hráz proti příliš ambiciózní změně v rámci Zelené dohody“) a celou věcnou a technickou stránku problému politizující.

V důsledku tohoto rozhodnutí pak došlo k odmítnutí návrhu ve dvou výborech EP (zemědělském a rybářském) a v klíčovém, gesčním výboru pro životní prostředí se vedl dosti nevybíravý boj, který mj. obsahoval i politické tlaky na konkrétní poslance, lobování u představitelů národních vlád a podobně.

Výsledkem bylo, že hlasování ve výboru skončilo „remízou“, a návrh nebyl ani doporučen, ani odmítnut. Klíčové klání bylo tedy očekáváno v rámci plenárního zasedání.

Výsledek plenárky byl ostře sledován a je známý: návrh nařízení o obnově přírody nakonec, poměrně těsnou většinou, prošel. Jeho základem je načtený pozměňovací návrh, vycházející ze společné pozice Evropské rady, takže zastánci by vlastně měli mít důvod k opatrné radosti či dokonce oslavě – mohlo by to pomoci při rychlejším hledání společné verze v rámci tzv. trialogu, který vede k vytvoření finálního společného textu, následně schváleného jak Radou tak i parlamentem, což je nutný předpoklad schválení každé legislativy.

Problém je ovšem v tom, že parlamentní návrh, který byl schválen, byl řadou dalších pozměňovacích návrhů dost vydatně „vykostěn“, a jeho ambice je tak podstatně nižší, než je tomu u společné pozice Rady.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Alexander Steinhof / Flickr

Především byl úplně vypuštěn článek 9 návrhu, což v podstatě znamená, že se celý návrh nebude vztahovat na zemědělskou krajinu a stanoviště v zemědělské krajině.

Snížila se taky ambice v případě lesa, výrazněji také u mělkých moří (ty sice ČR nemá, ale pro jiné země jde o velmi choulostivé téma). „Zůstali“ opylovači, urbánní krajina, vodní toky a zčásti i lesy.

Následná diskuse se vedla v zásadě v dvojím duchu. První reakce byly vesměs pozitivní, v situaci, kdy vůbec nebylo jisté, zda parlament návrh podpoří, bylo schválení velkým vítězstvím. Ovšem po zjištění, co všechno Evropský parlament z návrhu vyhodil a jak ho změnil, se reakce rozdělily téměř zcela do táborů těch, kteří výsledek považují za prohru, a těch, kteří mluví sice o vítězství, ale o tom bájném vítězství Pyrrhově.

V čem je napříč diskusí shoda je, že se povedlo toto navýsost důležité téma zpolitizovat a že svoji sílu prokázala především velká zemědělská lobby.

Já si dovolím navrhnout jinou optiku. Především, odmítnutí v parlamentu by znamenalo téměř jistě, že by se návrh neprojednal do konce současného volebního období, což v zásadě většinou znamená, že návrh zcela spadne pod stůl.

Navíc, v takových případech Evropská komise „nespěchá“ s novým předložením, byť i nějak upraveného návrhu, protože nechce opakovat politickou „facku“, kterou odmítnutý návrh znamená.

Zásadně důležité téma obnovy přírody (ke kterému se paradoxně všechny země EU zavázaly v rámci globálních a multilaterálních dohod v rámci Úmluvy OSN o biodiverzitě a které má např. ČR i jako jednu z priorit v programovém prohlášení vlády) by bylo odloženo na několik let, a i kdyby došlo k schválení jiného návrhu řekněme ob jedno období, znamenalo by to především, že jeho implementace bude zpožděná, podstatně dražší a napravovat by bylo nutné mnohem rozsáhlejší škody.

Krajina a lidská sídla.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Zdeněk Fiedler / Wikimedia Commons

Schválení, byť okleštěného a málo ambiciózního, textu v parlamentu však otvírá cestu k dalšímu kroku v rámci legislativního procesu, tedy tzv. trialogu. V něm se zákonodárci – tedy Evropská rada (reprezentovaná předsednickou zemí) a Evropský parlament (reprezentovaný zpravodajem daného návrhu a skupinou stínových zpravodajů z ostatních frakcí) dohadují na výsledném, společném textu. Třetím do trialogu je Evropská komise – ta však nemá možnost prosazovat nějaké své návrhy, pouze pomáhá hledání kompromisu mezi radou a parlamentem. Obvykle v podobě vysvětlení, posouzení zda se navrhovaný kompromisní text nedostane do rozporu s existující legislativou nebo základními dokumenty Unie, případně rychlému vyhodnocení dopadů, pokud je to možné.

V každém případě je však výsledkem trialogu vždy návrh, který leží někde „mezi“ postoji rady a parlamentu. Dá se tak očekávat, že se do výsledného textu některá velmi důležitá opatření vrátí, a především, že se – v nějaké podobě – najde způsob, jak návrh opět dostat i do zemědělské krajiny.

Z diskusí s řadou europoslanců vyplývá, že i ti, kteří byli proti návrhu, nebo hlasovali za pozměňovací návrhy, si uvědomují, že úplný odchod ze zemědělské krajiny je chybou, v konečném důsledku jednoznačně i proti zájmům zemědělců. Zaznamenal jsem, alespoň v některých případech, ochotu hledat řešení, jak zemědělskou část přece jenom ve výsledném návrhu dostat do hry.

Koneckonců, tento návrh je jedním z mála v dlouhodobém snažení v oblasti životního prostředí a klimatu, kde se lze poznatelné a viditelné změny v naší krajině – tedy obnovy „kousků“ přírody, většího množství opylovačů, polních ptáků či lepší situace s erozí půdy nebo zadržováním stále vzácnější vody – dočkat v dohledné době, čili vlastně vidět výsledky našeho snažení na vlastní oči.

Myslím si, že to není málo a proto končím svůj pohled s opatrným, ale v zásadě pozitivním očekáváním. V tomto smyslu tedy považuji výsledek hlasování před pár dny v Evropském parlamentu za úspěch a šanci přelomovou legislativu k obnově přírody do konce stávajícího funkčního období přece jenom schválit.