Libor Prokopec: Obchodování emise skleníkových plynů sníží, ale jen v Evropě

Na otázku, zda EU ETS skutečně vede ke snižování emisí, je nutno odpovědět kladně. Ano, vede. Evropa bude moci na konci roku 2020 hrdě prohlásit: „Snížili jsme emise na deklarovanou hodnotu.“ Cena, kterou za to zaplatíme, bude ale neúměrná. Ke snížení dojde za cenu utlumení některých odvětví a jejich postupného odchodu mimo prostor EU ETS.

Evropský systém obchodování s emisemi skleníkových plynů byl původně vytvořen pro účely dosažení emisních cílů daných Kjótskými závazky jednotlivých zemí EU 15. Mezinárodní závazek zde objektivně existuje, je nutné ho splnit a EU ETS je dobrým ekonomickým nástrojem k optimalizaci nákladů na jeho dosažení. Potud nelze nic namítat, ani když se ke Kjótskému závazku nepřidaly takové země jako USA a Čína. Jiná otázka je, zda má Evropa pokračovat ve své roli mesiáše i v situaci, kdy za ní již nikdo nestojí a ochota ji následovat, je ze strany ostatních významných emitentů velmi slabá, jak potvrdily závěry jednání v Kodani a Cancúnu.

V roce 2009 Evropská komise použila ve svém klimaticko-energetickém balíčku ETS jako základní nástroj ke snižování emisí. Systém „Cap and trade“ sestává ze dvou částí: zatímco „Trade“ představuje optimalizaci nákladů, „Cap“ potom direktivní snížení emisí postižených odvětví na hodnotu danou politickým rozhodnutím. K zajištění nepřekročitelnosti celkové emise jsou pak stanoveny odstrašující sankce v podobě vysokých pokut 100 €/tunu emisí nepokrytých povolenkami.

Dosud byl Cap vždy vyšší než reálná potřeba průmyslu vypouštět emise spojené s výrobou, z čehož plynul trvalý přebytek povolenek. V prvním období byl tento fakt způsoben snahou členských států neomezovat své hospodářství a vedl ke kolapsu systému, ve druhém období „přealokaci“ způsobila především hluboká hospodářská krize v posledních letech. Jednou, a očekává se to v prvních letech třetího období, však nevyhnutelně dojde k tomu, že povolenek v systému bude méně než potřeba provozovatelů. Anais Delbosc ve svém článku na stránkách Ekolistu Pomáhá obchodování s emisemi chladit Zemi? uvádí, že provozovatelé mají v takovém případě dvě možnosti. Buď půjdou cestou snižování emisí CO2, což je vhodné v případě, že cena povolenky je vyšší než náklady na snížení emisí a chtějí se vyhnout nákupu nebo spekulaci s povolenkami. Druhou možností je koupit chybějící povolenky na trhu, což má smysl, pokud jsou náklady na snižování emisí vyšší než tržní cena povolenek. 

Souhlasil bych s výhradami:

1) Jít cestou snižování emisí lze tam, kde pro to existuje technologický potenciál. Ve většině odvětví je již dnes energetická účinnost na úrovni současných nejlepších dostupných technických znalostí bez možnosti jejího dalšího významnějšího zvyšování. Primární příčinou tohoto stavu však není ETS, ale přirozené ekonomické chování průmyslových výrobců a tedy snaha snižovat náklady na energie. Technologické emise při výrobě např. cementu a vápna nelze snížit bez porušení přírodních zákonů a tak zbývá náhrada dnes používaného palivového mixu zemním plynem. Udělají-li to všichni, co na to trvale udržitelný rozvoj a energetická bezpečnost státu?

Technologie CCS (zachycování a ukládání CO2) je zatím v úrovni spíše ideové, její praktické využití v nedohlednu a v důsledku přírodní katastrofy v Japonsku sílí tlaky na snížení podílu jaderné energie, zatím jediné známé bezemisní technologie.

Systém obchodování s emisemi SO2 v USA v 90. letech měl k dispozici různé technologie odsíření a šlo jen o to, kdo bude kolik investovat do jejich aplikace. Díky tomu systém skutečně zafungoval a ke snížení emisí SO2 došlo. Ale nedošlo snad k masivnímu snížení emisí SO2 v Evropě koncem minulého století i bez emisního obchodování?

2) Druhou výhradu mám k druhé možnosti zmíněné výše citovanou autorkou. Nákup povolenek má smysl tam, kde provozovatel může jejich cenu promítnout do ceny svého produktu a přenést na zákazníka, který se nemůže obrátit na jiného dodavatele.

3) Tam, kde na zvýšení ceny čeká mimoevropská konkurence nezatížená ETS to však udělat nelze. V takovém případě má producent ještě tu důležitou třetí možnost, vyrábět v Evropě jen tolik, na kolik mu stačí povolenky, pokud je má zdarma, koupit nebo vybudovat nové kapacity v okolních zemích a svůj produkt do Evropy dovážet. Je však naprosto zřejmé, že to nutně povede k postupnému totálnímu útlumu odvětví.

Dalším důvodem pro přesun investic mimo Evropu je nešťastně řešený způsob alokace nových účastníků tzv. New Entrants. Čl. 17(1) v kombinaci s čl. 3(n) návrhu Rozhodnutí komise, kterým se stanoví přechodná pravidla harmonizovaného přidělování bezplatných povolenek na emise platná v celé Unii podle článku 10a směrnice 2003/87/ES říká, že na rozhodnutí o alokaci má nový účastník nárok až po zahájení běžného provozu zařízení.

Investor mnohasetmiliónové investice, jejíž výstavba trvá cca 2 roky nebude znát svou alokaci až do uvedení do provozu a určité době jejího běžného provozování. Pro investice v oboru jako je např. výroba vápna, oboru s vysokým podílem procesních emisí, je znalost výše alokace jedním ze základních faktorů ovlivňujících rentabilitu investice a tedy rozhodování o její realizaci.

Základními faktory tvořícími bariéru investicím v EU jsou z tohoto hlediska:

a) zavedení systému „kdo dřív přijde, je dřív na řadě“, pro příděl povolenek z rezervy pro nové zdroje, které znamená, že investor do poslední chvíle neví, zda v rezervě pro nové zdroje po uvedení své investice do provozu ještě zbudou nějaké povolenky,

b) nejasná pravidla pro posuzování, zda nový účastník dosahuje parametrů pro dostatečnou alokaci zajišťující rentabilitu investice a pro výpočet její výše. Tato bariéra a s ní spojená značná nejistota investic představuje tak vysoké riziko pro investory v prostoru EU, že bude zcela jistě znamenat odliv investic mimo evropský prostor.

Již dnes je možné pozorovat u energeticky náročných oborů přesun strategických investic do oblastí mimo Evropu. Investice v těchto odvětvích jsou však dlouhodobé, takže se zatím zdánlivě nic neděje. Výroky některých zastánců ETS ve smyslu, že průmysl vyhrožuje propouštěním a odchodem a pořád tady je, bych doplnil. Ano, zatím tu ještě je, až tu nebude, bude to definitivní.

Je vhodné se ještě zamyslet nad tím, jakému cíli se chystáme obětovat průmysl nebo alespoň jeho část. Není nutné chodit do odborné literatury, jen z článků v této sekci Ekolistu získáme základní data. Cílem ETS je do roku 2020 snížit emise CO2 o 21 % oproti roku 2005. ETS pokrývá 40 % emisí EU (O. Boreš). Evropská unie v současné době emituje okolo 13 % světových emisí skleníkových plynů, které vznikají činností člověka (Anais Delbosc). Prostým vynásobením výše uvedených hodnot docházíme k závěru, že Evropská komise se za obrovských nákladů chystá přispět ke snížení světových emisí skleníkových plynů o 1,09 %. Nejistota ve stanovení jednotlivých dílčích položek vykazování emisí v tak sofistikovaném systému, jakým ETS je, se přitom pohybuje mezi 1,5 % a 17,5 %. Jaká je asi nejistota při stanovení globálních emisí?

Pokud se ke snaze o snižování emisí skleníkových plynů nepřidají všechny státy přibližně stejnou měrou, nepovede izolovaná aktivita jednotlivého státu nebo jejich společenství ke globálnímu poklesu emisí, byť k tomu vyvine sebedokonalejší systém. Izolovaná snaha povede pouze k přesunu emisí spolu s výrobou a k omezení konkurenceschopnosti daného společenství států, v tomto případě Evropské unie.

Evropa se v duchu státního plánování rozhodla, že v roce 2020 vypustí o 20 % méně emisí než v roce 1990. Jako subjekt snižování si vybrala průmysl a jako nástroj EU ETS. Věřím tomu, že svůj cíl splní, protože vypustit bude možno jen tolik emisí, kolik bude v systému povolenek. Protože již ale nemá po ruce technologické možnosti, ke snížení emisí dojde ve značné míře i utlumením výroby zejména zpracovatelského průmyslu.

---

reklama

---