Martin Konvička: Národní park v Jeseníkách: Vhodná lokalita a vhodná doba?

Dva asi nejpodstatnější argumenty pro národní park však jsou scénická atraktivita a kompaktnost území. Jeseníky s romantickými vrcholovými holemi, strmými ledovcovými kary, skalisky, pralesy a vodopády v zaříznutých údolích mají rozhodně co nabídnout návštěvníkům, jsou územím v nejlepším slova smyslu neobyčejným. Díky morfologii pohoří může mít park kompaktní a zřetelně vymezenou jádrovou zónu odpovídající jesenického hlavnímu hřebeni, která je navíc již dnes z podstatné části chráněna formou přírodních rezervací. To je obrovská počáteční výhoda proti Šumavě, kde budou „jádrové“ zóny vždy více nebo méně disjunktní a jejich hranice bude vždy předmětem polemik a sporů. O jádrové zóně Jeseníků se takové spory vést nemusí – hřebenové partie jsou hřebenové partie, mělo by být snadné se shodnout na jejich hranicích, navíc se ty jesenické bezprostředně nedotýkají žádných obcí.

Zmínka o Šumavě nás ale dostala k problémům s načasováním vzniku parku. Dnešní ochrana naší horské přírody čelí třem problémům. Prvým je rozpad smrkových porostů vlivem kalamitních škůdců, zejména lýkožrouta smrkového, k němuž dochází všude, kde kůrovec není neustále držen pod kontrolou lesnickými zásahy. Pravým viníkem kůrovcových kalamit na Šumavě i jinde však není absence lesnické péče, ale problém druhý, a sice měnící se klima. Stále teplejší léta umožňují kůrovcům vytvořit za sezónu větší počet generací, a tím smrčiny konzumovat rychleji a efektivněji. Kůrovcových rizik bude určitě přibývat, a to v národních parcích i mimo ně, bezzásahové rezervace a jádrové zóny parku se však mohou stávat ohnisky kalamit. Nebo z toho mohou být obviňovány, a s tím souvisí třetí problém – že parku bude dáván za vinu rozpad jesenických smrkových porostů, chráněných i hospodářských. Aby se park obviněním vyhnul, bude muset povolit lesnické zásahy v jádrových zónách, včetně dnešních rezervací pralesních smrčin, a těm se tudíž dostane měkčí ochrany, než jaké se těší dnes.

Vyhlášení parku tak musí předcházet skutečná shoda ochranářských a lesnických autorit ohledně budoucnosti jesenických lesů. Jsme s to v partiích přiléhajících k hlavnímu hřebeni snést režim s minimální lidskou intervencí (a jiný režim v národním parku nedává smysl) i za cenu rozpadu některých porostů? Jsme s to chránit smrkové kultury mimo jádrovou zónu parku tradičními lesnickými postupy, včetně tvorby širokých pufračních pásů po šumavském vzoru? Jsou jeseničtí lesníci připraveni nahradit v hospodářských lesích přiléhajících k parku dnešní smrkové hospodářství hospodářstvím zaměřeným na buk a jedli, a to s vědomím vyšších ekonomických nákladů? Jsme pro tuto politiku schopni získat veřejnost a účinně kontrovat protiparkovou propagandu, která se bude ohánět šumavským „špatným příkladem“? Upřímně se obávám, že ne, a mrzí mě to, protože Jeseníky si národní park skutečně zaslouží. Pokud však na jeho vzniku nebude panovat skutečná shoda – nebo pokud jeho odpůrci nebudou účinně eliminováni – může opakování šumavského patu přinést ochraně přírody víc škody než užitku.