Matěj Pomahač: Co do řepky, to do kapsy. Anebo taky ne

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Matěj Pomahač

Podobné potíže hlásí agroslužba pěstitelů olejnin. „Už na konci dubna bylo vidět, že na terminálech chybí spousta šešulí a boční větve nebyly dostatečně vyvinuty. V porostech je vidět i mnoho poškozených poupat,“ proto snížila odhad výnosu z březnových 3,25 tun z hektaru na současných 2,8 - 3,0 tun z hektaru. To už může být vážný ekonomický problém pro velkou část zemědělců – byť ve finále výsledek závisí na výkupních cenách. Mrazíky z 10. dubna, kdy se teplota při „na troud“ vysušené zemi pohybovala někdy až kolem pěti stupňů pod nulou (sucho zhoršuje projevy mrazu), vedla k většímu poškození zejména řidších porostů řepek v údolí. Pak do toho vlétl blýskáček, tedy brouček, který se prokouše do poupěte a zčásti je vyžere. Agronomové si zpravidla stěžují na zákazy jednotlivých účinných látek a rostoucí odolnost škůdců vůči těm, které zůstávají povoleny a jsou tedy častěji aplikovány (je to podobné jako u antibiotik, která při častém používání vedou k rezistenci bakterií).

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Matěj Pomahač

Ačkoli letos média o žlutých lánech nepsala tolik jako v předchozích letech, celkové osevní plochy řepky zůstaly zhruba stejné - 342.000 hektarů, pěstuje se tedy asi na šestině orné půdy. To v průměru odpovídá tradiční agronomické praxi (řepka v osevu jednou za 6-7 let), řada farem orientovaných na čistě rostlinnou produkci však řepku – jako hluboce kořenící plodinu a přerušovač obilných sledů – zařazuje i jednou za tři roky. Zlatavé plodiny je pak lokálně hodně, tlak škůdců je vysoký a vyžaduje ekologicky a finančně náročnější pesticidní ochranu, která navíc stále častěji selhává.

Proč se tedy řepky dělá tolik? Je po ní poptávka. Ozimá řepka je poslední tři desetiletí základní olejninou českého zemědělství. V České republice je vybudována dostatečná kapacita zpracovatelského průmyslu a řepkový olej je jedním z nejvýznamnějších olejů v prodejní síti – i když jeho spotřeba by vzhledem k jeho kvalitě mohla být i výrazně vyšší. Zajímavé jsou například pokusy některých prvovýrobců prodávat panenský, za studena lisovaný řepkový olej přímo ze dvora. Řepkové šroty a výlisky jsou významnou součástí krmných směsí pro zvířata a sláma se využívá i na podestýlku.

Až polovina řepky olejky však směřuje do problematického přimíchávání biopaliv první generace. Methylester řepkového oleje (MEŘO) slouží jako významné aditivum do nafty pro vznětové motory. Jde o následek trendu z počátku tisíciletí a víry, že část polí produkujících potravinové přebytky v Evropské unii lze vyčlenit ve prospěch biopaliv a energetických plodin (ostatně až do prosazení masové automobilové výroby před sto lety to bylo právě krmivo pro zvířata - oves, brambory, ječmen a pícniny, které skrz zvířecí trávicí trakt zajišťovalo velkou většinu mobility). Tento trend měl původně podporu celé řady ekologů, kteří jej vítali jako předzvěst odchodu od fosilních paliv. Osvojila si jej i zemědělská veřejnost, která v něm spatřovala zlepšení ekonomiky farem - zejména v okamžiku snižování stavů hospodářských zvířat, pro která už nebylo třeba pěstovat tolik krmiv (byla nahrazena právě řepkou). Zvýšení povinného podílu biosložky v palivech pak dosáhl Andrej Babiš (ještě před svým vstupem do politiky jako podnikatel v chemickém průmyslu) svým dlouhodobým lobbingem. Podobně jako si v České republice pěstujeme biopaliva na poli, tak si například skandinávské státy kupují palmový olej, aby z něj udělaly methylester.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Matěj Pomahač

Vláda Petra Fialy v roce 2022 v reakci na růst cen pohonných hmot v souvislosti s válkou na Ukrajině rozhodla o „zrušení“ povinného přimíchávání biosložky do pohonných hmot. V praxi však k reálným změnám nedošlo, protože z pohledu výrobců zůstávají biopaliva první generace, na kterých jsou postaveny zpracovatelské závody, nejlevnějším způsobem plnění emisních cílů. To je však ve vztahu k životnímu prostředí a potřebě zajistit potraviny primárně pro lidi ve skutečnosti velmi ošklivou cestou.

Jednou částí řešení je určitě přechod na biopaliva druhé generace. Biopaliva první generace se vyrábějí ze surovin obsahujících cukr nebo škrob (cukrová třtina, cukrová řepa, kukuřice) či jedlé oleje (právě řepkový, palmový či sójový olej), které se obvykle přeměňují na bioetanol či bionaftu. Biopaliva druhé generace se vyrábějí z jiných vstupních surovin a vyžadují odlišnou technologii - patří mezi ně lignocelulózová biomasa, dřevní štěpka, mořské řasy či sláma. Již nyní existují funkční výrobní linky na výrobu biopaliv z použitého fritovacího oleje či živočišných tuků. Cestou do budoucna je proto vysoce efektivní oběhové hospodářství pracující se surovinami, které již máme k dispozici. Debata o zákazu biopaliv první generace je tak zcela na místě.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Matěj Pomahač

Současně je třeba opustit spoléhání na bezmeznou víru v to, že všechny naše ekologické problémy vyřeší technologie – ať už jde o biopaliva nebo o elektromobilitu, obojí má značné ekologické dopady. Potřebujeme snížit materiálovou a surovinovou náročnost našeho hospodářského systému a řešením je v tomto segmentu ekonomiky udržitelná a dostupná veřejná doprava, města budovaná pro chodce a cyklisty či sdílení celkově výrazně menšího množství automobilů.

Na tomto základě pak lze nastavit dotace a regulace konečně tak, aby hospodaření dávalo jak ekologický, tak ekonomický smysl. Zemědělství je soustavnou ekonomickou činností provozovanou za účelem zisku. A zároveň je to práce s půdou, jako s ekonomickým zdrojem. Jak to má ale zemědělec udělat, aby byl ziskový? Když náklady vstupů rostou dlouhodobě rychleji než ceny prodaných plodin. Současně je velký zemědělec závislý na trhu, protože vypěstovat například pšenici jedním zemědělcem pro celý Hradec Králové jde lehce, hůře se ale všem Hradečákům distribuuje ta mouka do domácností.

Zdá se, že správným řešením pro zemědělce, aby nebyli závislí jen na prodeji několika plodin, je diverzifikovat svoji produkci. Pěstovat více plodin, nejen pšenici, řepku a sladovnický ječmen, realizovat více ze dvora. Farmáři mohou svou produkci realizovat lokálně, dokonce se připravuje i legislativní změna, která umožní zemědělcům více prodávat „ze dvora“. Ostatně situační zprávy ukazují, že z pohledu soběstačnosti vyprodukuje naše zemědělství až 200 % pšenice, 130 % ječmene či právě přes 105 % řepky – z čehož jde až polovina „do nafty“, zatímco zcela zaostáváme v soběstačnosti u zeleniny (44 %), ovoce (jablka 52 %) či brambor (72 %).

Přečtěte si také |

Matěj Pomahač: Na jaře už nezaseju. O zemědělství a fotovoltaice

V ČR vládnou obchodní řetězce, a těm je přizpůsobena i produkce zemědělských komodit. Vlastně to ale možná není tak špatné. Počet faremních minimlékáren a počet faremních zpracovatelů masa narůstá rychlým tempem, na oligopolním českém trhu to ale stále není dost. Ale pokud chceme konkurovat holandským farmám a zajistit konečnému spotřebiteli dostupné potraviny, musíme ze dvora prodávat goudu, a ne z pole řepku.