Mikuláš Peksa: Kvůli válce hrozí Africe hladomor a Evropě zdražování jídla. Pojďme usnadnit jeho darování

Válka, kterou Rusko rozpoutalo na Ukrajině, může brzo zavléct vážné problémy i do jiných částí světa. Ukrajina a Rusko jsou totiž významní výrobci a exportéři obilí, dohromady dodávají na světový trh asi 30 % pšenice a 20 % kukuřice, tedy nejzákladnějších obilovin. Zatímco v Africe a na Blízkém Východě rostou obavy z nedostatku jídla, v Evropě se musíme připravit na jeho zdražování. Pomoct můžou potravinové banky a snazší podmínky pro darování potravin.

Z přístavu v ukrajinské Oděse už pár dní nevyjíždí nákladní lodě, na kterých obvykle putuje obilí do všech světových stran. Některé státy, jako třeba Egypt, na ukrajinskou produkci hodně spoléhají (podle některých odhadů představují importy obilí z Ruska a Ukrajiny až 80 % celkového dovozu). V zemích jako Sýrie, Irák, Libanon a Afghánistán zase může způsobit velké potíže i jen malé zhoršení dostupnosti jídla. Světový potravinový program, agentura při OSN, která se stará mimo jiné o rychlé zásoby potravin v místech stižených válkou, už odhadla, že kvůli dění na Ukrajině jí vyrostou náklady na potravinovou pomoc asi o třetinu oproti „klidnému“ roku 2019.

Ceny by rostly i bez války, teď ale hrozí humanitární katastrofa

Kvůli Putinově válce totiž dojde hned k několika věcem. Za prvé, část už sklizené úrody se z Ukrajiny a Ruska nedostane tam, kde si ji objednali. Rusko pozastavilo své obchodní dohody, Ukrajina má válečné embargo na vývoz potravin. To se ale podle některých expertů týká naštěstí jen menší části celkové úrody, její větší část se tedy už stihla prodat. Horší to ale bude s úrodou v tomto roce. Zemědělský cyklus je neúprosný, jenže ukrajinské traktory jsou toho času plně vytížené odtahováním ruských tanků a opravdu nikdo nebude pokojně sít pšenici, když mu nad hlavou létají ruské rakety. Státy, které obilí dovážejí, se budou muset poohlédnout jinde (třeba v Číně nebo v Indii) – a to nebude ani zadarmo, ani hned.

Za druhé, i bez výpadku na straně produkce se do cen potravin bude promítat inflace a dražší doprava, která má své příčiny opět v ruském vojenském tažení na Ukrajinu. To totiž globálně eskalovalo ceny fosilních paliv, na jejichž exportu je Rusko závislé a drahými cenami si platí svoji válku. Bohužel se tyto náklady nevyhnutelně promítnou i do běžných věcí, které si kupujeme každý den v obchodě. Na růst cen potravin ale upozorňovala i studie Světové banky před vypuknutím války. Ceny táhne nahoru inflace, se kterou se státy napříč světem potýkají v důsledku pandemie, lockdownů a odstávek průmyslové výroby. Teď se tento trend bohužel ještě posílí.

Poslední a nejsmutnější faktor vidíme v Evropě na vlastní oči už několik týdnů. Válka vyhnala ze země už přes tři miliony Ukrajinců, převážně žen, dětí, starých lidí. Jakkoliv se mohli mít dobře, než jejich domov zničily ruské tanky, teď mají zpravidla velmi omezené zdroje (nebo taky vůbec nic) a chvíli potrvá, než si tu najdou plnohodnotnou práci. Po nějakou dobu tak musí spoléhat na naši pomoc.

Nepotřebujeme jídlo syslit, naopak ho dostat tam, kde je potřeba

V Evropě se naštěstí nemusíme obávat takových scénářů, které teď musí řešit třeba Egypt nebo humanitární organizace v Sýrii, kde bude vůbec problém se samotnou dostupností jídla. Zmíněný Světový potravinový program zcela seriózně varuje před vypuknutím rozsáhlého hladomoru v některých blízkovýchodních a afrických zemích. A to ještě projekce spoléhají na to, že k nám bude tento rok klimatická změna milostivá a do zemědělských prací nezasáhnou požáry, vlny sucha nebo jiné extrémy (což podle poslední zprávy mezivládního klimatického panelu docela dost hrozí). Už samotný fakt, že hladomorem jsou potenciálně ohrožené stovky milionů lidí, by nás měl přimět k tomu, abychom se včas pokusili zabránit nejhorším scénářům a připravili se jako EU finančně i praktickými nástroji na to, že bude potřeba pomáhat za našimi hranicemi.

U nás objektivní nedostatek jídla nehrozí. Když se podíváte na celkový přehled vývozu a dovozu zemědělské produkce, evropské země vyvážejí asi 2,8 milionu tun pšenice a z Ruska i Ukrajiny dohromady dovážejí asi jen 700 tisíc ročně. S tímhle výpadkem se tedy v zásobách srovnáme i bez toho, abychom teď nějak nárazově syslili, jen je prostě zjevné, že se to projeví v cenách. Což je a bude problém pro část lidí, kteří se ještě nezotavili z koronavirových ekonomických výpadků, úspory jim odmazává inflace rychlejší než u sousedů v eurozóně a do toho se rozhodli pomoct ukrajinské rodině na útěku.

Řešením jsou potravinové banky a odstranění zbytečných bariér pro dárce

Pravda je, že nevíme, kdy válka skončí a jak dlouho budeme ještě řešit její následky. Má tedy velký smysl investovat do modernizace evropského zemědělství tak, abychom ani v budoucnu sami netrpěli nedostatkem a ještě dokázali bezpečně pomáhat v zemích, které nemají tolik štěstí na podnební podmínky nebo politickou stabilitu. Znamená to podpořit změnu evropského zemědělství směrem k větší efektivitě a přemýšlet nad využitím každého metru půdy optikou toho, jaké výnosy může přinést a kdo z toho bude mít užitek. V bezprostředním horizontu ale má cenu dělat opatření k větší efektivitě při nakládání s jídlem, které už někdo vypěstoval nebo vyrobil. Jednoduše, potřebujeme teď využít všechno, co využít jde.

V Česku jsme se před několika lety inspirovali potravinovými bankami, které jsou jinde v Evropě už mnoho let etablované řešení. Potravinová banka je totiž funkční koncept, využívá jídlo, které by jinak časem skončilo v odpadkovém koši, a to ne kvůli tomu, že je špatné, ale protože má obchodní řetězec nějak nastavené administrativní procesy. Stále platí, že v Evropě z různých důvodů skončí v koši asi 20 % potravin, okolo 88 milionů tun ročně.

Potravinové banky v Česku po pár letech fungování poskytují týdně asi 180 tun praktické a potřebné pomoci, během prvního týdne od vypuknutí války na Ukrajině to bylo dokonce 270 tun jídla a hygienických potřeb. Teď řeší, kde doplnit zásoby, každý dárce se v tuhle chvíli počítá. Mně by navíc přišlo logické, kdyby banky mohly snáz brát jídlo a materiál nejen od tuzemských, ale i od zahraničních dárců. Evropská komise by si jich měla víc všímat a rychle usnadnit jejich fungování, zjednodušit podmínky pro dárce i spolupráci napříč Evropou.

---

reklama

---