Mikuláš Peksa: Úsporné budovy nevzniknou ze dne na den. Za pět let už se to ale stihnout dá

Paneláky. Zatepleno.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Zdeňka Kováříková / Ekolist.cz

V Česku se na emisní náročnosti budov podílí hned několik faktorů. Stále využíváme dost energie z uhelných elektráren (a tepláren) a speciálně v průmyslu máme celkem velké rezervy v energetické účinnosti.

Energie potřebujeme docela hodně (protože účinnost není tak vysoká, jak by mohla být) a zároveň nás stojí docela hodně peněz (protože uhlí je ve srovnání s jinými zdroji drahé a bude to jen horší). Provoz nemovitostí se nám prodražuje, a když už jsme s tím v minulosti chtěli něco dělat, byly to prakticky hlavně výměny uhelných zdrojů za plynové, což teď – bez ruského plynu – přirozeně nedává smysl.

Jakou tedy máme alternativu? Jedno z řešení jsou renovace budov a výměna technologií směrem k větší soběstačnosti. Místo napojení na (typicky fosilní) velké centrální zdroje by se k nemovitostem přidaly vlastní solární panely, akumulace, tepelná čerpadla, pořádné zateplení a rekuperace.

Nebo by se dalo víc využívat odpadní teplo – můj oblíbený případ je datové centrum, které dává sousedům k dispozici teplo, jenž vzniká při provozu serverů. Zkrátka by se místo modelu „velké zdroje plošně dodávají všem“ přešlo víc na model „každý dům má primárně svoje zdroje a ze sítě bere jen energii navíc“.

Výhoda tohoto řešení je jasná. Znamená méně emisí, větší kontrolu nad tím, odkud pochází naše energie a na co přesně jde, větší úspornost v nakládání s energií. Znamená také méně prostoru pro centrální dodávky nejrůznějších Gazpromů, které pak využívají závislost naší infrastruktury na dodávkách velkých objemů energie ze zahraničí. Nevýhody jsou dvě. Nebude to zadarmo a nestane se to přes noc.

Naštěstí už alespoň nejsme v energetické krizi a máme nějaký prostor si říct, že tu změnu uděláme postupně. Že třeba chceme zrenovovat velkou část budov v nejbližších pěti, šesti letech. Třeba ve veřejném sektoru se to přímo nabízí – má starosta ten samý půlmilion „protopit a prosvítit“, nebo ho investovat do řešení, které mu dlouhodobě sníží náklady obecní kasy? V Česku navíc na renovace můžeme použít velkou část z celkově asi bilionu korun na klimatická opatření, který k nám postupně přijde z evropských zdrojů.

Nejde jen o opravování domů po babičce (ačkoliv nemám nic proti péči o staré domy), ale právě i o ty zmiňované průmyslové haly, anebo – a to mi přijde nejdůležitější – třeba o paneláková sídliště, kde bydlí miliony lidí. Některá z nich už jsou stejně pomalu na hranici plánované životnosti a kvůli špatnému technickému stavu tu lidé zbytečně doplácejí na úniky tepla.

Oprava paneláku se stovkou partají se ale bez podpory a správně nastavených pravidel může snadno stát noční můrou. Proto měníme pravidla pro renovace tak, aby se daly udělat a zaplatit i v takovýchto případech (jen malá odbočka: v Česku tuto změnu budeme muset ještě promítnout do našich zákonů, tak to chvíli potrvá).

Přečtěte si také |

Mikuláš Peksa: Konec ničení lesů. Europoslanci schválili přelomová pravidla, která pomůžou přírodě

Co ale můžeme udělat hned: pokud se má naše proměna směrem k větší energetické soběstačnosti budov podařit, tak už nemůžeme stavět nové domy ve starém stylu, s připojením na centrální teplárny a bez pořádné tepelné izolace. Ostatně není náhoda, že se centrální vytápění vyskytuje prakticky jen v zemích bývalého sovětského bloku.

Je to takové kolektivistické řešení, které třeba nepředpokládá, že by se někdo chtěl chovat úsporně (protože když to začne dělat sám, jen tím pomůže sousedům a nebude z toho mít nic víc než dobrý pocit). Neříkám, že se má ústřední topení ze stávajících domů vymontovat. Ale v jednadvacátém století, s respektem k základní lidské důstojnosti a soukromí, bychom snad mohli domy stavět tak, aby si v nich lidé mohli sami rozhodovat, kdy a jak si zatopí.