Mikuláš Peksa: Obnova přírody prošla, ale co dál?

Brdy, ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Zdeňka Vítková / Ekolist.cz

Někoho možná překvapí, že se to týká i samotného Green Dealu, respektive toho, co se z této velkolepé iniciativy nakonec stalo realitou. Když se podíváte na „legislativní vláček“ evropských institucí, zjistíte, že prošly hlavně změny týkající se energetiky, dopravy, využívání velkých spalovacích zařízení nebo mezinárodního obchodu. To všechno samozřejmě může a snad bude mít na přírodu pozitivní dopad, nic to ale nemění na tom, že se přírodě jako takové věnujeme vlastně dost málo. Přímo v oblasti zemědělství nebo péče o krajinu naopak neprošlo skoro nic anebo to není právně závazné.

Lepší stav přírody = snazší zvládání změny klimatu

Nová pravidla pro obnovu přírody tak nejspíš budou znamenat jeden z nejhmatatelnějších přínosů tohoto Evropského parlamentu pro stav naší přírody a krajiny. Státy budou muset nově vytipovat vhodná přírodní území a postupně zlepšovat jejich stav a ekosystémové funkce. Podle podkladových materiálů se zdá, že největší prostor pro obnovu přírody máme v lesích, a to myslím pro Česko platí dvojnásobně. Neměli bychom zapomínat na kůrovcovou kalamitu nebo na následky, které zanechal tragický požár v Českém Švýcarsku.

Ale pak tu máme třeba přírodu ve městech anebo – pro Česko palčivou – otázku zadržování vody v krajině. Obojí úzce souvisí s adaptací na klimatickou změnu: městská zeleň může ochlazovat rozpálené sklo-železo-betonové ulice, voda z Česka odtéká kvůli jeho poloze a celkově velkému odparu danému i vyšší teplotou. Dostatek vody je téma nejen pro zemědělce, docela málo se mluví o tom, že vodní zdroje jsou zásadní i pro energetiku nebo dopravu. Proto jsou investice do dobrého stavu přírody docela efektivní, na jedno vložené euro se odhaduje návratnost 8–38 eur v návaznosti na zvoleném opatření.

O čem se povede válka příště, jestli potřebujeme dýchat vzduch?

Kdybyste poslouchali europarlamentní debaty nad tímto návrhem, budete mít zaručeně pocit, že se musí jednat o nějakou úplně odlišnou věc. Zejména z konzervativních řad zaznívaly dlouhé měsíce temné věštby – například, že obnova přírody způsobí nedostatek potravin. V českém prostředí jsem dokonce zaznamenal myšlenku, že se nás „Brusel“ snaží nenápadně proměnit na močál. Když ale došlo na lámání chleba, ani hlavní proud konzervativců nevydržel na těchto absurdních pozicích a část poslanců hlasovala pro kompromisní znění návrhu. Myslím, že můžu mluvit i za část vědecké komunity, když řeknu, že jsme všichni rádi, že návrh konečně prošel a tato nedůstojná zideologizovaná „diskuze“, které neměla s racionální debatou místy mnoho společného, je definitivně za námi.

Před námi jsou naopak volby a i pro ně je tato zkušenost poučná. Měl by si ji vyhodnotit každý, komu skutečně záleží na životním prostředí, ale třeba i jen na tom, aby se o důležitých věcech rozhodovalo informovaně, kompetentně, na základě racionálních a podložených údajů a ne na základě lží, polopravd a emocí. Protože (i jindy rozumnější) část politické scény tady jasně ukázala, že před nějakými fakty klidně zavře oči, když se to zrovna ideologicky hodí do krámu. Zrovna u ochrany přírody a životního prostředí je to ale nebezpečná a nezodpovědná hra. Opatření, která uděláme v této dekádě, mají zásadní význam pro to, jak se bude na planetě s proměněným klimatem žít budoucím generacím. Příštímu Evropskému parlamentu by v tomhle ohledu slušelo víc efektivity a věcnosti, protože na ideologické kopání do slaměných panáků přestává být zkrátka čas.