Miroslav Bobek: Vrhací oštěpy starého rytíře

Dikobrazí ostny jsou žádaný artikl, ať již jako suvenýr nebo materiál na splávky. Při návštěvě Archivu hlavního města Prahy jsem však ke svému překvapení zjistil, že je při čištění vazby starých knih používají i tamní restaurátoři. Vida! Hned jsem nabídl, že se naše zoo stane jejich výhradním dodavatelem pro pražský archiv – a když jsem tuto informaci zveřejnil, snesla se na mne pořádná sprška dotazů jak na dikobrazí ostny, tak na dikobrazy samé. Alespoň na některé z nich tu odpovím. Dodnes si vzpomínám, jak mě v dětství zaujala kapitolka věnovaná dikobrazovi v knížce Zvířata zblízka od prof. Julia Komárka. Po dlouhých letech jsem ji znovu nalistoval. Vedle dvou fotografií dikobrazů ji doprovází i snímek dikobrazích ostnů trčících z hlinité stěny a prof. Komárek zde píše: „Jsou to vlastně malá kopí, namířená špičkou ven, a dikobraz jich také užívá jako vrhacích oštěpů. Je to ojedinělá a nebezpečná zbraň. Na třetím obrázku vidíte, jak to dopadlo, když chtěli uprchlého dikobraza chytit a zavřít zas do klece. Dikobraz se ve své díře bránil jako nějaký starý rytíř a prudce ze svého těla vystřeloval ostré bodliny, takže se hluboko zapíchly do vykopané hlíny.“

Trochu jsem zapátral a zjistil jsem, že popisovaná událost se odehrála v Zoo Praha roku 1953. Tehdy zde uprchl dikobraz srstnatonosý a vyhrabal si hlubokou noru kdesi za starým šelmincem. Pracovníci zoo se k němu prokopali, jenže dikobraz se nevzdal a bránil se.

Ale pozor, své ostny rozhodně nevystřeloval, byť tomu naši předchůdci věřili, a dokonce i tehdejší ředitel dr. Cyril Purkyně napsal do Živy článek, ve kterém to uvádí. Ostatně nebyli zdaleka jediní, kdo se nechali zmýlit. A nemůžeme se jim divit.

Velcí dikobrazi rodu Hystrix se nepřátelům brání tak, že se je nejprve chřestěním svých ostnů snaží odradit. Když neuspějí, šlehají ocasem podobně, jako jsme to viděli u stegosaura ve filmu Cesta do pravěku, a pak na útočníka nacouvají nebo se o něj opřou bokem. Jejich ostny se do něj přitom hluboko zabodnou a dikobrazi je uvolní ze své kůže. Náš kurátor Pavel Brandl při chytání dikobrazů mnohokrát zažil, jak se jemu nebo jeho kolegům – a to i přes pevnou rukavici nebo přes botu – zapíchly do ruky nebo nohy; v jednom případě dokonce i pět naráz. A opakovaně zažil rovněž „vystřelení“ ostnů, které se buď vypružily o pevnou stěnu, anebo daleko a vysoko vylétly z kmitajícího ocasu rozčileného dikobraza. „Na chytání dikobrazů si proto vždycky beru brýle,“ říká Pavel.

Je známo, že v přírodě mohou dikobrazi při své obraně vážně – a dokonce i smrtelně – zranit velké predátory včetně tygrů nebo lvů. To může mít velmi nečekané a neblahé důsledky – což bude tématem mého sloupku příští sobotu.

---

reklama

---