Miroslav Bobek: Východ slunce s divokými velbloudy

V Toli bulag, hluboko v mongolské Gobi, jsem byl naposled před mnoha lety s mongolským ochranářem Adjou a se zoologickým náměstkem naší zoo Jardou Šimkem. Z hlavy už ani nevím, kdy přesně to bylo. Tenkrát jsme Toli bulag navštívili proto, abychom posoudili, zda by tato lokalita, jejíž jméno by šlo přeložit jako „průzračná studánka“, byla vhodná pro vybudování druhého chovného centra pro velbloudy divoké (Camelus ferus). Byla. Znovu jsem se do Toli bulag vrátil letos v srpnu. Chovné centrum zde bylo převážně z prostředků Zoo Praha postaveno během uplynulých dvou let a sedm velbloudů divokých se do něj nastěhovalo loni v září.

Časně ráno jsme s dokumentaristou Davidem Brodou vyrazili do ohrady s velbloudy. Doprovázeli nás šéf projektu Adjá a pracovník chovného centra Cerennadmid (ten v tradičním mongolském klobouku, který už se v každodenním životě moc nevidí, a s dlouhou cigaretovou špičkou). Když jsme se po štěrkovitém, na kámen ztvrdlém povrchu společně blížili k ohradě, znovu jsem si uvědomil, v jak drsném prostředí divocí velbloudi žijí. Minimum vegetace, naprostý nedostatek vody a k tomu kolísání teplot v rozpětí od mínus čtyřiceti do plus čtyřiceti stupňů; od spalujícího mrazu po spalující horko.

V ohradě vystoupil Cerennadmid na dunu, rozhlédl se a ukázal, kterým směrem máme pokračovat. Popošli jsme – a velbloudy jsme spatřili právě v okamžiku, kdy na ně dopadly první sluneční paprsky. Byl to úchvatný pohled! Poušť, duny, naoranžovělé světlo a v něm se koupala jedinečná, vzácná zvířata!

Velbloudů divokých zbývá v Gobi jen několik set (proto i naše úsilí o vytvoření záložní populace) a od domácích velbloudů dvouhrbých se liší na první pohled. Člověk se až diví, jak se po tak dlouhou dobu mohly táhnout spory o tom, zda jde skutečně o svébytný druh, spory, které nakonec musely rozetnout až analýzy DNA. Divocí velbloudi jsou štíhlejší, řekněme dokonce vznosnější, i odlišně zbarvení než domácí velbloudi, ale především mají jiné hrby; menší, vztyčené a špičaté jako horské štíty.

Opatrně jsme se ke skupince v ohradě přiblížili a konečně jsme uviděli i tři mláďata. Ano, tři z pěti samic zde v dubnu porodily velblouďátka! Držela se pohromadě, jedno, druhé, třetí… Cerennadmid dohlížel na samce, aby nás neohrozil, a tak jsme se k nim mohli ještě víc přiblížit. Roztomilost sama… A když se obrátila směrem k nám a zvědavě si nás prohlížela, díky svým vypouklým očím, výrazným ušiskům a nad čely naznačeným čupřinám připomínala trojici Hurvínků.

Byla to hlavně tato mláďata, která nás sem přivedla. Jejich místním chovatelům jsme přivezli podrobné pokyny a kolega Honza Marek se vynasnažil o předání svých zkušeností. S divokými zvířaty je potřeba pracovat přece jen jinak než s domácími… Následně jsme s Adjou řešili i možnosti vylepšení obou chovných center a další záležitosti.

Na to první ráno s velbloudími mláďaty však nikdy nezapomenu…

---

reklama

---