Miroslav Patrik: Zemřel chrabrý obhájce občanských a ekologických práv

Jedním z nejznámějších ekologických právníků po roce 1990, který se uměl pohybovat nejen v advokacii či na akademické půdě, ale také mezi politiky a občanskými aktivisty, byl levicový demokrat Petr Kužvart. Zemřel v šedesáti šesti letech v neděli 15. května 2022. Pro mnohé to byla smutná zpráva. Petr patřil mezi ty osobnosti, které měly veřejnou angažovanost v krvi, neboť se mu nelíbilo, pokud docházelo k nějakému bezpráví ze strany státní moci. Jeho levicovost se tak snadno přetavila i v prosazování a v obhajobě ekologických práv veřejnosti v její účasti při rozhodování státu.

Před rokem 1990 byl Petr mj. jedním ze zakladatelů ekologické iniciativy Ekologická společnost, která se sice snažila vzniknout již v dubnu a v červnu 1987 na diskusních fórech Charty 77, nicméně až 29. května 1989 byla na Ministerstvo vnitra ČSR podána žádost o schválení organizačního řádu společnosti. Mezi další zakladateli sdružení byli jeho bratr Miloš (ministr životního prostředí 1998-2002), Ivan Dejmal (ministr životního prostředí 1991-1992), Aleš Šulc (náměstek ministra životního prostředí 1990-1997) či Vladimír Kodeš.

Před rokem 1990 se Petr, který pracoval i jako podnikový právník, mj. angažoval proti plánu na výstavbu přehrady na Křivoklátsku, která se kupodivu nakonec nikdy nepostavila.

Psal i do samizdatu Ekologický bulletin, který v počtu devatenácti čísel od září 1987 do prosince 1989 po asi sto kusech vydal Ivan Dejmal, kterému se pak do května 1991 podařilo dát dohromady ještě další čtyři čísla.

Svoboda angažování

Petr se po revoluci 1989 snadno pustil do angažované práce při ochraně životního prostředí, neboť měl kontakty v politickém i v nevládním prostředí. Jako právník nejprve pomáhal s činností Federálního výboru životního prostředí, a to až do jeho zrušení v roce 1992.

Stal se také členem Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ), která vznikla v září 1992, a v níž byl asi deset členem předsednictva. V rámci její činnosti vedl v Podolí ekologickou právní poradu pro veřejnost. Od roku 1994 se stal samostatným ekologickým právníkem.

Naplno právně pomáhal i novým radikálním ekologickým sdružením, jako byly Děti Země, Hnutí DUHA nebo GREENPEACE. V roce 1999 dokonce zakládá „vlastní“ občanské sdružení Ateliér pro životní prostředí, aby životní prostředí mohl právně hájit podle vlastního přesvědčení.

Šíře jeho právní a občanské činnosti a pomoci obcím a sdružením tak začala strmě vzrůstat. Přitom mnohdy šlo o mnohaleté a těžké případy po celém území státu. Ovšem asi nejvíce případů řešil s kolegy v Praze, kde se mu podařilo vyhrát řadu právních sporů. Například kolem roku 2011 se mu podařilo zrušit dvě dílčí územní rozhodnutí pro mrakodrapy na Pankráci s právním názorem soudu, že je nutné v území hodnotit i jeho únosnost.

Z dlouholetých a mediálně známých případů lze zmínit jeho právní pomoc sdružení Šumava nad zlato a místním obcím proti snaze obnovit těžbu zlata v Kašperských horách, Dětem Země a obcím proti výstavbě obří cementárny u Tmaně u hranic s CHKO Český kras a podobně proti výstavbě delšího jižního obchvatu Plzně dálnicí D5, kdy dokonce desítkám občanů z celé republiky pomáhal v nákupu pozemků v trase škodlivého obchvatu, podporu místním lidem proti těžbě kamene na Tlustci na Liberecku apod.

Poskytoval také rady při obraně CHKO České středohoří před výstavbou trasy dálnice D8 bez dlouhého tunelu, které dal nakonec „zelenou“ ministr Miloš Kužvart, přestože postavit tunel bylo technicky a finančně možné. Povolování dálnice D8 se přitom Děti Země stále zabývají od roku 1994!

Anebo Děti Země právně zastupoval proti opakovanému schvalování koncepcí rozvoje dálniční sítě Klausovou vládou bez hodnocení vlivů na životní prostředí. Spor nakonec ukončil Ústavní soud, který prohlásil, že nejde o žádnou koncepci, ale jen o časový a finanční harmonogram výstavby dálnic.

V mnoha případech přitom nebylo pro něho cílem nějaké škodlivé stavbě bránit, ale to, aby veřejnost měla podle demokratických pravidel právo předložit své návrhy, připomínky a kritiku jako protiváhu proti státu a byznysu. A aby na tyto znepokojivé otázky bylo řádně odpovězeno a tyto odpovědi mohly být přezkoumány soudem.

Pro Petra bylo totiž cenné i to, pokud se právními prostředky umožnila věcná diskuse a nějaký škodlivý projekt se po technické stránce upravil a respektoval tak veřejné zájmy a práva obyvatel.

Příkladem takového postoje může být odmítnutí výtky Ředitelství silnic a dálnic ČR z roku 2005, že aktivisté brání výstavbě jihozápadní části Silničního okruhu kolem Prahy, neboť údajně zbytečně zdržovali vydání územního rozhodnutí a stejně tak budou prodlužovat stavební řízení.

„Proti výstavbě okruhu nic nemáme, chceme jen, aby zásahy do životního prostředí byly co nejšetrnější,“ odpověděl tehdy státnímu investorovi Petr suše v článku s názvem „Hrozí totální dopravní kolaps!".

Od února 2009 se Petr stal také spoluzakladatelem a členem neformální občanské Iniciativy pro společenskou změnu.

Petr proto právem získal od ekologického časopisu NIKA za rok 1997 Cenu Josefa Velka pro jednotlivce „za osobní nasazení při ekologických soudních sporech“.

Ekologická osvěta

Kromě neúnavné právní podpory účasti občanských sdružení v řízení podle zákona o ochraně přírody, kdy se snažil svými žalobami jejich postavení zdůrazňovat, zvládal také psát články a vydávat brožury, aby veřejnost věděla, jaká jsou jejich práva a jak je správně používat.

Archív databáze článků Anopress například od roku 1996 až dosud eviduje jeho jméno ve více než čtrnácti set třiceti článcích, přičemž ten první s názvem „Ekologové volají po evropském soudu“ pochází z 29. února 1996.

Článek popisuje spor Dětí Země s vrcholnými českými soudy o neposouzení vlivů rozvoje dálniční sítě. Petr v něm přitom neargumentuje ochranou životního prostředí, ale pro většinu lidí přijatelnějšími důvody: „Vždyť jde o peníze nás všech daňových poplatníků.“

Jeho vlastní články se týkaly životního prostředí i politiky, zejména s levicovým obsahem. Články posílal i svým známým a přátelům.

Tak třeba název článku z roku 2004 „Zkušenosti s účastí veřejnosti v rozhodovacích procesech a s právem veřejnosti na informace od úřadů“, napsaný s Václavem Drbohlavem ze sdružení Obrana životního prostředí, napovídá, o čem je a co autory trápí.

Publikoval v Literárních novinách, v A2 (2006-2014), v Britských listech (2002-2016), v Deníku Referendum (2010-2011) atd.

Psal i knihy a brožury. Třeba se Stanislavem Pazderkou napsal v roce 2000 pro Ekologický právní servis brožuru s názvem „Právo na informace o životním prostředí“, v níž veřejnosti předložil právní a praktický výklad dvou nových zákonů o právu na informace.

Pověstná byla ovšem jeho praktická příručka s názvem „Kterak proti zlořádu úřadem bojovati! Právní formy a možnosti občanské angažovanosti ve věcech životního prostředí“, kterou v roce 1994 vydal pro GREENPEACE a která se na dlouhé roky stala „biblí“ občanských aktivistek a aktivistů.

Navíc Petr v letech 1994-2004 jako člen nezávislé Komise spolurozhodoval, kdo se stane Ropákem za největší ničení životního prostředí u nás a kdo získá Zelenou perlu za antiekologický výrok.

Právnické stopy

Právem mu jistě patří nálepka nejznámějšího porevolučního ekologického právníka, který se svou lidskou i odbornou urputností byl jistě postrachem studentek a studentů, pokud je zkoušel z právní vědy a byl rozezlen, když toho moc nevěděli, ale hlavně státních a soukromých investorů.

Mnozí z těchto investorů asi nedokázali pochopit, že mu nejde o peníze, moc nebo o slávu, ale jako levicovému intelektuálovi mu šlo hlavně o dodržování demokratických principů, tj. spoluvytvářet férovou diskusi s aktivní veřejností, která má právo vstupovat do veřejného prostoru a bránit ho před zvůlí různých zlořádů.

Petr tak svou právní praxí formoval nejen ekologické právní vědomí veřejnosti, ale svými právními výklady s širokým politickým a historickým přehledem nutil mnohé soudní stolice, aby se na hájení občanských a ekologických práv dívali i z pozice veřejnosti, nikoliv jen státu. Svými právními nápady sice třeba napoprvé u soudů neuspěl, nicméně svou právní argumentaci vždy dokázal vylepšovat.

Pokud se třeba podíváme na server Zákony pro lidi, tak zjistíme, že se jeho jméno v neúplném souboru soudních rozhodnutí od roku 2000 objeví více než dvěstěkrát.

Jedním z prvních rozhodnutí je třeba rozsudek Nejvyššího správního soudu z roku 2002, kterým byla zamítnuta kasační stížnost Sdružení Jihočeské matky, které se marně domáhalo účasti v řízení o stanovení zón havarijního plánování kolem jaderných elektráren. Nicméně hned z toho byla právní věta, že pokud v nějakém řízení nejde o zásahy do přírody a krajiny, ale „jen“ do veřejného zdraví, tak občanská sdružení nejsou v takových řízeních účastníky.

Poslední rozsudky soudů kolem roku 2016 se už mnohdy bohužel týkají situace, kdy byl Petr po roce 2013 dlouhodobě nemocný, takže v řadě rozhodnutí se lze dočíst, že docházelo k výměně právního zastoupení.

Činorodost důchodce

Petr se po vyzdravění pustil do další práce, i když už to nebyla vysilující advokátní praxe. Vrátil se totiž ke své další oblíbené činnosti, a to ke psaní. V červenci 2020 mi posílá e-mail, v němž vesele píše: „Jsem už starobní důchodce a konečně mám čas a příležitost věnovat se věcem, které mě zajímaly od studentských let. A chci napsat ještě pár dalších knih, jestli budu živ dostatečně dlouho. Uvidíme!“

Petrovi se například úspěšně dařilo od června 2020 do ledna 2021 na serveru E-republika.cz publikovat patnáct dílů úvah s názvem „Reálný socialismus: co to bylo a proč?“.

Články s širokým znalostním záběrem se zabývají socialismem a jeho významem pro lidstvo, a to od listopadu 1917 s říjnovou revolucí v Rusku až do prosince 1991 s rozpadem Sovětského svazu. Petr dokonce plánoval, že na konci roku 2021, kdy bude 30. výročí zániku SSSR, vydá na toto téma knihu. Leč k tomu již nedošlo.

Petr nicméně svým životem ukázal, že za demokratickou společnost a za životní prostředí je nutné chrabře a cílevědomě bojovat. Občané totiž mohou svá ekologická práva ztratit anebo se tato práva mohou stát bezobsažnými.

Jako nejznámější ekologický právník má Petr dnes také mnoho následovníků, kteří spolkům, lidem či obcím pomáhají právními nástroji bránit ústavní právo na příznivé životní prostředí a třeba prosadit i změny ve stavebních záměrech, které se bez potřebného tlaku mohly původně zdát nereálné.

Mnohdy je to ale dnes daleko obtížnější, než v porevoluční „svobodnější“ době, neboť od té doby česká společnost dorůstá do vyšších pater konzumu a do vyšších intenzit honby za penězi.

A i když ideály nemusejí být často v popředí obrany životního prostředí, stále tu jsou a je žádoucí je zdůrazňovat, bránit a hájit, jako se o to Petr snažil ve svém vysoce pracovním a široce angažovaném životě.

Jsem rád, že jsem s ním mohl desítky let spolupracovat a jsem mu vděčný za jeho právní a ekologickou inspiraci.

Psáno pro Ekolist a Deník Referendum.

---

reklama

---