Petr Svoboda: Zastavějí všechno kolem vás

Před volbami v roce 1992 stála naše společnost na podobném rozcestí jako dnes. Rozhodovala se mezi dvěma cestami hospodářské transformace. První cesta byla rychlá a vedla přes privatizaci státních podniků bez výraznější právní regulace. Druhá cesta byla pomalejší a podmiňovala privatizaci přijetím standardních evropských zákonů v oblasti kapitálového trhu. První cestu razila ODS v čele s usměvavým Václavem Klausem, který nevěděl, jak rozlišit čisté a špinavé peníze, a chtěl, aby se privatizace udělala rychle a pokud možno po tmě. Druhou cestu reprezentovalo Občanské hnutí složené z intelektuálů a právníků, jako byl Petr Pithart, Jiří Dienstbier či Dagmar Burešová, kteří varovali před privatizací bez pravidel a kromě peněz vyznávali i nějaké zásady. Lidé však tenkrát masově podlehli kouzlu Václava Klause a představě, že když to uděláme rychle, budeme se mít brzy jako v Německu. Volby skončily drtivým vítězstvím ODS, Občanské hnutí zmizelo v prachu dějin a Česká republika nastoupila éru 90. let, „doby kožené a železné“, kterou charakterizovala divoká privatizace, krachy investičních fondů a bank a rozkradení státního majetku v hodnotě až 1 bilionu korun. Tato doba stvořila i své „hrdiny“, z nichž ten největší nedávno spadl s vrtulníkem, a ten druhý největší nám už několik let vládne ve střetu zájmů, který je větší než krakatice obrovská. V současné době stojí naše společnost na klíčovém rozcestí, jak reformovat zákonnou úpravu výstavby. Příští týden bude Poslanecká sněmovna v závěrečném 3. čtení hlasovat o návrhu stavebního zákona, který rozhodne o podobě našich měst i krajiny na příští desítky let. Je to nejhorší ze všech špatných zákonů, které se nám podařilo od roku 1989 zpackat. Nenapsal ho stát, ale podnikatelský svaz, který se jmenuje Hospodářská komora a je „převodovou pákou“ stavebních a developerských korporací. Na tomto privatizačním formátu tvorby zákona se před třemi lety domluvil „hrdina“ české privatizace, bývalý kariérní komunista a momentálně předseda představenstva českého státu Andrej Babiš s jiným „hrdinou“ doby kožené a železné, bývalým kariérním komunistou a momentálním šéfem Hospodářské komory Vladimírem Dlouhým. Oba to mysleli dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Chtěli to udělat rychle, protože chtějí, aby se u nás rychle stavělo. Jejich vzdělání a myšlení je ekonomické a zformovalo se v době komunismu, kdy výstavba paneláků, přehrad, továren a Temelínů byla zárukou rozvoje národního hospodářství a kdy nějaké ohledy na práva lidí, krajinu nebo přírodu nekomplikovaly investorským organizacím život. Jsou to lidé, kteří nemají zásady. Znají jen účel, jímž jsou peníze a byznys v duchu hesla: „Co je dobré pro Kolaloku, to je dobré i pro zákon“. Jsou schopni se za jednoho režimu na schůzích hlásit k marxismu-leninismu. A za jiného režimu pracovat pro americkou investiční banku, popřípadě se stát velkým kormidelníkem českého kapitalismu a přitom sosat dotace jako za komunismu.

Výsledkem dohody Andreje Babiše a Vladimíra Dlouhého o privatizaci přípravy stavebního zákona je nynější návrh, který představuje největší nebezpečí pro českou krajinu za posledních 40 let. Řekněme na rovinu: ANO, nový stavební zákon výrazně urychlí výstavbu v ČR. Urychlení však neumožní ani tak vysněná digitalizace, ale obrovská deregulace v oblasti ochrany životního prostředí. Tato deregulace stojí na tom, že se vytunelují rozsáhlé úseky z dosavadní působnosti orgánů ochrany životního prostředí a převedou se na stavební úřady. Tento „tunel do pozítří“ se v lyrice advokátů, kteří pro Hospodářskou komoru návrh nového zákona sepsali, nazývá „integrace agendy dotčených orgánů do státní stavební správy“. Spočívá v tom, že mimo chráněná území, tzn. na 80 % rozlohy ČR, už nebudou klíčové otázky ochrany životního prostředí ve stavebním řízení posuzovat specializované odbory, podřízené Ministerstvu životního prostředí (MŽP) nebo Ministerstvu zemědělství (MZe), ale samy stavební úřady v čele s Nejvyšším stavebním úřadem. Takže například o vynětí půdy ze zemědělského i lesního půdního fondu, o kácení stromů a dokonce i o celkovém posouzení vlivů na životní prostředí (EIA) budou rozhodovat samy stavební úřady, aniž do toho bude moci MŽP či MZe zasáhnout. Na nové státní stavební úřady se za tím účelem převedou „přírodovědci“ z odborů obecních a krajských úřadů. Ale nepředstavujte si, že to budou nějací ideoví ochranáři. Ti by v technokratickém prostředí stavebních úřadů nevydrželi. Budou totiž podřízeni řediteli stavebního úřadu a budou tam od toho, aby se stavby rychle povolovaly. Budou to „glumové“ ochrany životního prostředí. Se zlomenou páteří a schopností k takovým kompromisům, které si ani nedokážeme představit.

Model, ve kterém by zemědělskou a lesní půdu mohl pro výstavbu vyjímat sám stavební úřad mimo jakoukoli řídící pravomoc MŽP a MZe, neexistoval ani v době hluboké totality za platnosti starého stavebního zákona z roku 1976. I tehdy musely tyto klíčové otázky závazně posuzovat specializované dotčené orgány podřízené zmíněným ministerstvům

Deregulace v ochraně přírody však dostala zákeřnou smrtící ránu i v těch nejcennějších chráněných územích, ač si toho díky složitosti příslušného paragrafu nikdo nevšiml. A pozor! Vůbec nejde o bezvýznamný pozměňovací návrh (bezvýznamného) poslance Bauera z ODS. Sám vládní návrh předpokládá, že jakmile stát, kraj nebo obec jednou v územně plánovací dokumentaci v rámci národního parku, chráněné krajinné oblasti nebo jiného chráněného území vymezí zastavitelnou plochu s „prvky regulačního plánu“, pak v rámci ní budou stavební úřady povolovat stavby bez jakéhokoli závazného stanoviska či souhlasu Agentury ochrany přírody a krajiny nebo správy národního parku. V současných územních plánech obcí v národních parcích i v chráněných krajinných oblastech přežívají z „divokých“ let z minulosti vymezené zastavěné plochy. Dostaly se tam všelijakými způsoby. Jejich surové zástavbě brání jen dosavadní pravomoc Agentury a správ národních parků vydávat ve stavebním řízení závazné stanovisko nebo výjimku. Nyní bude stačit, aby příslušné obce tyto územní plány změnily a pro vymezené zastavěné plochy doplnily jen či dva „regulační prvky“, třeba jen tvar střechy nebo způsob řešení parkování. Agentura ani správy NP budou moci těmto změnám jen stěží zabránit a přijdou o svou pravomoc se k těmto zastavěným plochám v následných stavebních řízeních závazně vyjadřovat.

Deregulace v ochraně životního prostředí představuje obrovskou daň za urychlení výstavby. Je to daň, kterou zaplatíme všichni. Všude kolem nás jsou volné zelené plochy. Často nejsou chráněné, a přesto jsou krásné. Leckdy jsou v obcích, které ani nemají územní plán. Jsou to louky, pole i lesy ve volné krajině kolem našich chat a chalup. Jsou to ale i plochy přírodní zeleně ve městech, kde žijeme. Dělají náš život příjemnějším. A nový stavební zákon umožní jejich zástavbu rychle jako „blitzkrieg“. Počínaje developerskými projekty na zelených plochách ve městech, přes skladové haly na zemědělské půdě a konče apartmánovými domy v národních parcích. Přijdou dravci, kteří nemají zásady a nemají ani zábrany urvat si kus malebné krajiny jenom pro sebe. Budou to developeři i bezohlední individuální stavebníci. A „glumové“ na stavebních úřadech, kteří k tomu budou „vyčleněni“, jim na to dají razítko, jako se v 90. letech 20. století schvalovaly privatizační projekty i bankovní úvěry. A postupně vytunelují českou krajinu.

Většina veřejnosti si zatím neuvědomuje, co se chystá. Lidé jsou znavení úmornou roční epidemií koronaviru a chaosem vládních opatření. Jsou soustředění především na sebe a na své rodiny. Ve složité spleti protichůdných názorů na stavební zákon se nevyznají. Bohužel si závažnost problému neuvědomuje ani demokratická opozice. Ta se ve své kritice navrženého zákona zatím soustředila převážně jen na organizaci nové státní stavební správy, tedy zejména na to, že starostové přijdou o pravomoc „povolovat si“ stavby ve svých obcích. Podstata věci je ale jinde. Jednou přijde developer i před náš dům či byt nebo za humna naší chalupy či chaty. A s novým stavebním zákonem se budeme jen smutně dívat, jak náš klid a naše prostředí postupně proměňuje v asfaltové plochy a zdi staveb všeho druhu.

Volby na podzim letošního roku dávají každému šanci zvolit si demokratické strany, pro které není životní prostředí jen brzdou hospodářského rozvoje a které nový stavební zákon snad zkultivují ještě předtím, než nabude účinnosti. Lidé tak mají opět možnost vydat se na rozcestí po dvou cestách. Jedné, která urychlí výstavbu za každou cenu. Druhé, která dá výstavbu do rovnováhy s ochranou našeho životního prostředí.

---

reklama

---