Jan Dusík: Plácnutí do špinavé vody

Pavel Páral se po jednání vlády, kde se projednávala aktualizovaná strategie financování čištění odpadních vod, v článku „Kocovina z dobře vyčištěné vody“ (MF DNES 5. 2. 2008) ostře pustil do vyjednavačů, kteří prý pod vedením ministrů Kužvarta a Bursíka zavinili, že za jimi vyjednané nesplnitelné závazky teď budou muset obce platit sankce. Článek bohužel obsahuje tolik zjednodušení a polopravd, že jako jeden z lidí, kteří se účastnili jak vyjednávání o přechodném období pro čištění odpadních vod, tak o odsouhlasení financování těchto opatření z Operačního programu Životní prostředí Evropskou komisí, cítím profesionální povinnost některé věci ozřejmit.

Závazek zajistit do roku 2010 v obcích větších než dva tisíce obyvatel čištění odpadních vod byl vyjednán s plnou znalostí skutečného stavu v oboru a se zapojením dotčených institucí. Vše bylo projednáváno spolu s experty Ministerstva zemědělství jak v konzultačních skupinách Ministerstva životního prostředí, tak i ve vládě, která vyjednávací strategii a výsledky posvětila. Vyjednávací kapitola Životní prostředí se uzavřela v červnu 2001, na splnění závazků tedy bylo téměř deset let. Přes délku povolovacích a stavebních procesů se nadále domnívám, že desetiletá doba je dostačující, ovšem za předpokladu, že se většina času neztratí přešlapováním nebo lobbyingem za odložení závazku.

Je dobré si uvědomit, že cílem výstavby čističek není splnění unijního závazku, ale především zlepšení stavu životního prostředí – k tomu, že je stále co řešit, si stačí prolistovat třeba Zprávu o stavu životního prostředí nebo se podívat na výsledky průzkumů veřejného mínění. Závazek vůči EU není samoúčelný a módní bránění se „diktátu vnucenému Bruselem“ je naprosto liché.

Jak se předpokládalo, většina nákladů na čistírenské projekty by měla být pokryta z evropských peněz. Jejich výše je fixně dojednána, není zrovna malá (do projektů na ochranu životního prostředí půjde pět miliard eur) a je na nás, abychom každé euro využili co nejefektivněji a nejsmysluplněji. Podotýkám, že řada projektů se už dnes realizuje z prostředků státního fondu životního prostředí a z Operačního programu Infrastruktura.

Provozní smlouvy mezi městy a vodárenskými firmami byly vesměs uzavřeny až po vyjednání přechodného období, proto mohly být těžko při jednání brány v úvahu. A lze vyčítat Evropské komisi zájem na tom, aby peníze evropských daňových poplatníků neplynuly do kapes soukromých nadnárodních společností? Jak by se nám asi za pár let líbilo dívat se na to, jak české příspěvky do evropského rozpočtu plynou namísto obyvatelům bulharských či rumunských měst šéfům firem v Londýně, Madridu či Paříži?

Je zřejmé, že splnění požadavků na čištění odpadních vod je drahá záležitost (zvláště nechceme-li uposlechnout návodu pana redaktora pořídit šunt namísto moderních technologií). O žádný podraz evropských úředníků schválený Kužvartovými a Bursíkovými vyjednavači se však nejednalo – objem peněz určených na české čistírny se s vymezením podmínek pro délku smluv totiž nijak nesnížil. Bude ale možné se o tyto peníze ucházet pouze tam, kde provozování infrastruktury není pro firmy díky velmi dlouhodobým smlouvám nápadně výhodné, zvláště když investice zafinancují evropské veřejné dotace. A pokud se obce dohodnou s firmami na nových, kratších (než patnáctiletých) smlouvách, nic nebrání tomu, aby se o dotaci EU ucházely.

Ještě poslední poznámka k těm sankcím: za splnění směrnice odpovídá stát, takže zájem o to, aby byly čističky postaveny včas, ať již z evropských, národních, obecních či soukromých peněz, je zájmem nás všech, ministrem životního prostředí počínaje.

Na článek Pavla Párala reagovala přímo pro MFD také náměstkyně ministra životního prostředí Rut Bízková. Její reakce v deníku MFD zatím nebyla publikována.

Pozn. red.: Text Pavla Párala Kocovina z dobře vyčištěné vody je dostupný na Neviditelném psu.

---

reklama

---