Tereza Müllerová: Jak jsem vyrazila na žabí večírky

Letos bylo celé přenášení žab v lokalitě u "Zeleného kříže“ mezi Netolicemi a Bavorovem jiné. Začátek byl nezvykle brzký a zjištění, že je čas vyrazit bylo doslova den ze dne. Předjaří a chladné dny se vlekly, ale najednou se oteplilo, zavonělo jaro a já jsem vyrazila "na žáby“ poprvé 12. března. Za soumraku bylo na hrázi rybníka příjemných 12 °C a rybník a jeho okolí se ozýval známými zvuky, které jsou každoroční známkou toho správného času tahu žab a jiných obojživelníků. První večer byl plodný, během jednoho večera jsem přenesla skoro 150 jedinců ropuch, kolem deseti skokanů a pěti čolků.

Radost z pomoci mi jen od začátku kazil pohled na rybník, který byl na podzim vypuštěn a vyloven a vzhledem k všudypřítomnému suchu a nedostatku srážek byl naplněn sotva lehce přes svou třetinovou kapacitu. V hlavě se mi tak začaly rojit úvahy o tom, kam doputují všechny ty žáby? Nebude jich na tak malém prostoru moc? Nebude na malém místě mnoho samců na jednu samici? Kam nakladou všechna vajíčka, když voda kromě pár metrů u hráze nenavazuje na břeh, a ani v těch místech není příbřežní vegetace, kde mohou svá vajíčka přichytit, chybí celé litorální pásmo, kde se mohou vylíhnutí pulci snáze ukrýt před predátory a zdárně se vyvinout v dospělé jedince. To vše se mi vlastně honilo hlavou po celou dobu tahu, který byl tento rok opravdu dlouhý. Naštěstí se na takové myšlenky dá snadno alespoň na chvilku zapomenout ve chvíli, kdy se tah rozjel a já jsem se nestačila ohýbat pro další a další žabáky a žáby, kterým cestu komplikuje silnice s projíždějícími auty.

Záhy po začátku tahu vstoupila do neznámých v letošním tahu i "karanténa“, kvůli koronaviru. Ze dne na den se rapidně snížil silniční provoz a večery tak byly nezvykle tiché a klidné. Bohužel pro táhnoucí jedince tento stav netrval moc dlouho, jak čas plynul, aut zase začalo přibývat a provoz se navracel ke své obvyklé síle, v některých chvílích byl naopak ještě mnohem silnější než obvykle, snad díky vědomí, že ho nikdo nikde nehlídá se na silnici mezi Bavorovem a Netolicemi proháněly burácející tuningové modely podsvícené jak Knight Rider, které ve své rychlosti nemilosrdně rozjely cokoliv a kohokoliv, kdo jim stál v cestě…S délkou nouzového stavu na lidi dolehla už i tíha sociální izolace, tak nebyla nouze i o improvizovaná setkání u rybníka, kdy se tam sjela místní omladina, po které na místě zůstaly jak rozjeté žáby, tak i hromada odpadků.

To všechno bylo jiné, než ty předešlé roky, kdy byla žabí hlídky spíš o samotě, klidu a naslouchání. Ale i tak jsem měla letos štěstí potkat kromě ropuch, skokanů a čolků i další obyvatele okolí rybníka. Několikrát jsme na sebe velmi těsně narazili s prskajícím tchořem, kterému jsem vstupovala do revíru, po hrází dupal a funěl ježek, v nedalekém lesíku se ozývali hnízdící puštíci, vyštěkával mne srnec hájící své teritorium, nad hlavou mi poletovali probuzení netopýři, na hladině rybníka hulákaly kachny a ozývala se řada dalších vodních ptáků. Neschovávala se přede mnou ani myš, která má příbytek pod jedním z letitých dubů lemujících hráz rybníka.

Letošní tah byl dlouhý přes měsíc. Byla v něm jedna menší pauza a jedna, která trvala skoro dva týdny, dokonce i napadl sníh. Ale jinak byl celý ve znamení jednoho velikého sucha. Když nepočítám napadlý sníh před mrazivými dny kolem 22. března, za celou dobu opravdu pršelo jen jednou a nejspíš důsledkem toho jsem letos nenarazila ani na jedinou blatnici skvrnitou, která zde byla minulé roky přítomna. Nikdy dřív neměly žáby cestu v závěru tak ztíženou závěrečným úsekem tahu, kdy musely překonat vyschlé a rozpraskané dno vypuštěného rybníka. Nikdy jsem tu neviděla tolik topících se samic obalených samci. Nikdy jsem tu neviděla tak veliké chomáče ropuších řetízků vajíček nalepených na jediný přítomný záchytný bod ve vodě. Nevím, kolik se z vajíček vylíhne pulců, netuším ani, kolik pulců v tomto nehostinném prostředí bez úkrytu unikne predátorům a nevím, kolik se jich v létě vydá zpět, do lesů a na louky v okolí. Jedinou jistotu, kterou po letošních žabích večírcích mám je, že jsem přenesla dohromady 1235 jedinců, 1140 ropuch, 64 skokanů a 30 čolků. Je k zamyšlení, mělo-li to cenu, když prostředí, kam doputovaly, moc naděje na letošní novou generaci moc nedává? Ale možná jediná jistota, kterou teď mám, je, že pokud se všichni nechytneme za nos a neuvědomíme se, že žádnou náhradní planetu nemáme, bude tohle povídání už jenom smutná vzpomínka na čas, kdy se ještě dalo něco dělat.

---

reklama

---