Vladimír Hanzal: Zkušenosti s redukcí počtu spárkaté zvěře v našich honitbách po téměř čtyřiceti letech

Jelen sika.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Donald Macauley / Flickr

Již od počátku 80. let byly v řadě režijních honiteb skokově navýšeny odstřely spárkaté zvěře mnohde na dvojnásobek a pro personál se splnění plánu lovu stalo jedním z prémiových ukazatelů. V roce 1980 bylo vykázáno ulovení 10 881 kusů a každoročně se počty ulovené zvěře zvyšovaly a v roce 1989 bylo vykázáno ulovení 22 947 kusů jelení zvěře. V roce 1991 když bylo jisté, že bude konec mnoha režijních honiteb, bylo uloveno 23 108 kusů jelení zvěře. Zhruba desetiprocentní navyšování odstřelů by bylo ideální, kdyby redukce byla soustředěna na kolouchy, čipleny a špičáky a úpravu poměru pohlaví. Bohužel holá zvěř byla lovena bez ohledu na věk a sociální postavení, což vedlo k destabilizaci populací a pocitu ohrožení. Proto již koncem 80. let bylo zaznamenáno, že jelení zvěř se rozptýlila ze svých původních stávanišť do vnitrozemí, čili se rozšířila na větší území, protože hledala klid a bezpečí. Je zajímavé, že souběžně s radikální redukcí spárkaté zvěře se začaly zvyšovat početní stavy krkavců. Může to být i důsledek zvýšené potravní nabídky v souvislosti s větším množstvím nedosledovaných postřelených kusů, které uhynuly na následky postřelení v souvislosti s naplněním prémiových ukazatelů.

Pozornosti mnohým odborníkům, laikům i politikům (to je specifická skupina) unikla jedna zajímavá informace o důsledcích politického rozhodnutí počátkem 90. let, kdy byly zrušeny Státní lesy a vznikl od 1.1. 1992 státní podnik Lesy České republiky. V souvislosti s tímto rozhodnutím byla značná část režijních a vyhrazených honiteb rozdělena na menší honitby, které byly v rámci výběrových řízení pronajaty. Z původního počtu 3320 honiteb (z toho 430 vyhrazených, 1104 ve vlastní režii a 1768 pronajatých) o průměrné výměře honitby 2148 ha se počet honiteb zvýšil na 5361 (z toho 12 vyhrazených, 590 ve vlastní režii a 4 759 pronajatých) o průměrné výměře honitby 1252 ha. Došlo tedy ke snížení průměrné výměry honiteb o zhruba 42 %. Současně někteří držitelé honiteb zároveň projevili svůj nezájem o plánovitý chov jelení zvěře a z původní plochy 1 016 922 ha na kterých byl tento druh zvěře normován, byla snížena výměra této plochy na 790 593 ha, tedy přibližně o 22 %.

Deklarovaným cílem bylo snížení početních stavů zvěře, v té době to byla především jelení zvěř. Výsledek však byl zcela odlišný od představ strůjců této reformy. Zatímco ještě v roce 1992 bylo uloveno 21 584 kusů jelení zvěře, v následujících letech došlo k postupnému poklesu počtu ulovené jelení zvěře až na 12 866 kusů v roce 1997 a na počet 21 919 kusů ulovené jelení zvěře se odstřel vrátil až v roce 2012. Prostý rozdíl je 52 000 kusů jelení zvěře, bez přírůstu, ve skutečnosti bychom se dostali na podstatně vyšší čísla. A tím se dostáváme k dalším důsledkům redukce zvěře která byla a je autoritativně nařizována bez znalosti podstaty problematiky, souvislostí a důsledků radikálních (kulantně řečeno) laických nařízení.

První zkušenosti s radikálními redukcemi spočívaly ve zjištění, že zvěř se rozšířila do lokalit, kde měla zvěř klid a její početní stavy se neustále zvyšovaly. Redukce početních stavů zvěře se postupně rozšířila prakticky na všechny druhy spárkaté zvěře a byla podpořena prodloužením dob lovu u spárkaté zvěře. Další důsledky spontánního snižování stavů následovaly.

Jelikož základem populací všech stádových (tlupních) druhů spárkaté zvěře je rodinné stádo vedené vedoucí samicí, se kterou se drží několik let i její dcery se svými potomky samičího pohlaví, došlo v souvislosti s lovem dospělé holé zvěře a především vedoucích samic, k destabilizaci celých populací. To bylo nejprve jednou z příčin opuštění tradičních stávanišť a rozptýlení zvěře do většího areálu výskytu. Závažným důsledkem neřízeného lovu starších a vedoucích samic bylo omlazení populací a podpoření reprodukce. Tuto skutečnost jsme potvrdili po několikaletém vyhodnocování struktury lovené jelení zvěře, kdy nám vyšla populační pyramida, vyjadřující strukturu populace, trojúhelníkového tvaru se širokou základnou, která je typická pro intenzivně se rozvíjející populaci. Tento fenomén se týká veškeré spárkaté zvěře. V případě jelení zvěře jsem přesvědčen, že výrazné zredukování jelenů III. věkové třídy a početní převahy holé zvěře je také hlavní příčinou pokládání laní jelenů evropských, jeleny siky japonského. Jak si jinak vysvětlit pouze okrajovou hybridizaci těchto dvou druhů v oboře Lány, kde jsou společně chovány přes sto let.

V případě černé zvěře se na současném stavu populace podepsalo právě nerespektování role starších mohutných kňourů a bachyní při chrutí. Starší kňouři nejenže dokáží odehnat lončáky od tlupy s říjnými bachyněmi a mladými bachyňkami. Subtilní lončačky většinou neunesou těžké kňoury, nelze to považovat za absolutní, ale významnou měrou to snižuje přírůst. Podstatně problematičtější, tedy pozitivní vliv na reprodukci černé zvěře, má vyvážení hromad krmiv a odpadů na vnadiště, byť je to nelegální. To paradoxně zlepšilo potravní nabídku a v důsledku toho, se bachyně dostávají do chrutí prakticky celý rok, čímž se výrazně podpořil přírůst. Co je ještě zajímavé, u černé zvěře se mění, pravděpodobně jako důsledek intenzivní redukce, poměr pohlaví u kladených selat výrazně ve prospěch bachyněk.

V souvislosti s managementem zvěře, který se bohužel zúžil pouze na lov, přehlížíme jeden významný základní faktor. Divoce žijící zvěř má velmi vyvinutou nervovou soustavu, včetně centra logického uvažování, od čehož se odvíjí schopnost učit se, přemýšlet. Z toho vyplývá, že zvěř reaguje na veškeré pozitivní i negativní podněty a zařizuje se podle aktuální situace. Přičemž základní životní požadavek všech organismů je nalézt prostředí, ve kterém je dostatek potravy a bezpečí pro život a vyvádění mláďat. To platí obecně jak pro člověka tak pro zvířata, včetně zvěře.

Takže se nemůžeme divit, že se divočáci nastěhovali do měst, kde jsou v relativním bezpečí a mohou se živit odpadky. Jelení zvěř se v souvislosti s ohrožením života rozptýlila do lokalit, kde byla v relativním bezpečí.

Těch příkladů je celá řada i v zahraničí, například japonská prefektura Nara, kde je unikátní chrámové město s prastarými legendami, ve kterém volně žijí posvátní jeleni sika. Konečně problémy s medvědy v Kanadě, ale i v okolí hotelů na Slovensku jsou toho také dokladem a řada dalších.

Z uvedených zkušeností vyplývá, že přístup k redukci spárkaté zvěře byl a je velmi nešťastný a nepřináší očekávané výsledky. Příčin, proč se redukce nedaří je celá řada.

V první řadě je to celkový přístup k volně žijící zvěři, která je v přírodě doma, my jsme v ní hosté. Zvěř je významný bioindikátor, který nám dává signál, jestli zacházíme s krajinou šetrně, či nikoliv. Sama skutečnost, že z krajiny zmizely koroptve, zajíci, bažanti, tetřevi a tetřívci signalizuje, že se chováme nezodpovědně a kořistnicky. Ale to nám nevadí, vadí nám spárkatá zvěř, která konzumuje naše produkty. Tak jak vadily našim předkům velké šelmy v dobách, kdy většina obyvatel se živila zemědělstvím. Nyní jsou šelmy glorifikovány a zatracována je spárkatá zvěř.

Hysterie okolo spárkaté zvěře se mimo jiné opírá i o výsledky NIL (Národní inventarizace lesů), ze kterých vyplývá, že třetina porostů do stádia mlazin je poškozena zvěří. To je bohapustý nesmysl a účelově šířená lež, která vyplývá z metodického pochybení při vyhodnocování výsledků. Ano, jsou lokality, kde se zvěř soustřeďuje a škodí. Ale vždy je za tím lidský faktor. Ať už je to stres vyvolávaný nekoordinovaným pohybem lidí po lese, nebo neodborně prováděným lovem spojeným s poškozováním lesních porostů v souvislosti s tzv. čekárnovým efektem. Kdy je individuálně loveno na pastevních plochách a zvěř se nemůže v pravidelných pastevních cyklech nasytit. Zkušenosti z praxe prokázaly, že vytvořením klidových pastevních zón je možné zásadně snížit škody na lesích. Jenomže zkušenosti jsou nepřenosné a každý si musí rozbít ústa sám.

Další a zásadní příčinou neúspěchu bylo a je, direktivní a nekompetentní nařizování masivní plošné redukce zvěře. Aktuální ukázkou klasické arogantní demonstrace moci bylo nasazení odstřelovačů při redukci divočáků na Jablonecku a Liberecku.

S kolísající intenzitou probíhá redukce početních stavů zvěře u různých organizací a vlastníků honebních pozemků už čtyřicet let. Personál je motivován finančně formou prémiového ukazatele a uživatelům honiteb jsou plošně navyšovány plány lovu pod hrozbou finančních sankcí za nesplnění odstřelu. Důsledkem je tolerování lovu vodících, nebo vysoce plných (březích) samic, to je nejen neetické, ale zároveň i týrání zvířat. Upravené prováděcí předpisy, toto dříve přestupkové chování v podstatě legalizovaly a není politická vůle se tím zabývat. Tím byla lovcům ochotným i těm donuceným zajištěna beztrestnost a bohužel nezanedbatelné procento lovců (záměrně nepoužívám termín myslivců) toho s potěšením využívá. Důsledkem je lov zvěře bez výběru, rozbíjení sociálních struktur populací, jejich destabilizace a podpora množivosti. To je hlavní důvod, proč se celkově nedaří snižovat početní stavy spárkaté zvěře.

Zároveň v některých lokalitách, ve kterých byly prokazatelně sníženy stavy zvěře, dochází paradoxně k nárůstu škod na lesích. S největší pravděpodobností dochází k těmto škodám v souvislosti s „čekárnovým efektem“, kdy se zvěř bojí vytáhnout na pastvu na otevřené plochy a hledá náhradní potravní zdroje.

Shrneme-li zkušenosti se snižováním početních stavů v uplynulých čtyřiceti letech tak zjišťujeme, že:

• celá společnost podcenila změny toku energií v krajině a dopad na volně žijící živočichy, v našem případě zvěř
• k managementu zvěře není přistupováno komplexně ekosystémově, nelze oddělovat lesnické a zemědělské hospodaření od myslivosti
• selhal výchovný systém na všech úrovních vzdělávání, včetně myslivosti, kde se adepti a studenti neseznámí na odpovídající úrovni s etologií zvěře
• v souvislosti s neznalostí podstaty problému jsou manažery vydávána neodborná nařízení a příkazy
• čtyřicetiletá neúspěšná redukce spárkaté zvěře, jejímž výsledkem jsou vyšší početní stavy zvěře a zvěř se rozšiřuje stále na větší území, by měla být dostatečným argumentem pro změnu přístupu k managementu zvěře

To znamená:

• zběsilé denní i noční vybíjení zvěře nahradit osvědčenými těžištními a intervalovými, dobře organizovanými lovy
• zvěři poskytnout, v praxi osvědčené, alternativní pastevní a okusové plochy na kterých nebude individuálně loveno a zvěř se na těchto plochách bude nerušeně brát pašu a nebude škodit
• pravidelně na povinných chovatelských přehlídkách vyhodnocovat věk veškeré ulovené zvěře a v delších časových řadách získávat postupně přehled o věkových strukturách zvěře
• řízenou a odpovědnou redukcí zvěře upravit struktury populací ve prospěch dospělé a starší zvěře a omezit tak intenzitu přírůstu
• přehodnotit obsah mysliveckého vzdělávání a jeho organizaci na všech úrovních
• při hospodaření v krajině preventivně přijímat opatření k předcházení konfliktů se zvěří, proč by například neměly být součástí lesních hospodářských plánů myslivecké vrstvy

Cesta z této zapeklité situace je složitá, náročná a bude trvat dlouho. Předně je třeba přestavět zakořeněné vzorce chování, zkvalitnit myslivecké vzdělávání a dostat do podvědomí hospodářů v krajině, že zvěř je významným indikátorem stavu krajiny, který musí respektovat, nikoliv likvidovat jako konkurenta. Nedělejme si iluze, že snížíme početní stavy spárkaté zvěře podle svých představ. Veškerá spárkatá zvěř, ať původní nebo nepůvodní, tu s námi bude, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Zkusme se s tím smířit, využít tuto realitu v náš prospěch a využívejme tedy reprodukční potenciál, úměrného počtu zvěře, jako lokální zdroj kvalitní zvěřiny. Snížíme tím uhlíkovou stopu spojenou s dovozem zvěřiny z Argentiny (či jiných států) a podpoříme místní producenty a zpracovatele.