Vladimír Wagner: Černobyl - film, realita a současnost

Seriál Černobyl způsobil nebývalý zájem o havárii na této jaderné elektrárně a o zmíněnou oblast. Nejedná se o dokument, ale o umělecké filmové zobrazení, proto tam je přirozeně řada zjednodušení a odchylek od reality. Pokusme se o přehled těch nejpodstatnějších. V současné době předala Evropská banka pro obnovu a rozvoj nový sarkofág ukrajinské vládě. Podívejme se na postup revitalizace regionu, který tak nabývá stále konkrétnějších obrysů.

Tématu jaderných havárií se věnuji dlouhodoběji. Podrobně jsem o událostech v Černobylu ve srovnání s havárií ve Fukušimě psal před sedmi lety. O cestě k revitalizaci pak v době třicátého výročí havárie, kdy jsem se mohl do Černobylu podívat. Nedávno jsem uveřejnil i článek o seriálu Černobyl a už tam jsem slíbil, že se k seriálu a hlavně k rozboru současné situace v okolí zničené elektrárny podrobněji vrátím. Jak jsem už psal, filmové zpracování havárie v Černobylu v seriálu se mi velice líbilo. Myslím, že je pohled na toto dílo do značné míry dán tím, jestli divák akceptuje, že nejde o dokument, ale o filmové dramatické dílo. Ve filmovém díle není podstatné, zda se tam vyskytují některé nepřesnosti, ale zda dokáže film vyjádřit podstatu událostí a dokáže oslovit diváka a být filmově atraktivní. To sledují u svých kolegů, kteří jsou odborníky v dané oblasti, a objevuje se to i u pamětníků a historiků, kteří se tématu Černobylu věnují.

Pamětníci, jejíchž výpovědi a hodnocení se objevily, velmi často vyjadřovali, že sice popis v seriálu není přesný a řada věcí byla jinak, ale ducha a atmosféru událostí vyjádřil seriál dokonale. Některé vzpomínky pamětníků zveřejnila například stanice Svobodná Evropa. K jejich pozitivnímu názoru na vyjádření atmosféry těch dní určitě přispěla snaha autorů o co nejvěrnější vizuální zobrazení, a to často až do úplného detailu. Nádherně to ukazuje srovnání některých fotografií z filmu a reality.

Velmi kritická naopak byla k práci filmařů pracovnice Národního muzea Černobyl Anna Korolevskaja, se kterou konzultovali a která jim vysvětlovala podrobnosti a historicky přesný popis událostí. Vytýká jim právě to, že nedodrželi důsledně dokumentární přesnost. Já ji plně chápu, ale podle mě její kritika toho, že film nedodržuje dokumentární přesnost, není úplně správná.

Některé faktické nepřesnosti ve filmu

Nepřesnosti se dají rozdělit do několika skupin. První se týkají modifikací, které umožňují příslušné sdělení divákovi. Pří přesném zobrazení by souvislosti laikovi nejspíše byly méně pochopitelné. Do této skupiny patří zobrazení vzniku a průběhu nemoci z ozáření. U hasiče, který dorazí na místo havárie a sahá na zbytky vyvrženého grafitového moderátoru, se ihned objeví na ruce popáleniny. Pokud by tato poranění měla být způsobena radiací, tak se nemohou objevit tak rychle. Okamžitě by se mohly objevit jedině v případě, kdyby byl grafit rozžhavený. Na takový by ovšem hasič nesahal. S tím u požáru počítá a na rozžhavené předměty by nesahal. I z kontextu je vidět, že autoři měli na mysli poškození radiací a jde o filmové vyjádření. Podobně se ve filmu takto viditelné popáleniny z radiace objevují i u některých dalších zasažených pracovníků elektrárny. U nich však lze poranění a „ožehnutí“ přisoudit i vlivu ohně a horké páry. I při dalším průběhu nemoci jde reálně spíše o vnitřní zranění, která nejsou tak jasně viditelná. Ovšem atmosféra, zmatky a i průběh prvních minut a hodin v elektrárně jsou popsány většinou velice dobře. Můžeme to konfrontovat s dřívější výpovědí Alexandra Juvčenka, který přežil a ve filmu se také objevuje.

Řada efektů však byla vizuálně dramatičtější než při reálné situaci. To se týká i světelného kužele vycházejícího z reaktoru. Alexander Juvčenko sice namodralý světelný paprsek popisuje, ale těžko by byl patrný z Pripjati. Intenzita čerenkovovského záření a záření ionizovaného vzduchu by na to asi nestačila.

Některé události byly kvůli sdělení celkového příběhu a jeho poselství posunuty. Příběh se hlavně věnoval prvním dnům a týdnům, nezobrazoval tak celou dobu výstavby sarkofágu. Havárie vrtulníku se tak stala o půl roku později, než je zobrazeno ve filmu. Došlo k ní při výstavbě sarkofágu 2. října 1986, kdy posádka patrně ve svitu slunce přehlédla lana visící z jeřábu. Nešlo tak o havárii vrtulníku, který se účastnil prvotního zasypávání odkrytého nitra reaktoru, a nemělo to nic společného s radiací. Zobrazit havárii vrtulníku ve filmu bylo však podle mě důležité už z úcty k pilotům, kteří se na zkoumání rozsahu a následně likvidaci havárie podíleli.

Z tohoto hlediska velmi doporučuji pěkný souhrnný popis účasti letectva v Černobylu v článku Jakuba Fojtíka „Sovětské letectvo nad Černobylem“ v prvním a druhém čísle letošního ročníku časopisu ATM. Dovoluji si ocitovat kousek textu, který popisuje na základě vzpomínek pamětníků začátek prvního letu, který měl prozkoumat situaci ze vzduchu: „Ještě před vzletem si posádka chtěla vzít osobní dozimetry DP-3V a DK-50. Bohužel, většina z nich nebyla funkční a vyžadovala výměnu baterií. Jejich výměnu mohl zařídit jen náčelník chemické služby, kterého se nepodařilo sehnat. Po čase se přece jen podařilo najít alespoň dva funkční přístroje. Po nástupu do vrtulníku si měla posádka obléci speciální protiradiační komplety, k tomu ale nedošlo. Byly totiž navrženy pro pěší vojsko a pilotovat vrtulník v nich prostě nešlo. Kolem čtvrt na deset (asi 8 hodin po výbuchu) se Mi-8 odlepil od země …“. I z této ukázky je vidět, že i při nasazení letectva bylo potřeba velké množství improvizací, což je ostatně zobrazeno i v seriálu.

Evakuace nebyla provedena zase tak pozdě, jak by se mohlo z filmu zdát. Její průběh začínající zhruba 36 hodin po havárii byl nakonec velice efektivní a rychlý, jak je ostatně zobrazeno i v seriálu. I zde je v díle nepřesnost. Evakuace začala dříve, než byla 40 hodin po havárii radioaktivita zaznamenána ve švédské elektrárně Forsmark a než se o ní dozvěděl západ.

Přesný není ani popis úplně prvního měření radiace, které zjistilo extrémně velký dávkový příkon v blízkosti reaktoru. Ve filmu jej provede generál Vladimír Pikalov pomocí speciálně upraveného náklaďáku obloženého olovem. Ten však z Moskvy přijel až o den později. Ve skutečnosti měření provedli příslušníci kyjevského pluku Národní obrany se speciálním stíněným vozidlem pro radiochemickou rozvědku. To mělo i instalované dozimetrické přístroje s čidly vně vozidla. Ti už 26. dubna, tedy v den havárie, vytvořili první radiologickou mapu okolí elektrárny a zjistili v blízkosti reaktoru velmi vysoké hodnoty dávkového příkonu, až 14 Sievertů za hodinu. Ty jim ze začátku nikdo nevěřil. Měření provedl Alexandr Logačev a ne generál Pikalov.

Podle vzpomínek generála Nikolaje Tarakanova první zmínku o nutnosti využití „biorobotů“ po selhání robotů na střeše také nepronesl Legasov, jak je ukázáno ve filmu, ale někdo jiný. Legasov dokonce ani na příslušném jednání nebyl. Nejen odkazované vzpomínky generála ale i další jsou velice zajímavé, i po tolika letech si pamatuje velký počet vojáků, kterým při této akci velel a kteří nejen na střeše pracovali.

Nadsázkou bylo i to, že horníci, kteří se podíleli na vykopání tunelu pod reaktor, kterým se plánovalo pomocí kapalného dusíku zónu zmrazit, pracovali nazí. Sundávali si respirátory, asi se vyskytly případy, kdy někteří shodili triko a šli třeba i dál, ale nebyla to hromadná práce v rouše Adamově.

Ve filmu je však i řada vyloženě nepřesných popisů fyzikálních dějů. Například, když se hovoří o radioaktivním záření jako o kulkách. Následky případného protavení zbytků aktivní zóny do nádrží pod elektrárnou byly také velmi nadsazené. Určitě by nešlo o 2 - 4 Megatuny TNT, jak se říká v seriálu. Dopady dalšího parního výbuchu by situaci pochopitelně zhoršily, ale Evropa by se nestala neobyvatelnou. To už je hollywoodská dramatická licence. Stejně tak jsou v některých případech nadsazovány možné dopady uvolněné radiace v komentářích některých hrdinů. To se týká i závěrečných titulků.

Film musí ukázat příběh lidí

Aby film diváka pohltil, musí ukazovat příběhy jednotlivých lidí. Jejich počet musí být omezený, aby měl divák možnost se s nimi ztotožnit, mohl je pochopit nebo naopak je odsoudit. Na omezeném časovém prostoru by také velké množství postav a událostí vedlo k nepřehlednosti děje. Proto musí být výběr postav oproti realitě omezený a často se činy různých nejmenovaných osob převádějí na jednu. To už jsme viděli na příkladu přisouzení prvního měření radiace u reaktoru generálu Pikalovovi. V seriálu Černobyl je hlavním takovým hrdinou fiktivní postava běloruské vědkyně Uljany Chomjukové, která měla reprezentovat vědce a techniky, kteří se snažili objasnit reálné příčiny havárie.

Film a hlavně příběhy některých klíčových postav jsou hodně postaveny na knize Světlany Alexijevičové „Modlitba za Černobyl: kronika budoucnosti“, která je sestavena z rozhovorů a pamětí lidí, kteří byli touto havárií zasaženi. Zde je ovšem třeba říci, že při libovolném využití výpovědí svědků a pamětníků o historických událostech získáme do jisté míry subjektivní pohled. Ten může být odlišný od subjektivního pohledu pamětníka jiného. Zároveň existuje o některých skutečnostech řada různých a vzájemně si odporujících zdrojů. Autor díla tak musí přijmout také jistý subjektivní pohled a v případě rozdílnosti výpovědí různých zdrojů přijmout jednu konkrétní. To je třeba případ mostu smrti, ze kterého se obyvatelé v době havárie dívají na hořící elektrárnu. Zde jde hodně o svým způsobem městskou legendu a lze jen velmi těžko určit, co vše je na ní skutečnost. Nejspíše hodně málo.

Jedním z nejsilnějším příběhů, na které se film soustředí, je spojen s černobylským hasičem Vasilijem Ignatěnkem a jeho ženou. Ljudmila Ignatěnková se ve filmu o svého umírajícího muže v nemocnici stará. Dotýká se ho a to nejen tak, že ho drží za ruku. V té době byla v šestém měsíci těhotenství, což se ji podařilo před lékaři utajit. Ve filmu se vychází z jejího vyprávění z knihy Modlitba pro Černobyl. Je tak otázka, co jí ve skutečnosti lékaři dovolili a co je dáno jejím subjektivním pohledem a vzpomínkami. Jiné zdroje totiž tvrdí, že musela zůstat za zástěnou a lékaři ji nedovolili se muže ani dotknout. Vasilij zemřel 13. května 1986. Ve filmu Ljudmila drží při pohřbu v ruce boty. Vysvětlení je zase v knize Světlany Alexijevičové. Vasilij měl po smrti tak oteklé nohy, že se mu boty nedaly obout. Dcera Nataša, kterou porodila dva měsíce po jeho smrti, měla vrozenou srdeční vadu. Ljudmila vyjadřuje názor, že na sebe vzala největší část radiace a zachránila ji. Je třeba říci, že není příliš pravděpodobné, že by za touto událostí byla radiace. Těžko lze stanovit, jaký byl skutečný důvod zmíněné srdeční vady. Ovšem ovlivnění těhotenství šílenými tragickými událostmi, které ji postihly a musely mít dramatické dopady na její psychiku, je nesporné.

Co podle mě v seriálu chybělo, byl popis toho, že se i hrdinskou prací lékařů a péči zdravotního personálu podařilo okolo 80 % z těch, kteří byli postiženi nemocí z ozáření, zachránit. Řada z nich žije dodnes a někteří mají i zdravé děti narozené po Černobylu. Mezi metody, které se využívaly, patřila i transplantace kostní dřeně. U Vasilije Ignatěnka ji poskytla jeho sestra, ale u něj bohužel nebyla úspěšná. Trochu zavádějící bylo vysvětlování zástěn okolo pacientů jako ochrana personálu či návštěv před radiací. V daném případě to byla spíše ochrana pacientů, u kterých byla dramaticky snížena imunita.

Velmi sugestivní scény seriálu jsou spojeny s cestou tří pracovníků Alexeje Aněnka, Valerije Bespalova a Borise Baranova v potápěčských oblecích do podzemí, aby otevřeli ventily a umožnili vyprázdnit nádrž pod reaktorem. V samotném seriálu je tato mise zobrazena jako sebevražedná a i po šťastném návratu všech tří z podzemí se nechává ve vzduchu možnost jejich oběti. Teprve v závěrečných titulcích se vysvětluje, že všichni tři přežili. Dva z nich Alexej Aněnko a Valerij Beslanov žijí doposud, Boris Baranov zemřel sice v roce 2005, ale jeho smrt nesouvisela s následky z Černobylu. Seriál tím připomenul situaci, kdy se o smrti všech tří píše v řadě zdrojů a na řadě míst internetu a jen velmi těžko bylo možné zjistit reálnou situaci. Podle filmu využívali mechanické baterky a dramatičnost dodává jejich neustálé mačkání dynama, aby měli dostatek světla. Podle některých zdrojů však absolvovali cestu ve tmě a orientovali se hmatem pomocí potrubí. To by se však ve filmu zobrazovalo daleko hůř. Ve filmu je scéna s jejich výběrem zobrazena jinak, než reálně proběhla. Ve skutečnosti to byla směna, která byla v dané chvíli zodpovědná za tuto část elektrárny a měla tak o ní také potřebné znalosti. Při podrobnější analýze se také ukázalo, že nádrž nebyla tak plná a pravděpodobně i při protavení aktivní zóny by nedošlo ke katastrofické explozi. Ovšem nic z toho nesnižuje hrdinství těchto tří.

Kromě Valerije Legasova byl jedním z hlavních hrdinů seriálu Boris Jevdokimovič Ščerbina, který byl v letech 1984 až 1989 místopředseda Rady ministrů. Z toho titulu byl pověřen řízením krizové situace vzniklé havárii v Černobylské jaderné elektrárně. V roce 1988 vedl i krizové řízení záchranných operací po zemětřesení v Arménii. Zemřel v Moskvě v roce 1990. Je třeba říci, že i u jeho postavy je pravděpodobně řada rozdílů mezi realitou a filmem. Někteří pamětníci například uvádějí, že nebyl nevrlý a nezastrašoval. Spíše o něm mluví jako o klidném člověku. Považují za nepravděpodobné, že by Legasovovi vyhrožoval shozením z vrtulníku. Dlouho pracoval v ropném a plynárenském průmyslu na Sibiři, takže o energetice měl dobré znalosti. Jaderné technologie a fyziku však znal jen chabě. V této oblasti ho opravdu musel Legasov poučovat. Je také pravdou, že na rozdíl od filmu ve skutečnosti nebyl pověřen sháněním tekutého dusíku pro chystané zmrazení oblastí pod reaktorem. Tento úkol byl zadán řediteli elektrárny Viktoru Petroviči Brjuchanovovi.

Kdo může za havárii?

Kromě komunistického režimu byly hlavními zápornými postavami díla Anatolij Stěpanovič Djatlov, Viktor Petrovič Brjuchanov a Nikolaj Fomin. Djatlov byl zástupcem hlavního inženýra a řídil experiment, který vedl k havárii, Brjuchanov byl ředitelem elektrárny a Fomin pak hlavním inženýrem. I v seriálu je ukázáno, že měli velký podíl na havárii, ale nebyli jedinou její příčinou. K tomu se za chvíli ještě vrátíme. Někteří z pamětníků vyjadřují názor, že nebyli tak negativními postavami, jak je zobrazuje seriál.

Poslední díl popisuje soud s nimi a je čistě filmový. Ve skutečnosti sice opravdu proběhl v Černobylu, ale trval daleko déle a neúčastnili se jej Legasov ani Ščerbina. Legasov byl například v té době v moskevské nemocnici, kde se pokusil o sebevraždu. Nemohl tak na něm přednést plamenný projev. V tomto případě se s největší pravděpodobností autoři inspirovali jeho projevem ve Vídni na půdě Mezinárodní agentury pro atomovou energii, který byl velice otevřený. Odtud možná použili některé pasáže a vysvětlení. Hlavním cílem filmového zpracování je co nejlépe a nejvíce srozumitelně pro laického diváka vysvětlit společenské a technické příčiny havárie. I zde se vyskytují zjednodušení a nepřesnosti, ale podle mého názoru je výsledek opravdu velmi zdařilý.

Základní příčiny havárie čtvrtého bloku Černobylské jaderné elektrárny byly dobře popsány v pátém dílu seriálu a nejen na internetu existuje řada velmi podrobných rozborů. Z nich je jasné, že k havárii vedl souběh celé řady příčin, které by samy o sobě ke katastrofě nevedly. Směna pod vedením Djatlova přistoupila k experimentu ve velmi nevhodnou dobu a pro jeho uskutečnění za každou cenu porušila řadu bezpečnostních zákazů a pravidel. Pokud by se jimi řídila, nemohlo by k havárii dojít.

Zároveň však měla konstrukce reaktoru několik slabých míst. O nich se vědělo a o jejich znalost se opírala zmíněná bezpečnostní pravidla provozování reaktoru RBMK. Šlo hlavně o nestabilitu provozu, která se projevovala pří režimech s nízkým výkonem a potom zvýšení reaktivity, ke kterému vedlo zasouvání úplně vytažené regulační tyče. Problémem bylo, že konstrukce a zkušenosti s provozováním reaktorů RBMK podléhaly značnému stupni utajení.

Důvodem bylo, že tato konstrukce vznikla zvětšením a úpravou původně malého reaktoru, který se dal využít pro produkci plutonia. V šedesátých a sedmdesátých letech potřeboval Sovětský svaz rychle znásobit produkci elektřiny pro rozvíjející se průmysl a potřeby obyvatelstva. Právě reaktor RBMK byl jednoduchým a levným řešením. Tlakovodní reaktory VVER byly náročnější a dražší. Právě vysoký stupeň utajení vedl k tomu, že provozovatelé a pracovníci jiných elektráren provozujících bloky RBMK nevěděli vůbec nebo jen málo o havárii, která nastala 30. listopadu 1975 na prvním bloku Leningradské jaderné elektrárny. Proto sice znali pravidla pro provoz tohoto typu reaktoru a jeho zákaz pro některé režimy, ale nechápali plně jejich důvody.

Pokusil bych se tak lépe ozřejmit dva aspekty, které možná v jiných článcích o seriálu a černobylské havárii nejsou osvětleny tak podrobně. První se týká konstrukce řídících a havarijních tyčí. Tato technická příčina vyplývající z nedostatku konstrukce je filmovým Legasovem rozebíraná v posledním díle. Řídící tyče obsahují bór, který velmi dobře pohlcuje neutrony. Při jejich vysouvání se snižuje pohlcování neutronů, zlepšuje neutronika reaktoru a zvyšuje jeho výkon. Při zasouvání je naopak pohlceno stále více neutronů, štěpná řetězová reakce se utlumuje a výkon klesá. Aby se po vytažení tyčí udržovaly stabilní poměry, nezhoršovala neutronika a také k vytlačování vody z kanálu, měly tyto tyče hroty z grafitu, který se využíval v reaktoru pro moderování. To nebylo problémem, naopak nastavení zóny a její fungování s tím počítalo. Ovšem tyto grafitové části sahaly po úplném vytažení zhruba do poloviny aktivní zóny. Tedy při úplném vytažení máme absorbující část mimo zónu, grafit sahá do poloviny zóny a zbytek kanálu je vyplněn vodou. V okamžiku, kdy se tyč začíná zasouvat, vytlačuje vodu. A tady nastává problém. Grafit pohlcuje neutrony méně než voda a hlavně v dolní části se tak zlepšuje neutronika a zvyšuje výkon. To trvá do doby, dokud se voda nevytlačí a také nezačne převládat pohlcení od absorbující části tyče. V případě, že nebyl úplně vytažen velký počet řídících tyčí, tak není toto zvýšení kritické a nevede k havárii. Ovšem velký počet tyčí nahoře mohl být nebezpečný, a proto byl takový režim provozu zakázán. Vytažení všech řídicích tyčí v souběhu s dalšími okolnostmi, které nastaly v Černobylu a jsou v seriálu popsány, zákonitě vedlo ke katastrofě.

Druhým důležitým aspektem je havárie na prvním bloku Leningradské jaderné elektrárny. Ta proběhla v době vysokého stupně utajování. Je u ní řada nejen vnějších podobností s událostmi v Černobylu, ale i řada rozdílů. Havárie také proběhla v noci, také zde pracovala jen jedna turbína a reaktor byl na polovičním výkonu. I zde chybou operátora spadl výkon na nulu a okamžitě se pokusili reaktor znovu rozběhnout. Zde však událost proběhla při najíždění reaktoru a ne při jeho odstavování. Podívejme se zkráceně na její průběh podle knihy B. S. Pristera a spoluautorů: The Safety Problems of the Nuclear Power the Lessons of Chernobyl, NAAS of Ukraine, Chernobyl 2016. Dne 30. listopadu 1975 zahájil první blok Leningradské jaderné elektrárny provoz a dostal se na výkon 80 %. V té době se vlivem problémů na turbíně tato vypnula, v provozu zůstala jen jedna a výkon bloku se snížil na 50 %. V tomto stavu byl blok předán noční směně. Jejím úkolem mělo být konečné vyřešení problémů s turbínou a zahájení provozu na nominálním výkonu. Práce s turbínou pokračovala do dvou hodin po půlnoci, kdy vypadla i druhá turbína a havarijní ochrana reaktor vypnula. Reaktor se tak dostal do stavu xenonové otravy, intenzivního pohlcování neutronů a špatné neutroniky, podobně jako později v Černobylu. Operátoři po odstranění nedostatků na turbíně nepočkali na překonání jódové jámy vzniklé xenonovou otravou a spustili reaktor. Když se dostali na hladinu 20 % nominálního výkonu, začaly v reaktoru xenonové oscilace výkonu. Při nich se v různých oblastech aktivní zóny měnil výkon, teplota i neutronika v daném místě. Hrozilo tak přehřátí a poškození palivových souborů nebo dalších částí aktivní zóny. Operátoři se situaci snažili čelit pomocí manipulace s řídícími tyčemi. Ovšem marně a automatický havarijní systém nakonec reaktor vypnul. Došlo však k roztavení jednoho kanálu a poškození dalších okolo.

Informace o této nehodě, její příčiny i navržená opatření, která vyplynula z jejího vyšetřování, byly utajeny a nevěděli o nich zaměstnanci jiných elektráren s bloky RBMK, tedy ani Brjuchanov, Djatlov a Fomin. Teprve po havárii v Černobylu se udělaly potřebné úpravy, mezi které patřila modifikace konce řídicích tyčí, přidání neutronových absorbérů a zvýšení obohacení palivových souborů, které vedlo k větší stabilitě reaktoru při nízkých výkonech. Zrychlilo se i automatické vypínání a další bezpečnostní mechanismy. I toto zdržení opatření a utajení bylo jednou z klíčových příčin černobylské katastrofy.

Nakonec byli tedy Brjuchanov, Djatlov a Fomin odsouzeni a dostali deset let. V reálném černobylském procesu byli odsouzeni ještě další tři zaměstnanci, byli to Jurij A. Lauškin, Boris Rogozin a Alexander P. Kovalenko. Lauškin byl inspektor a dostal dva roky za zanedbání povinností. Rozogin byl směnový vedoucí čtvrtého reaktoru a dostal dohromady sedm let za zanedbání povinností a porušování bezpečnostních předpisů. Kovalenko tři roky za porušování bezpečnostních předpisů.

Djatlov byl propuštěn v polovině trestu, vlivem silného ozáření trpěl zdravotními problémy. Nikdy svou zodpovědnost veřejně nepřiznal a veškerou vinu dával konstrukci reaktoru, jeho tvůrcům a chování aparátčíků. Zemřel v roce 1995 na selhání srdce. Brjuchanov si také odseděl polovinu trestu, ze zdravotních důvodů byl propuštěn dříve. V rozhovoru v roce 2006 přiznává, že se při experimentu udělala řada provozních chyb, ale největší vinu dává státu. Poté žil v Kyjevě. Fomin se ještě před procesem pokusil o sebevraždu. Rozlomil si brýle a ostrými konci obrouček si pokusil podřezat žíly. Také on si odseděl zhruba polovinu trestu a tři roky z toho v psychiatrické léčebně, protože se psychicky zhroutil. Po propuštění na amnestii pracoval v Kalininské jaderné elektrárně.

Je třeba poznamenat, že slabiny konstrukce reaktoru RBMK a nehoda v Leningradské elektrárně byly sice do značné míry utajovány, ale mezi odborníky byly známy. O pravděpodobné příčině havárie tak bylo poměrně brzy jasno. Legasov sám byl jedním z konstruktérů reaktoru a do té doby byl svázán se systémem. V tom měl částečně Djatlov v jeho kritice pravdu. Řada zobrazení fungování komunistického režimu ve filmu nebyla přesná a některé prvky spíše odpovídaly představě západního diváka a hollywoodského tvůrce o něm. Ovšem atmosféra doby je ze seriálu cítit.

Myslím tak, že právě souběh společenských a technických pochybení je v seriálu zobrazen velice dobře a právě nutnost neskrývat realitu a pravdu je nejsilnějším jeho sdělení Skutečnosti a technická realita nakonec přes sebevětší zakrývání a utajování vyplynou na povrch.

Zvýšení zájmu o historii Černobylu

Seriál přispěl k velkému růstu zájmu o téma černobylské havárie. Novináři se snaží o dohledání účastníků dějů a rozhovory s nimi. Objevuje se řada záznamů rozhovorů s pamětníky a jejich vzpomínky. Je to velice důležité pro uchování paměti nejen pro budoucí historiky. K tomu může pomoci i nedávno v Rusku vzniklý jednotný elektronický archív materiálů, které o havárii v Černobylské elektrárně vyšly. Jde o snahu shromáždit a převést do elektronické podoby co nejvíce dokumentů z různých archívů.

Zájem nejen turistů je i o místa, která s havárií souvisí. Dochází i k vysokému nárůstu turistiky na Ukrajinu nejen do okolí elektrárny, ale také do Kyjeva. Od 15. července 2019 tak lze v hlavním městě Ukrajiny absolvovat čtyřhodinovou exkurzi po místech, které s havárií nebo i jen s natáčením seriálu souvisí a v seriálu se objevily. Seriál by tak mohl pomoci zvýšit turistickou atraktivitu Ukrajiny a mohl by zlepšit ekonomickou situaci tohoto státu. Pomohlo by to revitalizaci postižených oblastí i zvýšení životní úrovně lidí v nich. V tomto směru je velmi důležitá změna statutu území a jejich rekonstrukce.

Současná situace v Černobylu

Dne 10. července 2019 se uskutečnilo symbolické předání klíčů od nového sarkofágu, který zakryl zničený černobylský reaktor, z vlastnictví Evropské banky pro obnovu a rozvoj ukrajinské vládě. Sarkofág označovaný jako Oblouk (Arc) byl z velké části financován z peněz evropských a amerických dárců právě prostřednictvím této banky. Její auditoři také dohlíželi na průběh financování a výstavby. Celkově 45 dárcovských států a institucí se podílelo na financování projektu s cenou 1,5 miliard EUR.

Sarkofág byl vybudován stranou, i když v blízkosti, zničeného reaktoru v letech 2010 až 2016 (situace před dokončením). Na konci listopadu 2016 byl dokončen jeho přesun nad starý sarkofág se zničeným reaktorem. Během roku 2017 a 2018 probíhalo jeho hermetické utěsnění a instalace a zprovozňování jeho vnitřního zařízení. Jde o největší pohyblivou strukturu postavenou na pevné zemi, její šířka je 257 m, délka 162 m, výška 108 m a hmotnost přes 36 000 tun po vybavení zařízením včetně řady jeřábů. Uvnitř jsou totiž laboratoře a technologie, které mají umožnit rozebrat starý sarkofág i zničený reaktor. Povolení k provozu od jaderného dozoru Ukrajiny dostal koncem ledna 2019. Pak mohly být zahájeny zkoušky vnitřních zařízení.

Od dubna 2019, kdy byl testovací provoz ukončen, probíhá roční zkušební provozování. Testovací provoz byl využit k vyzkoušení funkce zařízení včetně jeřábů, různých zařízení pro manipulaci a rozřezávání různých radioaktivních částí a jejich ukládání do kontejnerů. Testování s maketami reálných konstrukcí a trosek sloužilo také k ověření kvalifikace a schopností obsluhy. Nejdůležitější činností je teď likvidace nestabilních částí starého sarkofágu. Tato etapa by se měla rozběhnout co nejdříve a její dokončení se předpokládá v roce 2023. I když vzhledem k omezeným znalostem o stavu konstrukcí, je těžké odhadnout náročnost prací a stanovit jejich přesný rozvrh a termíny, kdy se tato první etapa likvidace starého sarkofágu, a hlavně pak ty další, dokončí.

Symbolický klíč převzal nový ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. V rámci slavnostního aktu byli také oceněni nejvyšším státním vyznamenáním Řádem zlaté hvězdy Alexej Anenko a Valerij Bespalov, dva dosud žijící ze tří bývalých pracovníků elektrárny, kteří v potápěčském úboru otevřely ventily a umožnili vyprázdnit nádrž pod reaktorem. Vyznamenání pro třetího z nich Borise Baranova byla předána jeho synovi Alexandrovi. Ukrajinský prezident využil také tuto událost k vyhlášení nového dekretu, kterým mění status oblasti. Vyhlašují se jím nové plány na revitalizaci a rozvoj oblasti. Velká část dosud uzavřené zóny by se měla stát místem s intenzivním rozvojem turistiky. Předpokládá se zřízení nových tras a posílení pokrytí mobilním signálem. Mělo by dojít i brzkému zrušení nadbytečných zákazů, jako je třeba zákaz fotografování na územích určených k turismu. O zakázanou zónu se na ukrajinské straně stará její správa. Stránky samotné Černobylské jaderné elektrárny jsou zde.

V tomto případě je třeba připomenout, že revitalizace zasažených území v Černobylu probíhá ve třech směrech. Nejvíce zasažené části nejblíže elektrárně bude snaha využít průmyslově. Velká část méně zasažených území bude využita pro turismus. Jde jednak dominantně o území, kde je po odchodu člověka panenská příroda a největší nedotčený evropský prales. Tuto část by využívali pro svůj výzkum také přírodovědci. Menší část by byla využita jako památník černobylské katastrofy. Jistá část, zvláště v Bělorusku, které má vůči své celkové rozloze zasaženu relativně největší část, by se pak vrátila k normálnímu využívání.

Vyřazování Černobylské jaderné elektrárny

Důležitým úkolem, jehož realizace ovlivňuje i postup revitalizace a využití území, je postupné vyřazování elektrárny, jejíž poslední blok přestal pracovat v roce 2000. Prvním krokem bylo postupné přesunutí všech vyhořelých palivových souborů do centrálního mokrého meziskladu.

Zároveň bylo potřeba zajistit rekonstrukci budov, hlavně jejich střech, rozvodů a systémů, jejichž dlouhodobá funkce je potřebná pro realizaci vyřazení elektrárny.

Dále se postupně likvidují systémy a technologie, které už potřebné nejsou. Během vyřazování prvních tří bloků elektrárny bude potřeba roztřídit řadu materiálů. Ty, které nejsou kontaminovány, se budou uvolňovat z elektrárny a mohou být recyklovány a využity. K tomu je však třeba zajistit spolehlivou radiační kontrolu. Pro nás je zajímavé, že zařízení pro radiační kontrolu tohoto uvolňovaného materiálu dodává do elektrárny česká firma VF Nuclear, VF a.s.. Dodávka zařízení probíhá právě během tohoto léta.

Významným krokem je postupná likvidace aktivní zóny. Po vyvezení paliva v roce 2015 se nejdříve z prvního bloku vytáhl na konci roku 2018 první technologický kanál, ve kterém byl umístěn palivový soubor a kterým se z něj odvádělo teplo. V aktivní zóně existuje u jednotlivých reaktorů v Černobylu od 1661 do 1693 těchto kanálů a také 227 kanálů pro řídící a havarijní tyče. Postupně se vytáhnou, rozkouskují a uloží do speciálních kontejnerů. Tato etapa by měla probíhat až do roku 2028, Pak se vyřazované tři bloky zakonzervují až do roku 2045, než dostatečně poklesne radioaktivita jejich vnitřních částí. Následně by do roku 2064 měly být bloky úplně zlikvidovány.

Velmi důležitý dokončovaný průmyslový komplex má umožnit zpracování a uložení radioaktivního odpadu. Rozkládá se na území elektrárny i na části uzavřené zóny mimo elektrárnu v komplexu Vektor. Skládá se ze čtyř navazujících zařízení a má zajisti roztřídění radioaktivních odpadů v pevné fázi, jejich zpracování, uložení do kontejnerů a posléze do meziskladů. Jde o odpad, který se nahromadil během provozu, bude se produkovat během vyřazování elektrárny a také v novém sarkofágu během likvidace starého sarkofágu a zničeného reaktoru. První zařízení umožňuje přechodné skladování nízko, středně i vysoce aktivního tekutého a pevného radioaktivního odpadu. To se využívá od roku 2010. Na ně navazuje zařízení, které umožňuje získávat pevný radioaktivní odpad a pak jej ve třetím zařízení třídit podle aktivity a přepracovat ten nízko a středně aktivní. Využívá se při tom spalování a cementování. Posléze umožní zafixování a zabalení radioaktivního odpadu. Poslední součástí je přechodné úložiště krátkodobého radioaktivního odpadu, které svou životností 300 let umožní jeho uložení po dostatečně dlouhou dobu, aby se radioaktivní materiál úplně rozpadl.

V současné době už také značně pokročilo vyřazování umělých nádrží, které se využívaly k chlazení a zajišťovaly dostatek chladící vody pro areál. Zde bylo možné snížit hladinu vody. Zahájení provozu nového sarkofágu, komplexu Vektor a prací na vyřazování elektrárny vytvářejí z celé oblasti ekologicky bezpečný systém.

Průmyslový park v okolí zničené elektrárny.

První objekt, který se buduje v průmyslové zóně, souvisí s vyřazováním Černobylské jaderné elektrárny. Podařilo se zde totiž dokončit suchý mezisklad pro palivové soubory nashromážděných při provozu Černobylské jaderné elektrárny. Jsou zde také zařízení a horké komory, kde se palivové soubory upravují a vkládají do kontejnerů, které se pak ukládají v úložišti. Vybudovala jej americká firma Holtec. Palivové soubory jsou zatím uloženy v mokrém meziskladu. Odtud se vagónem kontejnerem přepraví do suchého meziskladu, kde se upraví v horkých komorách a vloží do kontejneru, který se zasune do betonového lože. Průběh ukládání palivových souborů je pěkně ukázán na následujícím videu. V současné době probíhají komplexní testy jeho funkčnosti. Od poloviny května probíhají zkoušky s maketami palivových souborů, které mají komplexně ověřit funkčnost celého procesu a všech zařízení. V říjnu 2019 by měly proběhnout zkoušky s reálnými palivovými soubory. Půjde o práce v omezeném režimu s počtem palivových souborů, který zaplní pouze dvě betonová lože. Na základě jejich průběhu pak dostane zařízení licenci pro provoz. Předpokládá se, že by mohl být zahájen v květnu příštího roku. Celkově se za dobu provozu nashromáždilo okolo 21 000 palivových souborů a jejich přemisťování z mokrého do suchého úložiště bude probíhat okolo deseti let.

Firma Holtec nyní pracuje na dalším podobném úložišti, kam by se ukládaly palivové soubory z ukrajinských tlakovodních reaktorů. V tomto suchém meziskladu bude možné uložit 458 kontejnerů typu HI-STORM, které budou celkově obsahovat 16 529 vyhořelých palivových souborů. Výhodou tohoto zaměření je, že přirozeně znamená z hlediska ochrany těchto provozů uzavření a kontrolu rozsáhlejší oblasti. Uzavření území v této oblasti tak není na závadu. Pro dopravu palivových souborů do tohoto úložiště byla vybudována v uzavřené zóně nová železniční trať spojující mezisklad s tratí Vylča Janin. Budování v Černobylu i příprava technologií v USA probíhají zatím podle plánu. Dokončení přechodného meziskladu se plánuje v roce 2020.

Další součástí průmyslové zóny, jejíž celková rozloha by měla být okolo 320 km2, bude velká fotovoltaické elektrárna, která využije připojení a vysokonapěťové vedení do Kyjeva. První část s výkonem 1 MW sestavená ze zhruba 4000 fotovoltaických panelů na rozloze zhruba 1,6 ha byla uvedena do provozu na začátku října 2018 zhruba 100 m od sarkofágu. Provozuje ji firma Solar Chernobyl, která je společným ukrajinským a německým podnikem. V budoucnu se plánuje růst instalovaného výkonu až do řádu gigawattů. Vyčleněno je na to 1172 ha půdy a zájem mají japonské, francouzské, čínské, španělské i další firmy. Využije se jednak nízká cena pronájmu plochy a také zmíněná existující infrastruktura pro vyvedení výkonu a jeho dopravu do Kyjeva. I zde je oplocený a uzavřený areál, který využívá jinak těžko využitelné území, velmi vhodný.

Postupně se i s postupem dekontaminace a rekonstrukce oblasti určitě objeví i další možnosti využití těchto ploch. Uvažuje se například o vytvoření polygonů, kde by se cvičila činnost při krizových situacích vzniklých následkem přírodní nebo průmyslové katastrofy. Mohly by zde cvičit i další evropské státy a organizace. Podobné cvičení zde v roce 2018 už absolvovaly německé složky zasahující v krizové situaci.

Před i částečným otevřením zóny v těsném okolí elektrárny se musí řešit i specifický problém. Je zde větší množství volně se pohybujících psů, jejichž smečky jsou už v dané oblasti dlouhodobě známým koloritem. Ty je potřeba postupně odchytit, zdravotně vyšetřit a umístit u vhodného pána. Jednou částí je projekt, kdy se okolo 200 těchto psů po důkladném veterinárním i dozimetrickém vyšetření převáží do Spojených států, kde si je zájemci berou k sobě. Je jasné, že tato část programu je do značné míry symbolická a spíše upozorňuje na problém, než by jej reálně řešila. Zde je podstatné nalezení vhodného umístění těchto psů na Ukrajině.

Rozvoj turistiky

Turistické využití bývalých zasažených území bude mít dvojí charakter. Zatím je největším lákadlem právě havárie jaderné elektrárny a její následky. Právě seriál Černobyl atraktivitu místa z tohoto hlediska dramaticky zvýšil. Mezi hodně navštěvovaná místa bude určitě patřit nový sarkofág a samotná elektrárna i město Pripjať a řada známých budov a míst v něm. Návštěvníci se rádi podívají i do města Černobyl, na některá opuštěná vesnická stavení i místa s opuštěnou technikou. Často navštěvovaný je také anténní systém Duga-1 a přístav i řada památek staré vesnické nejen církevní architektury. Turisté navštěvují i starousedlíky, kteří se sem poloilegálně vrátili, bylo jich přes tisícovku. Dnes už je jich jen okolo tří set a většinou jde o babičky. Velice pěkně je popisuje film z roku 2015 „Bábušky z Černobylu“. Páru navrátilců Lydii a Michailovi Sovenkovým se v zóně v roce 1999 narodila i dcera Marijnka, které je dnes téměř dvacet let. Nyní už žije mimo zónu, ale za matkou do zóny jezdí.

Projektantem nového sarkofágu Oblouk je Francouz a ten si s jistou nadsázkou mohl dovolit tvrdit, že v budoucnu to bude stejně turisticky atraktivní stavba, jako je nyní Eiffelova věž. Oblouk a okolní budovy, například strojovna u čtvrtého bloku, symbolizují etapu stabilizace a likvidace zničeného reaktoru. Budou tak vždy v plánech cestovních agentur. K postupnému vytváření jejich obrazu slouží i nedávno vyhlášená soutěž o malbu na východní štít strojovny. Všechny došlé návrhy je možné vidět na facebooku Černobylské jaderné elektrárny. Jestli se některý z nich nakonec realizuje, a jestli to bude ten vítězný, je otevřenou otázkou.

Od havárie v Černobylské jaderné elektrárně uběhlo už více než 30 let. Vlivem stáří a povětrnostních podmínek řada opuštěných budov a zařízení chátrá. Jejich špatná statika začíná návštěvníky ohrožovat. Postupně je tak třeba jejich část odstranit a ty, které by se měly zachovat jako památka na havárii restaurovat a stabilizovat. Zároveň je potřeba zkontrolovat a stanovit bezpečné trasy k památným místům. Nutné je také stanovení nových přesných pravidel, jejich zjednodušení a otevření části doposud uzavřených území. Příprava areálu na zvýšení bezpečné turistické aktivity by pomohla omezit ilegální návštěvy, hrozbu vynesení radioaktivních předmětů i hrozbu poškozování památných míst a historických předmětů. Je také skutečností, že vlivem přeměny pro potřeby standardní turistiky bude areál ztrácet svou poetiku pro stalkery a další ilegální návštěvníky.

Právě takové změny se dají v doposud uzavřené zóně očekávat. Postupně se otevírají nové oficiální turistické trasy, které umožňují bezpečně navštívit řadu symbolických a známých míst v zasažené oblasti. Příkladem může sloužit otevření čtyř tras v září 2018. Jde o trasy zaměřené dominantně na poznávání opuštěných míst spojených s havárii a historií regionu. Postupně se však dá očekávat, že bude růst význam tras zaměřených na poznávání krásné divoké přírody v těchto oblastech. Pomůže i připravované nové mapování radiační situace a vytvoření aktuální radiační mapy s využitím dronů, které je připravováno spolu s odborníky Univerzity v Bristolu.

Obrovský význam pro zachování evropské přírody národního parku na zakázaném území okolo Černobylské jaderné elektrárny bude postupně ještě víc růst. Jeho rozloha je 2300 km2. Tato oblast byla i před havárii zemědělská s řídkým osídlením se značnými rozlohami nedotčených lesů. Po odchodu lidí v důsledku havárie měla příroda úplně volný prostor. Vysadily se další plochy lesů, na území se přivezli koně Převalského. Na jejich rozšíření do této oblasti se podíleli i čeští odborníci ze ZOO Praha. Razantně se tam zvětšily populace vzácných evropských zvířat, například zubrů, losů, jelenů, vlků, medvědů, lišek, vyder, orlů a dalších. Ukazuje se například, že množství vlků zde dokonce sedmkrát převyšuje počty v jiných chráněných oblastech. Nedávná mezinárodní studie pohybu vlků pomocí GPS v běloruské části ukázala, že se někteří vzdalují za hranici zóny až do vzdálenosti několik stovek kilometrů.

Na běloruské straně je z velké části silně zasažených území Poleská státní radiačně-ekologické rezervace. Její hlavní část o rozloze 1313 km2 byla vyhlášena již v roce 1988. V roce 1993 pak byla rozšířena o dalších 894 km2 a nyní tak má celkově 2150 km2. Na tomto území bylo opuštěno 96 obcí a vystěhovalo se odsud zhruba 22 000 obyvatel. Vzniklo zde okolo 5000 ha nových lesů. Zpráva rezervace se nachází ve městě Chojniky. Společně s ukrajinskou částí tvoří největší evropský prales a nedotčené území panenské přírody. I pro běloruskou část se připravují pravidla pro uskutečňování turistiky v této zóně.

Toho už velmi dlouho využívají biologové, ekologové a přírodovědci z Evropy i celého světa, třeba i od nás. A právě oni vyjadřují největší obavy z přicházejícího otevření dosud uzavřených oblastí. Je jasné, že bude třeba velmi opatrně skloubit zájmy rostoucího turismu i ochrany velmi cenného přírodního prostředí. V této běloruské části se nedávno například po 32 letech otevřel úsek řeky Pripjať pro rybolov. I když to lze pouze na speciální povolení.

Je třeba připomenout, že území nelze nechat bez péče člověka. Hromadění suché dřevní hmoty totiž zvyšuje riziko a následky požárů, které přirozeně v takových rozsáhlých nedotčených lesích v průběhu jara a léta vznikají. Příkladem může být třeba nedávný požár začátkem dubna 2019, který v ukrajinské části zachvátil zhruba 20 ha a hořelo i třicet opuštěných vesnických domků. Na uhašení se nakonec podílelo 100 hasičů a 20 kusů techniky včetně letadla a vrtulníku. Požár v červnu 2016 zasáhl i oblast známého rezavého lesu. Jeden z největších lesních požárů proběhl v roce 2014 a zachvátil 400 ha.

Předzvěstí brzkého alespoň částečné otevření oblastí je i práce na zpřesnění vytýčení ukrajinsko-běloruské hranice v těchto místech a osazení hraničních znaků. Intenzivní práce probíhaly v první polovině roku 2019. V říjnu 2018 bylo první fórum regionů Ukrajiny a Běloruska, na kterých leží zasažená území nebo jsou v jejich sousedství. Zúčastnilo se jich několik stovek představitelů regionů, podnikatelů a různých sdružení, kteří jednali o potenciálních možnostech vznikajících s revitalizací. V jeho průběhu byla podepsána řada obchodních a dalších dohod.

Závěr

Televizní seriál Černobyl vyvolal obrovský nárůst zájmu o havárii v Černobylské jaderné elektrárně. Došlo k tomu v době, kdy se dokončila instalace nového sarkofágu, který zakryl starý sarkofág se zničeným reaktorem. Nastoluje se tak ekologicky bezpečný stav a je možné začít realizaci otevření a revitalizace doposud uzavřených území. Situaci okolo turistiky do okolí Černobylské jaderné elektrárny by bylo potřeba řešit v každém případě. Růst zájmu probíhal již v předchozích letech. V rove 2014 navštívilo černobylskou zakázanou zónu 8 000 návštěvníků, v roce 2016 již přes 36 000, v roce 2017 přes 49 000 a v roce 2018 přes 63 000. Nyní by se mohl počet turistů zvýšit násobně, a to už potřebuje změnu organizace návštěv a turistiky v regionu.

Zapojení světové veřejnosti a rozvoj turismu by mohl této přeměně pomoci a zajistit pro ni i příliv finančních prostředků. Zájem o tuto historii by mohl pomoci i postiženým a těm, kteří se na likvidaci havárie podíleli. A to nejen finančně, ale hlavně psychicky. Ocenění jejich úsilí a psychická i zdravotní podpora jsou velmi cenné. O daném regionu i jeho obyvatelích vypovídá i velmi pěkný rozhovor s fotografem Václavem Vašků, který do dané oblasti velice často jezdí.

Na závěr bych zmínil ještě jednu otázku. V Rusku se objevila i značná nevole s tím, že takto úspěšný film o sovětské tragédii natočili na západě. Objevovaly se zprávy o tom, že se natočí ruský film o těchto událostech, kde snad bude hlavním viníkem západní agent. Dovedu pochopit, že bude natočení filmu o jejich traumatu, které zatím filmově nereflektovali, Rusy iritovat. Pokud však kritizují seriál HBO pro jeho historickou nepřesnost, muselo by jejich dílo být historicky přesnější a zároveň by muselo mít i uměleckou hodnotu přinejmenším srovnatelnou s britsko-americkým seriálem. To opravdu nebude jednoduché. Rusové mají výhodu v tom, že mají lepší přístup ke zdrojům a k pamětníkům. Pokud by ji poctivě využili, mohlo by to být zajímavé. Ovšem historie Černobylu je natolik dobře známa, že je jasné, že v ní pro západního či jiného agenta opravdu není místo.

Nevím, do jaké míry jsou zprávy o obsahu budoucího filmu reálné, ovšem k natáčení díla o Černobylu opravdu v Rusku dochází. Jde o film režiséra Danily Kozlovského „Když čápi padli“ podle skutečného příběhu skupiny dobrovolníků, kteří se podíleli na likvidaci následků černobylské havárie. Režisér zde hraje i mladého hlavního hrdinu. Zatímco natáčení seriálu HBO probíhalo v litevské elektrárně Ignalina s odstavenými bloky RBMK, Danila Kozlovskij natáčel v Kurské jaderné elektrárně, kde jsou reaktory RBMK stále v provozu. Hlavní část natáčení však probíhala na téměř dokončeném pátém bloku. Odborníci z elektrárny sloužili i jako konzultanti, stejně jako pamětníci reálných událostí v Černobylu. Začátkem července 2019 se natáčení v této elektrárně dokončilo a jako poděkování jejím pracovníkům proběhlo jejich setkání a beseda s režisérem. Film by se měl objevit v roce 2020. Pracovníci elektrárny doufají, že by premiéra mohla být právě v Kurčatovu. Určitě bude zajímavé vidět ruský pohled, a jak téma uchopí tento mladý ruský režisér.

Poznámka: Přednáška autora o havárii v Černobylu pro Pátečníky je zde.

---

reklama

---