https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/zdenkan-vostova-jarni-smutkovdek-neboli-nova-jmena-pro-emoce-jako-reakce-na-menici-se-svet
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Zdeňka Voštová: Jarní smutkovděk. Jak vznikají nová jména pro nové emoce?

26.5.2020
Když se jdu projít do lesa, prožívám zvláštní směs smutku a vděku.
Když se jdu projít do lesa, prožívám zvláštní směs smutku a vděku.
„Když se jdu projít do lesa, prožívám zvláštní směs smutku a vděku. Smutku, protože vidím vyschlou studánku, pokácené smrky i to, jak všechno nyní kvete dříve než obvykle. Jasné signály, že něco není v pořádku. A zároveň jsem vděčná za to, co nám příroda dává, slyším zpívat ptáky, vidím rozkvetlé stromy a potok krásně zurčí, i když je v něm méně vody, než bývalo,“ sdílela se mnou nedávno jedna paní na terapii.
 

Věděli jste, že Finové mají pro obdobné pocity smutku a vděku spojených s proměnou přírody již své speciální slovo? Talvihaikeus. Týká se sice zimy, nicméně jinak je to podobné. Lidé ve Finsku si stýskají, že s teplejšími zimami ubývá sněhu a tím se mění krajina i možnosti zimních radovánek, a zároveň cítí vděk za to, že stále ještě občas zasněží a sněhulákům ještě definitivně neodzvonilo.

S měnícím se klimatem a světem kolem nás přichází celá řada nových prožitků. A v reakci na ně se také postupně objevuje stále více nových slov, které je označují.

Průkopníkem v tomto je australský environmentální filozof Glen Abrecht, který vytvořil slovo solastalgia. Označuje stesk po domově, zatímco jste stále doma. Tento stav sdíleli podle výzkumu publikovaného ve vědeckém časopise Nature například kanadští Inuité. Ti pociťují hluboký zármutek při pozorování jejich domovské krajiny, která se jim vlivem stoupajících teplot mění v podstatě přímo před očima.

Dalším slovem, které tento environmentalista přinesl světu, je terrafurie, vztek kvůli bezduché destrukci přírody. Je těžké přihlížet nešetrnému hospodaření s krajinou a číst o rostoucím množství skleníkových plynů v atmosféře, když to má za následek vysychající půdu, hynoucí lesy a znečištěné ovzduší.

Jaká další jména pro pocity související se změnou klimatu postupně vznikají? Ve své poslední publikaci Environmentální emoce jmenuje finský profesor Panu Pihkala z Helsinské univerzity celou řadu z nich:

Talvisuru = zimní smutek kvůli ztrátě tradičních zim
Lumiahdistus = úzkost pramenící z nejistoty, jestli bude letos vůbec nějaký sníh
Winter relief = úleva, když konečně přituhne a zasněží
Flygskam = stud z létání

Proč definujeme novými slovy takto specifické prožitky?

S měnícím se světem možná potřebujeme nová slova, abychom dokázali své pocity lépe uchopit. Když mají věci svá jména, lze je lépe zkoumat, poznávat a zkušenosti s nimi jednodušeji sdílet. Pojmenování našich prožitků také často přináší jejich legitimizaci a tím i následnou úlevu. Není se za co stydět, není třeba se s těmito pocity uzavírat do sebe. Pak lze jednodušeji projít procesem truchlení jako reakcí na ztrátu něčeho, co se již zřejmě nevrátí. Třeba zamrzlého rybníku u vás v parku nebo smrkového lesa těsně za chalupou. Ti, kteří touto cestou prošli, často hovoří o pocitu zvláštní vnitřní síly a zároveň dochází ke změně jejich postoje k životu i ke světu kolem.

Nové prožitky zároveň mohou signalizovat stav, na který je třeba odpovědět, nezřídka slouží jako včasné varování. Čím konkrétněji ho pojmenujeme, tím lépe mu můžeme porozumět, a v návaznosti na to jednat. A to nejen na individuální, ale i na společenské úrovni.

Protože zažívá-li obdobné pocity více lidí, můžeme to vnímat také jako zprávu o potřebě proměny celého systému, změně paradigmatu v našem přístupu k okolnímu světu. Západní psychologie potíže jednotlivce zásadně individualizuje, zatímco například brazilští indiáni podle neurovědce Eduardo Shenberga nikdy nevztahují nemoc pouze k jednomu člověku. Když má někdo potíže, berou to jako záležitost celého kmene, protože tyto potíže mívají často hlubší příčiny, které odráží stav celého společenství.

Jaké sdělení nám jako společnosti dávají prožitky lidí související z degradací krajiny?

Od dob osvícenství vnímáme přírodu a její části převážně jako objekt bez duše, tedy něco, co můžeme využít a vytěžit v náš prospěch. Zažíváme-li nyní smutek či vztek ze zániku ekosystémů, ztráty biodiverzity či proměny krajiny, pak nám tyto pocity mohou přinášet poselství, že i příroda a její části jsou hodné zármutku a truchlení. A co je hodné truchlení, s tím je třeba zacházet s velkou úctou ještě dříve, než o to definitivně přijdeme.

Mimo jiné proto, abychom nemuseli zavádět celý nový slovník.


reklama

 
Další informace |
Text je převzatý z osobního blogu Zdeňky Voštové.
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (1)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

Karel Zvářal

Karel Zvářal

26.5.2020 06:46
http://videoklipy.loveme.cz/cz-sk/fiction-divnej-pocit-1994/
Odpovědět
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist