15 let od blokády na Šumavě: Tehdy bojištěm, dnes úžasným kusem šumavského lesa

Blokáda na Ptačím potoce v červenci 2011.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Zuzana a Josef Havlínovi

Přitom Správa parku ještě rok před konfliktem ponechávala les svému osudu, i když se sem rozšiřoval kůrovec z okolních prvních zón, které byly zcela bez zásahu. Na ploše o rozloze zhruba 250 ha se sice mohlo kácet kůrovcem napadené dřevo, takové kácení ale mělo být předem odborně posouzeno. Odborné posouzení ale zbrusu nové vedení Správy, s ředitelem Janem Stráským v čele, nezpracovalo.

Boj se po obrovském zájmu médií a veřejnosti nakonec přesunul k jednacímu stolu, čímž byl les Na Ztraceném/Ptačím potoce zachráněn. Sice zde za roky 2011 a 2012 došlo k pokácení a odkornění 4 655 m3 smrků a k odkornění stojících smrků v celkovém objemu 12 797 m3, ale veškerá hmota zůstala na místě k zetlení.

A co víc, hlavní hrozba, kterou argumentovalo tehdejší vedení Správa NP Šumava, tedy že se kůrovec masivně rozšíří do okolí a zdecimuje veškeré lesy kolem Modravy, se nenaplnila. Léto roku 2011 bylo totiž srážkově vydatné a tak miliony kůrovců zabíjely plísně a houby a kůrovcová kalamita se sama zastavovala. V roce 2012 Správa NP Šumava vytěžila pouze třetinu toho, co o rok před tím a kůrovcové těžby klesaly dále i v nadcházejících letech.

„Jedním z argumentů, který můj předchůdce používal pro obhajobu zásahu Na Ztraceném, bylo to, že se nejedná o původní prales. Pravdou je, že tak, jak jsme zjistili z dochovaných pramenů, jako jsou lesnické mapy nebo „záznamy v letokruzích“, tento les byl od druhé poloviny 18. století každé zhruba půl století přírodními živly ničen a zároveň obnovován ze semen starých smrků. Přeživší smrky jsou buď současníky původního pralesa, nebo jeho potomky,“ osvětluje v krátkosti historii lesa Na ztraceném současný ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený.

Jen někteří jedinci pocházejí ze síjí z poloviny 19. století a z výsadeb na menších pasekách po polomu z počátku 20. století. „Tedy, základ tohoto lesa vychází z původního porostu, jen v průběhu necelých dvou stovek let si odsud člověk bral část dřevní hmoty,“ pokračuje Pavel Hubený.

Obnovující se les u Ptačího potoka v NP Šumava, zhruba 10 let po kůrovcové kalamitě. Stromy zde nebyly káceny a poskytly tak stín a živiny pro obnovu lesa.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Zdeňka Kováříková / Ekolist.cz

Teď nám lokalita Na Ztraceném ukazuje něco víc, než jen rychlou, spontánní obnovu lesa, který pro svůj život využívají vzácní, kriticky ohrožení živočichové, ať už jsou to bezobratlí, ptáci nebo i savci, ale také houby nebo mechorosty.

„Území Na Ztraceném nás pořád učí něco nového. Například v době nápadných klimatických změn a několikadenních epizod horkého a suchého počasí můžeme sledovat, jestli odumřelé stromy představují požární riziko. A zjišťujeme, že už dávno ne,“ zmiňuje Pavel Hubený.

Podle analýz lze považovat za požárně rizikové souše staré tři maximálně pět let. „Po této době jsou již plně kolonizovány houbami, které si samy v tlejícím dřevě udržují vlhkost, i když to není na první pohled patrné. Dnes víme, že vlhkost odumřelého dřeva Na Ztraceném je po celý rok 40 procent a více,“ uvádí Pavel Hubený.

Správa NP Šumava není zaměřena jen na sledování stavu lesa Na Ztraceném. To, jak se les vyvíjí a jaká jsou s tímto vývojem spojena požární rizika, sleduje každoročně plošně podle leteckých snímků a na trvalých monitorovacích plochách na celém území národního parku.

„Na počátku letošního roku jsme měli rizikové souše v menších rozptýlených skupinách na zhruba 300 hektarech, to je necelé půl procento rozlohy parku. A protože kůrovec je na svém populačním minimu, téměř žádné nové souše nepřibývají. Dokonce jsme zjistili, že s rozšiřováním území bez těžeb nám klesá počet požárů v přírodním prostředí. Nejvyšší byl právě v době, kdy jsme měli nejvíce těžeb. A hodně lidí a techniky se pohybovalo po velké lesní ploše,“ doplňuje ředitel.

Území Na Ztraceném se tak i díky občanské neposlušnosti nadšenců a spolků před patnácti lety nestal zalesněnou pasekou, ale je dodnes kompletním ekosystémem.

Vlastně to pro Šumavu není nic nového. Na obrovské množství odumřelého dřeva v šumavských pralesích už upozorňovali vědci a lesníci první poloviny 19. století. Byli fascinováni, nejen jeho množstvím, ale také jeho důležitou rolí v tvorbě půdy a jako základny, ze které vyrůstaly milióny nových stromků. Takovou divokou šumavskou scenérii zachytil například ve svém obraze Šumavský prales v bouři Julius Mařák v roce 1891. Podobnými scenériemi, jaké zachytil Mařák, se můžeme kochat dnes i my.