Čína jako hrozba pro udržitelnou spolupráci v povodí Mekongu

Nedostatek potravin, energetická krize, růst nezaměstnanosti, prohlubující se chudoba a také ohrožení přirozených ekosystémů. Tyto a další problémy hrozí státům v povodí řeky Mekong, pokud nenastolí efektivní řešení správy povodí. Voda je základním zdrojem pro přežití. Rostoucí populace, spotřeba a urbanizace vede k silnému růstu poptávky po potravinách a vodě. S rostoucí závislostí na sladké vodě se zvyšuje také potenciál možných mezistátních konfliktů. Ty podněcuje i nerovnoměrné rozložení vodních zdrojů, které jsou v některých oblastech navíc neobnovitelné, a tím se stávají nedostatečnými. Nehledě na to, že většina řek protéká několika státy a přístup jedné země k vodě může být ovlivněn činnostmi druhé.

Řeka Mekong je považována za mízu jihovýchodní Asie. Jedná se o nejdelší řeku v regionu a zahrnuje povodí o rozloze přibližně 795 000 km². Protéká Čínou, Myanmarem, Laosem, Kambodžou, Thajskem a Vietnamem, kde se vlévá do Jihočínského moře. Geograficky se toto povodí vnímá jako rozdělené mezi horní Mekong (řeka Lancang), která se nachází na čínském území, a dolní Mekong, který protéká zbylými státy.

Odhaduje se, že 80 % z téměř 65 milionů obyvatel žijících v povodí dolního Mekongu závisí na řece a jejích zdrojích pro výrobu elektrické energie, zavlažování nebo rybolov. Výraznou charakteristikou pro Mekong je vysoké sezónní kolísání průtoku kvůli jihozápadnímu monzunu generujícímu období dešťů a sucha. Tento fakt se stává obzvláště citlivým vzhledem k tomu, že Čína vyvinula rozsáhlé přehradní a hydrologické projekty na tibetské náhorní plošině.

Stejný cíl ale jiné zájmy

Thajsko, Kambodža, Laos a Vietnam sdílí dlouhou historii spolupráce na rozvoji povodí Mekongu. Již v roce 1951 tyto státy uznaly společnou správu hlavního proudu a tento duch spolupráce a respektování práv druhého se stal základním kamenem vodní diplomacie v regionu. V roce 1995 se tato součinnost přesunula do nové éry, kdy země podepsaly Dohodu o spolupráci pro udržitelný rozvoj povodí řeky Mekong, a tak vytvořily Říční komisi řeky Mekong. Cílem této komise je dosažení ekonomicky prosperujícího, sociálně spravedlivého a environmentálně udržitelného povodí. V době vzniku byla dohoda velmi pokroková. Přinášela nové trendy do světa mezinárodní vodní diplomacie, neboť zavedla mechanismy pro dialog a budování důvěry skrze závazky spolupráce v oblasti ochrany říčního ekosystému, sdílení informací a usilování o vzájemně prospěšný rozvoj regionu.

Způsob, jak této vize dosáhnout, je ale u členských zemí komise odlišný. Tyto odlišné představy o správě povodí spolu s vnímáním správy povodí Mekongu jako strategického národního zájmu jednotlivých zemí stěžují dosahování kompromisů v komisi. Současná jednání tak čelí několika výzvám.

Vodní energie jako nástroj pro odstranění chudoby

Jednou z těchto výzev je budování přehrad. Vzhledem k rychlému růstu populace se také zvyšuje roční poptávka po elektrické energii, a to i o několik desítek procent ročně. Aby tato poptávka byla uspokojena, tak se Laos a Thajsko soustřeďují na rozvoj vodní energie. Laoská národní strategie považuje vodní energii dokonce za socioekomický nástroj, který povede k vymanění laoského obyvatelstva z chudoby, a odstraní tak status nejméně rozvinuté země v klasifikaci Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Ačkoliv zde chudoba postihuje 28 % populace (což z Laosu vytváří nejchudší zemi regionu), je Laos velmi bohatý na vodní zdroje. Potenciál výroby vodní energie je tedy obrovský a nevyužitý.

Nicméně budování přehrad v Laosu a v Thajsku přináší negativní důsledky na ostatní sektory ekonomiky v Kambodže a ve Vietnamu. Přehrady totiž regulují tok a fragmentují řeku. To brání migraci ryb a pohybu sedimentů po proudu toku. Podle dostupných údajů se za posledních 15 let pohyb sedimentů rapidně snížil. Vodohospodářské analýzy označují za hlavní důvod ztráty sedimentu výstavbu přehrad v horní části mekongské pánve včetně zvýšené těžby písku. Změna pohybu sedimentu významně ovlivňuje množství ryb v řece. V souvislosti s tím je tedy zapotřebí věnovat pozornost i faktorům, které přispívají ke zranitelnosti obyvatelstva závislého na odlovu ryb a hledat možné alternativní zdroje obživy. Ačkoliv v odborné komunitě zaznívá argument o náhradě rybolovu akvakulturou, většina odborníků považuje akvakulturu za nedostačující nástroj. Zatímco samotný odlov ryb vyžaduje zcela minimální investice, v případě akvakultury se investice zvyšují v souvislosti s náklady na výstavbu umělých vodních nádrží, krmivo a stálý přísun kvalitní vody.

Zemědělství jako nástroj socioekonomického rozvoje

Kambodža a Vietnam naopak vnímají řeku jako zdroj sladké vody pro budoucí rozvoj zemědělství. Nicméně tlak zvyšující se poptávky po zemědělských produktech bude vyžadovat nejen intenzivní zavlažování, což významně zvýší poptávku po vodě, ale také doprovodné zvýšení používání pesticidů. Nadměrné používání pesticidů je ale pro Kambodžu a Vietnam nepřijatelné, neboť s sebou nese riziko snižování kvality vody, které ohrozí biologickou rozmanitost v této oblasti.

Expanze zemědělství je klíčovou součástí kambodžské vládní strategie pro zajištění potravin, udržitelného rozvoje a snížení chudoby. Osmdesát procent populace žije ve venkovských oblastech a více než z ní je z hlediska živobytí závislé na zemědělství. Současný nedostatek vody v řece Mekong společně se sníženým množstvím sedimentu a obsahu minerálů považuje kambodžská vláda za hlavní překážku ve zvyšování produktivity. Navíc se každá taková zemědělská expanze potýká s rostoucím tlakem na zbývající lesní pozemky, protože populace hledá nové zdroje stavebního materiálu, paliv a krmiv. Většina zemědělců má také extrémně malé rozlohy, což omezuje jejich schopnost provádět změny v řízení farem. Významné rozšíření zavlažovaného zemědělství bude tedy podle vládní strategie vyžadovat mnohem větší úsilí a budování přehrad na horní části řeky Mekong považuje za hlavní hrozbu.

Ochrana přírody na posledním místě

Nesoulad mezi způsobem využívání Mekongu mezi členskými státy při politických jednáních v Říční komisi Mekong odsouvá pozornost od zhoršující se kvality životního prostředí. K tomu vedle nejednoznačné koncepce o využití toku přispívá i klimatická změna. Ačkoliv se problém životního prostředí na jednáních Říční komise Mekong objevuje pravidelně od samotného počátku, závěry jednání se omezují na identifikaci hlavních problémů. Přijetí a implementace konkrétních opatření naopak chybí. Na tento problém výrazně upozornili v roce 2019 thajští ochránci životního prostředí. Ti vyjádřili silné znepokojení nad zhoršujícím se ekosystémem na řece Mekong. Dle jejich průzkumů se za posledních 15 let biologická rozmanitost a přirozené ekosystémy značně zhoršily a dle současného vývoje bude životní prostředí nadále narušováno rozvojem vodního hospodářství a dalších odvětví. Poukázali například na zeleno-modrou vodu v povodí řeky v Thajsku. Tento jev, který se nazývá tzv. efekt hladové vody, je jednou z prvních známek zhoršující kvality vody. Ke snížení kvality vody dochází právě v důsledku výstavby vodních přehrad, které přerušují přirozenou kontinuitu pohybu sedimentů v řece nebo nadměrným využíváním pesticidů.

Ať už tedy dojde k větší podpoře zemědělství nebo vodní energie, oba směry přinášejí negativní dopady na přírodu. Tyto nepříznivé dopady budou zvětšovat také změny klimatu, které výrazně ovlivňují tok řeky, a to v podobě extrémního snížení hladiny toku či ničivých povodní.

Čína jako destabilizační prvek spolupráce

Rozdílné představy členských států komise a slabá vůle zainteresovaných stran jednat o dopadech klimatické změny na region vede ke zvyšujícímu se napětí mezi státy povodí řeky. Toto napětí eskalují aktivity Číny na horním toku řeky Mekong, kde došlo k vybudování desítek velkých vodních přehrad, které významně ovlivňují dění na dolním toku řeky. Vzhledem k tomu, že Čína odmítla stát se členem Říční komise Mekong, a vystupuje tak pouze v roli partnera, má komise pouze omezené nástroje pro řešení dopadů čínských aktivit na horním toku a následných sporů.

Situaci k dosažení konsenzu v Říční komisi řeky Mekong komplikuje i založení paralelní iniciativy Spolupráce Lancang-Mekong Čínou. Tato platforma má lepší financování než komise, avšak při jednáních je zřejmá převaha Číny, která si snáze prosazuje své zájmy. Ty však negativním způsobem ovlivňují možnosti států ve využívání řeky a při jednáních vyhodnocují čínské přehrady jako hrozbu. Uzavření hrází na čínském území může totiž vyvolat krizový vodní nedostatek či přímo politickou nestabilitu všech členských zemí Říční komise řeky Mekong.

---

reklama

---