Jak vznikají kroupy? Může za to proudění vzduchu uvnitř bouřkových mraků

Správně bychom měli říkat oblaků. Oblačnosti je povícero typů: liší se od sebe výškou, v jaké plynou, svým vertikálním členěním, tím, co v sobě nesou. A ze základní desítky typů oblaků jsou nejčastěji právě kumulonimby – česky dešťové kupy - ty „správné bouřkové mraky“. Jsou totiž velmi husté a mají značný vertikální rozsah. Začínají relativně nízko nad zemí, ale sahat mohou až 15-20 kilometrů do výšky. A tam nahoře je zima. Na svrchní hranici troposféry, kam až velké kumulonimby sahají, panují teploty pod bodem mrazu.

Uvnitř kumulonimbů pak dochází k intenzivní konvekci, výraznému stoupavému proudění vzduchu, zatímco přechlazená hmota sesedá. Cirkulující vzduch nese vzhůru ledové částečky, na něž se postupně nabalují kapičky vody. Při výstupu vzhůru namrzají, cestu dolů tají. Takhle se tvoří kroupy, které se mohou točit v oblačné pračce docela dlouho. A buď dřív zeslábne ono proudění a natáté ledové částečky se vyprší ve formě deště, anebo ty namrzlé částečky obalené zmrzlou vodou přesáhnou hmotnost, kterou je schopno vzdušné proudění unášet.

Pak na zem padají jako zmrzlé kuličky, kroupy.

Zmínka o „kuličkách“ samozřejmě není úplně výstižná. Ve středoevropském regionu jsme si uvykli na kroupy, kolísající svou velikostí kdesi mezi vařenou čočkou a nevařeným hráškem, tedy něco kolem 4-6 mm v průměru. Jinde (severní Kavkaz, horské oblasti střední Asie, Velké Pláně v USA) by za takovou drobotinu byli rádi, protože tam padají kroupy jednou tak velké. A dělají škody úměrné své velikosti.

Největší újmy na majetku a úrodě se pochopitelně pojí s anomáliemi: velkými kroupami tam, kde je nikdo nečekal. Za posledních osm let to bylo například v bulharské Sofii (2014), srbském Pančevu (2016) a rumunském Zalău (2019). Anebo předloni v červenci ve Slovinsku, kde v Domžale padaly z nebe deseticentimetrové kroupy. Ani tyhle zmrzlé koule, připomínající kachní vejce, se ale světovým rekordům neblíží.

Tragické a děsivé rekordy

Kroupy o největším průměru – dá-li se jim tak vůbec ještě říkat – padaly v červnu v roce 2003 v městečku Aurora a na dalších sídlech v Hamilton County v Nebrasce. Členité namrzlé útvary měly průměr okolo 36 centimetrů. Škody šly do milionů dolarů. A nejtěžší kroupy byly zatím zaznamenány 14. dubna 1986, v Bangladéši. K zemi tam padaly útvary vážící okolo 1 kilogramu. Vyžádaly si 92 lidských životů.

Zmínit musíme ještě tři rekordy: v kansaském Seldonu v roce 1959 vytvořilo krupobití na zemi souvislou krustu, silnou 45 centimetrů, na ploše 140 kilometrů čtverečních. K zemi se tehdy zátěží odporoučel nejeden rodinný dům. Za nejvražednější krupobití je pak považováno to, které 30. dubna 1888 zasáhlo indické regiony Beheri a Murádábád. Kroupy o velikosti pomerančů tu měly zabít 246 lidí. Až absurdním rekordem je pak proslulé keňské Kericho. Tady v roce 2014 napočítali 132 dní, kdy pršelo a padaly přitom kroupy.

Když padají z nebe ledová kladiva

Vztah mezi krupobitím a škodami na úrodě, majetku a samozřejmě lidských životech, je úzce vztažen k velikosti/hmotnosti krup. Dá se charakterizovat jejich kinetickou energií.

Jak popisuje Wikipedie: „Když kroupa padá, při určité rychlosti pádu dosáhne tzv. trakční rychlosti, což je rychlost, při které se gravitační síla působící na padající těleso rovná odporu vzduchu padajícího tělesa. Malé kroupy (6 mm v průměru) proto padají rychlostí pouze 39 km/h, větší (30 mm) rychlostí přibližně 80 km/h. Ale kroupa o velikosti softballového míče (114 mm) dokáže nabrat rychlost až do 170 km/h. Takováto kroupa dokáže proletět skrz slabší střechu a zranit či zabít lidi pod ní.“

Zatímco jiné extrémní meteorologické jevy se zatím Česku vcelku slušně vyhýbají, s krupobitími jsme to zrovna nevyhráli. Jejich výskyt je totiž častější ve vnitrozemí kontinentů, oblasti středních zeměpisných šířek, podél horských pásem. V průměru tak u nás padají kroupy při každé 8.-10. bouřce.

---

reklama

---