Jsou mikroplasty problém pro lidské zdraví? Pořád nevíme

Nevíme, kolik mikroplastů v prostředí je. Víme jen, že jich přibývá spolu s tím, kolik dalších plastů každý rok vyrobíme.

Foto | Catherine Sheila / Pexels

Ale také v kuchyňské soli, pitné vodě balené i stáčené, v pivu, mražených potravinách, tropických plodech, tajícím sněhu, ovzduší měst. Dá se bez větší nadsázky říct, že mikroplasty se dají najít všude tam, kde je budete hledat. Jejich nepatrná velikost a pomalá degradace je předurčuje k snadnému šíření celým životním prostředím. Takže se dá bez uzardění předpokládat, že jejich expozici budou ve větší či menší míře vystaveny všechny živočišné druhy světa. Jak moc špatné to je? Na odpověď stále čekáme.

Kolik je na světě mikroplastů?

Plasty jsou do značné míry nepřirozené, nepůvodní, antropogenní, takže to není jen záležitost podezřívavosti a vrozeného pesimismu vědců, že jakoukoliv přítomnost (mikro)plastů kdekoliv automaticky řadí k negativům. Háček je v tom, že se s mikroplasty pojí opravdu dlouhá řada nejistot. Předně vůbec nevíme, kolik jich je. Víme jen, že jich přibývá spolu s tím, kolik dalších plastů každý rok vyrobíme.

Aktuálně produkujeme kolem 400 milionů tun ročně a podle všeho to do roku 2050 bude 2x tolik. Z tohoto ohromného objemu vyrobených plastů se pak určitá frakce stane odpadem ukládaným na skládkách a/nebo nesprávně likvidovaným/odkládaným odpadem. Tedy potenciálním zdrojem pro vznik mikroplastů. Dá se tedy prohlásit, že potenciální problém s mikroplasty kolem nás bude výhledově růst, než se umenšovat.

Také je vhodné doplnit, že potenciální problém s mikroplasty by nejspíš nezmizel, i kdybychom zítra plasty přestali vyrábět. My už jsme jich totiž vyrobili a v oběhu momentálně máme kolem 5 miliard tun. A každý z nich, ať už je to polstrování vašeho křesla, klávesnice, telefon, linoleum nebo okenní žaluzie, je-li z plastu, bude i nadále svou pomalou degradací zdrojem mikroplastů. Potenciální zdroje dalších mikroplastů jsou všude, výrobou jen hromadu zvětšujeme.

Dělejte, co chcete, ale i vy mikroplasty konzumujete. Vdechnutím, spolknutím, ve vodě, v soli.

Foto | Ewel Z / Pexels

Od roku 2015 disponujeme velmi hrubým odhadem, že na hladinách moří se volně unáší kolem 15-51 bilionů částeček mikroplastů. To nám ale nedává představu o tom, kolik mikroplastů je jinde (pod hladinou, na dně moří, na souši) a hlavně, jak velké komplikace to může znamenat. My totiž pořád nevíme, jestli jsou mikroplasty zdraví škodlivé, či nikoliv. Jejich rizika jsou jen „potenciální“.

Mohly by škodit třeba takhle? Možná ano

Spravedlivé rozhořčení čtenáře nad předchozími větami si zaslouží vysvětlení. Protože jsme zatím vždy spolu s každou další zprávou o tom, kde zase byly mikroplasty nově nalezeny, četli i o nebezpečí mikroplastů, jejich ekotoxicitě. Jenže v tom to je další pořádný háček.

Nikdo totiž pořádně a řekněme ve věrných podmínkách nezkoumal toxicitu mikroplastů. Zato existuje řada poměrně hodnověrných teorií o tom, jak by mikroplasty škodit zdraví mohly. Už například víme, že prachové polétavé částice (PM10 A PM2,5) se mohou po vdechnutí koncentrovat v našich dýchacích cestách, plicích, a podílet se svým dráždivým efektem na vzniku rakoviny. Jednou z hypotéz tedy je, že by mikroplasty v ovzduší mohly dělat podobnou paseku. Byť jejich měřená koncentrace v ovzduší zatím dosahuje tisíckrát menších hodnot než ony prachové polétavé částice.

Další verze zní, že by nás mikroplasty (ty drobet větší než 10 mikrometrů) mohly hubit svou chemickou toxicitou. Přeci jen, obsahují nejrůznější změkčovadla, plasticizéry, stabilizátory a pigmenty. A řada z těchto substancí toxická je a různě si pohrávají například s naším endokrinním systémem. Ovlivňují třeba naši plodnost. Jenže tyhle chemické substance už v našem životním prostředí, okolo nás, přítomné jsou. A docela dlouho, přičemž není zrovna snadné odlišit, jestli jsou například spolknuté mikroplasty tím vehiklem, s nímž se do nás tyhle závadné látky vezou nad průměr běžné expozice, a situaci s chemickou toxicitou nějak víc umocňují.

Jiná teorie zmiňuje možnost, že by mikroplasty, které do sebe dostaneme (vdechneme, spolkneme) mohly sloužit trochu jako magnet. Atraktant, který by k sobě vázal další závadné látky, polutanty. Kousky mikroplastů menší než 1 mikometr by mohly narušovat buněčnou aktivitu, třeba jen tím, že by v tkáních překážely. Všechny tyto popsané módy škodlivosti jsou ale jen vědeckými teoriemi. Nevíme, jestli tak mikroplasty na nás skutečně působí.

Spíš víme, že to podobně funguje s jinými látkami kolem nás, a v určité rezervované opatrnosti předpokládáme, že by tomu tak mohlo být i u mikroplastů. Jistota nám ale chybí.

Další klasikou škodlivosti je pak u mikroplastů to, že mohou být (hlavně v případě vodních organismů) zaměněny s potravou. Nutriční hodnota mikroplastů je ale blízká nule, a jimi překrmení živočichové pak hynou hlady s plným žaludkem nebo trávicím vakem. Jenže pozor: příčinou smrti malé želvičky, perloočky nebo mláděte buřňáka v takovém případě není „otrava mikroplasty“, ale prostá smrt vyhladověním, daná zahlcením zažívacího traktu. Přehlídku toho, co ještě víme a nevíme o mikroplastech můžeme rozšířit o další lehce panický rozměr. Dělejte, co chcete, ale i vy mikroplasty konzumujete.

Mikroplasty nabývají nejrůznějších tvarů. A právě ten může být pro jejich efekt na zdraví kritický. Určitý tvar může znamenat, že je po vdechnutí vykašleme, jiný zase, že se vzpříčí a snáze usadí.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | A.Davey / Flickr

Mikroplasty se cpeme všichni

Vdechnutím, spolknutím, ve vodě, v soli. Mladí i dospělí, kojenci i důchodci. Od tuctů částeček po 100 000 kusů denně. Lokálně se čísla dost liší. Nicméně za jeden rok do sebe dostaneme víceméně všichni tolik mikroplastů, že by to vyvážila hmotnost řekněme jedné kreditní karty nebo občanky. Nic si z toho nedělejte, zrovna tak ročně neúmyslně spolkneme/vdechneme kolem 30 a víc gramů prachu. Po padesáti letech života naše tělo ale není s 1,5 kilogramem tvořené prachem. Nijak zvlášť se v nás neusazuje, nekoncentruje. Prostě jej jako nestravitelnou položku příjmu vyloučíme, vychrchláme, vysmrkáme. A s mikroplasty je to dost podobné. Nejspíš. Nevíme to jistě.

První výkop v rozpoznání problému mikroplastů před lety učinili mořští biologové a oceánografové, a proto ještě dnech jejich výsledky výzkumu rizik dominují. Víme například, že v prostředí s mikroplasty klade zooplankton menší vajíčka a množí se méně. Tenhle reprodukční problém ale souvisí s nedostatkem výživy, protože se zooplankton cpe mikroplasty. Navíc to není úplně jednoznačné. Už v roce 2019 jsme se mohli dočíst, že mikroplasty původem v polyetylenu (PP) u drobných korýšů plodnost snižují, zatímco u polystyrenu (PS) se plodnost naopak zvýšila. A to je další velmi podstatný háček. Termín mikroplast charakterizuje maximální velikost oné částečky, ale už ne její tvar a hlavně její složení.

Dá se odtušit, že pokud se milimetrový klanonožec nacpe mikroplastem v podobě podlouhlého vlákna, ucpe si tím zažívání víc/hůř (a s nižší šancí na vyloučení), než kdyby pozřel mikroplastové fragmenty ve tvaru zrníček. Mikroplasty v mořích a oceánech, i všude kolem nás, nabývají nejrůznějších tvarů. A právě ten může být pro jejich efekt na zdraví zvířat i lidí kritický. Určitý tvar může znamenat, že je po vdechnutí vykašleme jako kočka chlupy, jiný zase, že se vzpříčí a snáze usadí. Tím se ale dostáváme k dalšímu neduhu studií o vlivu mikroplastů na zdraví a kondici organismů.

Věrné podmínky a nevěrohodné výsledky

Obvyklé uspořádání je totiž takové, že vezmeme pokusné organismy (typicky nějaké mořské korýše jednoho druhu), zabydlíme je v kádince a opepříme mikroplasty. Mikroplasty dodanými do výzkumné laboratoře z průmyslové produkce, o standardním tvaru, jednotné frakce velikosti a složení. A v takovém uspořádání experimentu se vlastně nedá nic moc kloudného zjistit. Podmínky totiž neodpovídají přepestré směsi toho, co je k vidění v oceánu. Pokud bychom klanonožcům v kádince nasypali vláknité mikroplasty, zjistíme, že mikroplasty jsou pro mořský život učiněnou katastrofou. Když jen peletky a kuličky, zjistíme, že mikroplasty zase takový problém nejsou.

Když patřičně přepepříme, zjistíme, že katastrofa v podobě mikroplastů je nezměrná, zatímco když nepřepepříme, nezjistíme žádná podstatná rizika. Je to otázka koncentrace a úměry, i klasické poučky o tom, že „dávka dělá jed“. Pitnou vodu konzumujeme všichni a je to normálka. Vypijte na posezení 10 litrů, a zabijete se. Se solením v kuchyni se to přehánět nemá, ale jídlo si také posolíme skoro všichni. Osolte si třemi gramy na každé kilo své váhy (snězte čtvrt kila soli) a zemřete. V případě, že pokus s mikroplasty realizujeme v reálných podmínkách mořské vody (a takových pokusů je jako šafránu), jsou výsledky přinejmenším rozpačité a nepřesvědčivé, neprůkazné. I proto nic moc o vlivu mikroplastů zatím nevíme.

Přečtěte si také |

Mikroplasty v půdě. Němečtí vědci upozorňují na dosud opomíjenou ekologickou hrozbu

Je mikro špatně? Bude hůř, přijde nano

Ještě méně než experimentů s mikroplasty v reálných přírodních podmínkách je pokusů zkoumajících vliv mikroplastů přímo na lidské zdraví. Přesněji, do letošního května nebyla žádná taková studie dosud publikována. Snad jen zmínka o pokusech na lidských buňkách in vitro, tedy na skleněné misce. Jenže to také neodpovídá prostředí živého organismu. Všechny ty děsuplné zaručené zprávy o negativech mikroplastů na zdraví zatím vychází z experimentů na zvířatech, laboratorních potkanech a myších (u prvních hlodavců docházelo k zánětům střev a u druhých ke snížení počtu spermií). Nicméně nevíme, jak relevantní byly ony expozice pro hlodavce a jak by to nakonec bylo u lidí. Něco jiného je nechat šňupat myš z pískoviště z mikroplastů, něco jiného jsou podmínky reálného prostředí.

A poslední háček na závěr? Všichni jsme se už tak nějak zabydleli v ne zrovna komfortní představě, že naším problémem jsou mikroplasty. Jenže těmi to nekončí. Ze svých nepatrných mikroměřítek se rozkládají dál, na ještě menší částečky, nanoplasty. Platí pro ně vše, co už bylo zmíněno. S dodatkem, že jako násobně menší částice mohou skutečně pronikat snadno opravdu kamkoliv, a jejich vliv navzdory nepatrné velikosti na lidské zdraví tak může násobně větší. Pokud tedy nějaký je. Zkoumat vliv nanoplastů je ale pořádná výzva i pro současné vědce a badatele. I s dostupnou technologií jsou naše možnosti nanoplasty „jen zahlédnout“ dost omezené. U nejvýkonnějších elektronových mikroskopů světa se totiž dostáváme k rozlišení 0,5 nm, takže nám nano-svět mikroplastů zatím dočista uniká. Takže znovu: jsou mikroplasty problém? Nevíme.

A dokud si nebudeme jistí, bude lepší se k nim chovat tak, jako by problém opravdu mohly představovat. A z logiky věci se pak možná vyvarovat výroby věcí z plastů, které v životním prostředí přetrvají 500 a více let, když je sami třeba nepoužíváme déle než 20 minut.