https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/jsou-mikroplasty-problem-pro-lidske-zdravi-porad-nevime
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Jsou mikroplasty problém pro lidské zdraví? Pořád nevíme

29.9.2021 05:57 | PRAHA (Ekolist.cz)
Nevíme, kolik mikroplastů v prostředí je. Víme jen, že jich přibývá spolu s tím, kolik dalších plastů každý rok vyrobíme.
Nevíme, kolik mikroplastů v prostředí je. Víme jen, že jich přibývá spolu s tím, kolik dalších plastů každý rok vyrobíme.
Foto | Catherine Sheila / Pexels
Slůvko mikroplasty uvedl do vědecké praxe mořský ekolog Richard Thompson z univerzity v Plymouthu v roce 2004. Jako popisný termín jednoho z mnoha typů znečištění oceánů mu přisoudil definici plastových částeček menších než 5 milimetrů. A od té doby se badatelé přou, jak moc špatné vlastně mikroplasty pro přírodu, a hlavně pro nás lidi, jsou. Zhruba jednou do měsíce proběhne tiskem zpráva, kde je (už zase) nějací výzkumníci našli. V krunýřích korýšů, písku pláží, antarktickém ledu, zažívacím traktu ryb a mořských ptáků.
 

Ale také v kuchyňské soli, pitné vodě balené i stáčené, v pivu, mražených potravinách, tropických plodech, tajícím sněhu, ovzduší měst. Dá se bez větší nadsázky říct, že mikroplasty se dají najít všude tam, kde je budete hledat. Jejich nepatrná velikost a pomalá degradace je předurčuje k snadnému šíření celým životním prostředím. Takže se dá bez uzardění předpokládat, že jejich expozici budou ve větší či menší míře vystaveny všechny živočišné druhy světa. Jak moc špatné to je? Na odpověď stále čekáme.

Kolik je na světě mikroplastů?

Plasty jsou do značné míry nepřirozené, nepůvodní, antropogenní, takže to není jen záležitost podezřívavosti a vrozeného pesimismu vědců, že jakoukoliv přítomnost (mikro)plastů kdekoliv automaticky řadí k negativům. Háček je v tom, že se s mikroplasty pojí opravdu dlouhá řada nejistot. Předně vůbec nevíme, kolik jich je. Víme jen, že jich přibývá spolu s tím, kolik dalších plastů každý rok vyrobíme.

Aktuálně produkujeme kolem 400 milionů tun ročně a podle všeho to do roku 2050 bude 2x tolik. Z tohoto ohromného objemu vyrobených plastů se pak určitá frakce stane odpadem ukládaným na skládkách a/nebo nesprávně likvidovaným/odkládaným odpadem. Tedy potenciálním zdrojem pro vznik mikroplastů. Dá se tedy prohlásit, že potenciální problém s mikroplasty kolem nás bude výhledově růst, než se umenšovat.

Také je vhodné doplnit, že potenciální problém s mikroplasty by nejspíš nezmizel, i kdybychom zítra plasty přestali vyrábět. My už jsme jich totiž vyrobili a v oběhu momentálně máme kolem 5 miliard tun. A každý z nich, ať už je to polstrování vašeho křesla, klávesnice, telefon, linoleum nebo okenní žaluzie, je-li z plastu, bude i nadále svou pomalou degradací zdrojem mikroplastů. Potenciální zdroje dalších mikroplastů jsou všude, výrobou jen hromadu zvětšujeme.

Dělejte, co chcete, ale i vy mikroplasty konzumujete. Vdechnutím, spolknutím, ve vodě, v soli.
Dělejte, co chcete, ale i vy mikroplasty konzumujete. Vdechnutím, spolknutím, ve vodě, v soli.
Foto | Ewel Z / Pexels

Od roku 2015 disponujeme velmi hrubým odhadem, že na hladinách moří se volně unáší kolem 15-51 bilionů částeček mikroplastů. To nám ale nedává představu o tom, kolik mikroplastů je jinde (pod hladinou, na dně moří, na souši) a hlavně, jak velké komplikace to může znamenat. My totiž pořád nevíme, jestli jsou mikroplasty zdraví škodlivé, či nikoliv. Jejich rizika jsou jen „potenciální“.

Mohly by škodit třeba takhle? Možná ano

Spravedlivé rozhořčení čtenáře nad předchozími větami si zaslouží vysvětlení. Protože jsme zatím vždy spolu s každou další zprávou o tom, kde zase byly mikroplasty nově nalezeny, četli i o nebezpečí mikroplastů, jejich ekotoxicitě. Jenže v tom to je další pořádný háček.

Nikdo totiž pořádně a řekněme ve věrných podmínkách nezkoumal toxicitu mikroplastů. Zato existuje řada poměrně hodnověrných teorií o tom, jak by mikroplasty škodit zdraví mohly. Už například víme, že prachové polétavé částice (PM10 A PM2,5) se mohou po vdechnutí koncentrovat v našich dýchacích cestách, plicích, a podílet se svým dráždivým efektem na vzniku rakoviny. Jednou z hypotéz tedy je, že by mikroplasty v ovzduší mohly dělat podobnou paseku. Byť jejich měřená koncentrace v ovzduší zatím dosahuje tisíckrát menších hodnot než ony prachové polétavé částice.

Další verze zní, že by nás mikroplasty (ty drobet větší než 10 mikrometrů) mohly hubit svou chemickou toxicitou. Přeci jen, obsahují nejrůznější změkčovadla, plasticizéry, stabilizátory a pigmenty. A řada z těchto substancí toxická je a různě si pohrávají například s naším endokrinním systémem. Ovlivňují třeba naši plodnost. Jenže tyhle chemické substance už v našem životním prostředí, okolo nás, přítomné jsou. A docela dlouho, přičemž není zrovna snadné odlišit, jestli jsou například spolknuté mikroplasty tím vehiklem, s nímž se do nás tyhle závadné látky vezou nad průměr běžné expozice, a situaci s chemickou toxicitou nějak víc umocňují.

Jiná teorie zmiňuje možnost, že by mikroplasty, které do sebe dostaneme (vdechneme, spolkneme) mohly sloužit trochu jako magnet. Atraktant, který by k sobě vázal další závadné látky, polutanty. Kousky mikroplastů menší než 1 mikometr by mohly narušovat buněčnou aktivitu, třeba jen tím, že by v tkáních překážely. Všechny tyto popsané módy škodlivosti jsou ale jen vědeckými teoriemi. Nevíme, jestli tak mikroplasty na nás skutečně působí.

Spíš víme, že to podobně funguje s jinými látkami kolem nás, a v určité rezervované opatrnosti předpokládáme, že by tomu tak mohlo být i u mikroplastů. Jistota nám ale chybí.

Další klasikou škodlivosti je pak u mikroplastů to, že mohou být (hlavně v případě vodních organismů) zaměněny s potravou. Nutriční hodnota mikroplastů je ale blízká nule, a jimi překrmení živočichové pak hynou hlady s plným žaludkem nebo trávicím vakem. Jenže pozor: příčinou smrti malé želvičky, perloočky nebo mláděte buřňáka v takovém případě není „otrava mikroplasty“, ale prostá smrt vyhladověním, daná zahlcením zažívacího traktu. Přehlídku toho, co ještě víme a nevíme o mikroplastech můžeme rozšířit o další lehce panický rozměr. Dělejte, co chcete, ale i vy mikroplasty konzumujete.

Mikroplasty nabývají nejrůznějších tvarů. A právě ten může být pro jejich efekt na zdraví kritický. Určitý tvar může znamenat, že je po vdechnutí vykašleme, jiný zase, že se vzpříčí a snáze usadí.
Mikroplasty nabývají nejrůznějších tvarů. A právě ten může být pro jejich efekt na zdraví kritický. Určitý tvar může znamenat, že je po vdechnutí vykašleme, jiný zase, že se vzpříčí a snáze usadí.
Foto | A.Davey / Flickr

Mikroplasty se cpeme všichni

Vdechnutím, spolknutím, ve vodě, v soli. Mladí i dospělí, kojenci i důchodci. Od tuctů částeček po 100 000 kusů denně. Lokálně se čísla dost liší. Nicméně za jeden rok do sebe dostaneme víceméně všichni tolik mikroplastů, že by to vyvážila hmotnost řekněme jedné kreditní karty nebo občanky. Nic si z toho nedělejte, zrovna tak ročně neúmyslně spolkneme/vdechneme kolem 30 a víc gramů prachu. Po padesáti letech života naše tělo ale není s 1,5 kilogramem tvořené prachem. Nijak zvlášť se v nás neusazuje, nekoncentruje. Prostě jej jako nestravitelnou položku příjmu vyloučíme, vychrchláme, vysmrkáme. A s mikroplasty je to dost podobné. Nejspíš. Nevíme to jistě.

První výkop v rozpoznání problému mikroplastů před lety učinili mořští biologové a oceánografové, a proto ještě dnech jejich výsledky výzkumu rizik dominují. Víme například, že v prostředí s mikroplasty klade zooplankton menší vajíčka a množí se méně. Tenhle reprodukční problém ale souvisí s nedostatkem výživy, protože se zooplankton cpe mikroplasty. Navíc to není úplně jednoznačné. Už v roce 2019 jsme se mohli dočíst, že mikroplasty původem v polyetylenu (PP) u drobných korýšů plodnost snižují, zatímco u polystyrenu (PS) se plodnost naopak zvýšila. A to je další velmi podstatný háček. Termín mikroplast charakterizuje maximální velikost oné částečky, ale už ne její tvar a hlavně její složení.

Dá se odtušit, že pokud se milimetrový klanonožec nacpe mikroplastem v podobě podlouhlého vlákna, ucpe si tím zažívání víc/hůř (a s nižší šancí na vyloučení), než kdyby pozřel mikroplastové fragmenty ve tvaru zrníček. Mikroplasty v mořích a oceánech, i všude kolem nás, nabývají nejrůznějších tvarů. A právě ten může být pro jejich efekt na zdraví zvířat i lidí kritický. Určitý tvar může znamenat, že je po vdechnutí vykašleme jako kočka chlupy, jiný zase, že se vzpříčí a snáze usadí. Tím se ale dostáváme k dalšímu neduhu studií o vlivu mikroplastů na zdraví a kondici organismů.

Věrné podmínky a nevěrohodné výsledky

Obvyklé uspořádání je totiž takové, že vezmeme pokusné organismy (typicky nějaké mořské korýše jednoho druhu), zabydlíme je v kádince a opepříme mikroplasty. Mikroplasty dodanými do výzkumné laboratoře z průmyslové produkce, o standardním tvaru, jednotné frakce velikosti a složení. A v takovém uspořádání experimentu se vlastně nedá nic moc kloudného zjistit. Podmínky totiž neodpovídají přepestré směsi toho, co je k vidění v oceánu. Pokud bychom klanonožcům v kádince nasypali vláknité mikroplasty, zjistíme, že mikroplasty jsou pro mořský život učiněnou katastrofou. Když jen peletky a kuličky, zjistíme, že mikroplasty zase takový problém nejsou.

Když patřičně přepepříme, zjistíme, že katastrofa v podobě mikroplastů je nezměrná, zatímco když nepřepepříme, nezjistíme žádná podstatná rizika. Je to otázka koncentrace a úměry, i klasické poučky o tom, že „dávka dělá jed“. Pitnou vodu konzumujeme všichni a je to normálka. Vypijte na posezení 10 litrů, a zabijete se. Se solením v kuchyni se to přehánět nemá, ale jídlo si také posolíme skoro všichni. Osolte si třemi gramy na každé kilo své váhy (snězte čtvrt kila soli) a zemřete. V případě, že pokus s mikroplasty realizujeme v reálných podmínkách mořské vody (a takových pokusů je jako šafránu), jsou výsledky přinejmenším rozpačité a nepřesvědčivé, neprůkazné. I proto nic moc o vlivu mikroplastů zatím nevíme.

Je mikro špatně? Bude hůř, přijde nano

Ještě méně než experimentů s mikroplasty v reálných přírodních podmínkách je pokusů zkoumajících vliv mikroplastů přímo na lidské zdraví. Přesněji, do letošního května nebyla žádná taková studie dosud publikována. Snad jen zmínka o pokusech na lidských buňkách in vitro, tedy na skleněné misce. Jenže to také neodpovídá prostředí živého organismu. Všechny ty děsuplné zaručené zprávy o negativech mikroplastů na zdraví zatím vychází z experimentů na zvířatech, laboratorních potkanech a myších (u prvních hlodavců docházelo k zánětům střev a u druhých ke snížení počtu spermií). Nicméně nevíme, jak relevantní byly ony expozice pro hlodavce a jak by to nakonec bylo u lidí. Něco jiného je nechat šňupat myš z pískoviště z mikroplastů, něco jiného jsou podmínky reálného prostředí.

A poslední háček na závěr? Všichni jsme se už tak nějak zabydleli v ne zrovna komfortní představě, že naším problémem jsou mikroplasty. Jenže těmi to nekončí. Ze svých nepatrných mikroměřítek se rozkládají dál, na ještě menší částečky, nanoplasty. Platí pro ně vše, co už bylo zmíněno. S dodatkem, že jako násobně menší částice mohou skutečně pronikat snadno opravdu kamkoliv, a jejich vliv navzdory nepatrné velikosti na lidské zdraví tak může násobně větší. Pokud tedy nějaký je. Zkoumat vliv nanoplastů je ale pořádná výzva i pro současné vědce a badatele. I s dostupnou technologií jsou naše možnosti nanoplasty „jen zahlédnout“ dost omezené. U nejvýkonnějších elektronových mikroskopů světa se totiž dostáváme k rozlišení 0,5 nm, takže nám nano-svět mikroplastů zatím dočista uniká. Takže znovu: jsou mikroplasty problém? Nevíme.

A dokud si nebudeme jistí, bude lepší se k nim chovat tak, jako by problém opravdu mohly představovat. A z logiky věci se pak možná vyvarovat výroby věcí z plastů, které v životním prostředí přetrvají 500 a více let, když je sami třeba nepoužíváme déle než 20 minut.


reklama

 
foto - Dohnal Radomír
Radomír Dohnal
Autor je spolupracovníkem Ekolistu.cz.
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (12)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

RV

Richard Vacek

29.9.2021 06:07
Mikroplasty dokonce ani nemusí škodit, ale mohou prospívat. Nikdo to nezměřil, ale ani to není vyloučené. V přiměřeném množství mohou prospívat a ve vysokém množství škodit, i zabíjet. I voda se tak chová - potřebujeme ji, prospívá, ale kdo najednou vypije velký objem, je ohrožen smrtí. Takto působí na člověka různé podněty, nejenchemické, ale i teplo, mráz, cvičení. Vše popisuje teorie hormeze, která je známá hlavně z příznivého vlivu mírné dávky radiace:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hormeze
Odpovědět
JO

Jarka O.

29.9.2021 09:50 Reaguje na Richard Vacek
Hormeze - je to celkem zajímavé.
Odpovědět
ss

smějící se bestie

29.9.2021 08:11
Jedno však víme - s prosazováním plastů nejen do obalů, zelenými, nebyla současně vyvíjena technologie na jejich likvidaci/recyklaci.
Na a výsledek už delší dobu vidíme/pociťujeme.
Odpovědět
PE

Petr Eliáš

29.9.2021 09:04
Z článku tedy vyplynulo, že plasty evidentně mají negativní vliv na faunu v oceánech. A poslední odstavec článku je zcela správný.

a) https://www.nationalgeographic.com/magazine/article/plastic-planet-health-pollution-waste-microplastics

b) https://www.nature.com/articles/s41598-021-85939-3

Odpovědět
Miroslav Vinkler

Miroslav Vinkler

29.9.2021 09:44
Zatímco proti sodovkáči se všichni mohou zbláznit , problém který by se mohl ukázat v daleko horším světle pozornost politiků zcela míjí.

Organismy se během evoluce dokáží přizpůsobit všem přirozeným vlivům, jednoduše proto, že na to "měli" čas.

Plasty jsou ale syntetické materiály známé pouze několik desítek let a o jejich působení mnoho nevíme. Organismus libovolného tvora není schopen tuto zátěž eliminovat, protože doslova o ní nic neví.
Právě tady by se měla striktně uplatňovat zásada předběžné opatrnosti ,ale jak vidět kapitál se tím vzrušovat dvakrát nebude.
Přitom stačilo vytyčit zásadu, že vše co není přírodního původu musí být separováno a likvidováno způsobem vylučujícím poškozování životního prostředí.
Krásná ukázka kam spěje naše společnost - do obrovských problémů, kdy s láskou budeme vzpomínat na éru sodovkáče , jako na dobu ,kdy vše bylo v pohodě.

Odpovědět
RV

Richard Vacek

29.9.2021 12:27 Reaguje na Miroslav Vinkler
Na eliminaci nejen neznámých látek máme skvělý systém, který se jmenuje trávící soustava, končící vylučováním. A pokud se jedná o neznámé látky organické chovající se jako antigeny, s těmi si poradí imunitní systém.
Odpovědět
Miroslav Vinkler

Miroslav Vinkler

1.10.2021 06:53 Reaguje na Richard Vacek
Rád bych se mýlil, řada odborných prací je však minimálně varující.
Odpovědět
PH

Pavel Hanzl

29.9.2021 18:38 Reaguje na Miroslav Vinkler
Zbláznit se můžete jenom vy....
Odpovědět
BM

Břetislav Machaček

29.9.2021 11:02
Co s tím? Nic! Hlavním cílem je jak píše pan Vinkler "sodovkáč", který
problém s plasty možná záměrně zastínil. Nikdo z odpůrců "sodovkáče"
neprotestuje proti výrobě plastů z fosilních paliv a ani proti jeho
zanedbatelné recyklaci. Pokud protestují, tak se ale nejedná o takové
restrikce, jako jsou uvaleny na spalování fosilu v oblasti povolenek
a termínů zákazů. Co tak povolenky na výrobu plastů, pokuty za jeho
nerecyklování v takové míře, že bude neprodejný a nebo třeba termín
2030 mít EU alespoň zcela bez jednorázových plastů. Taková brčka
a uchošťoury jsou opravdu úsměvným počinem, když vidím ty kvanta
všemožných mikroténů a fólií, které jsou "ekologicky" upraveny tak,
že na slunci a mrazu se rozpadají na malé kousky a možná až na ty
mikroplasty. Lépe sebrat v lese celou fólii, než tisíce kousků
té ekologicky se rozpadávající. To co se tváří ekologicky nemusí
být nejenom ekologické, ale dokonce přímo škodlivé. No a jít cestou
hledání mikroorganismů plasty rozkládajících? To se taky mohou
rozpadnout vodovody, plynovody, elektroizolace a jiné životu
nebezbečná zařízení. No nic, na řadě je sodovkáč a plasty počkají
na to, až bude pozdě. V energetice jde ekonomika stranou, ale u
plastových obalů si to výrobci umí ekonomicky zdůvodnit, proč
jsou nevratné a že třeba ty vratné skleněné mají vyšší spotřebu
fosilu ke své výrobě a dopravě.
Odpovědět
PH

Pavel Hanzl

1.10.2021 13:38 Reaguje na Břetislav Machaček
Pojem cirkulární ekonomika vám asi nic neříká, že? Ach jo...
Odpovědět
Pe

Petr

1.10.2021 14:54 Reaguje na Pavel Hanzl
Naše odpadky už v přírodě cirkulují. Teď tomu budeme říkat ekonomika?

Jednou jsem na kamionu viděl nápis: Odpady jsou naše budoucnost. Už vím, že tím nemysleli zpracovávání odpadů.
Odpovědět
BM

Břetislav Machaček

1.10.2021 19:41 Reaguje na Pavel Hanzl
Pane vy jste už úplně mimo realitu, protože z plastů se
recykluje pouze zlomek a zbytek končí buď spálen(je tak
alespoň energeticky využit) a nebo je skládkován s jiným
směsným odpadem a čeká na to až jednou zahřmí. Cirkulární
ekonomika fungovala pro vyspělé země donedávna tak, že
odpad vyváželi do rozvojových zemí a to byla cirkulace?
To bylo pouhé přehození horkého bramboru na jiné a nic
se neřešilo. Méně čtěte svazácké agitky o recyklacích
a koukněte se do praxe u nás a v okolních zemích. Vídeň
má spalovnu takřka v centru a tady proti spalovnám nejvíc
křičí ekologové. Plácají stejné nesmysly o cirkulační
ekonomice jako vy, ale skutečné řešení nenabízejí. Opakuji,
že ne každý plast lze recyklovat a nebo s takovými náklady,
že by se jeho prvovýroba musela zatížit daní ve výši
nákladů na recyklaci. To stěží projde a navíc co už s tím
stávajícím? Přestaňte s těmi agitkami a nabídněte zcela
konkrétní řešení a pokud to považujete za efektivní, tak
se toho můžete ujmout. Než ty stovky příspěvků o ničem,
tak šup třídit a recyklovat.
Odpovědět
reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist