https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/k-cemu-je-dobre-plaseni-ptaku
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

K čemu je dobré plašení ptáků?

27.4.2023 06:49 | PRAHA (Ekolist.cz)
Populace ptáků z venkovských oblastí nebo oblastí s nízkou lidskou aktivitou jsou méně tolerantní k přibližování se člověka (tj. dříve uniknou) než ptáci stejného druhu z urbanizovaných oblastí (příkladem takového druhu je ledňáček senegalský).
Populace ptáků z venkovských oblastí nebo oblastí s nízkou lidskou aktivitou jsou méně tolerantní k přibližování se člověka (tj. dříve uniknou) než ptáci stejného druhu z urbanizovaných oblastí (příkladem takového druhu je ledňáček senegalský).
Současná doba, někdy označovaná jako "antropocén", se vyznačuje rozsáhlými změnami přírodních ekosystémů Země způsobenými člověkem. Otevřené tropické ekosystémy, jako jsou savany, polopouště nebo travnaté biotopy, jsou jednou ze základních složek globální suchozemské biodiverzity. Tyto ekosystémy a živočichové v nich žijící jsou však stále více ohrožováni lidskou činností, ať už v důsledku přeměny přírodních ekosystémů na zemědělskou půdu a pastviny, lovu nebo změny klimatu. Odhaduje se, že lidská populace poroste až do roku 2100. Proto bude v blízké budoucnosti docházet ke stále častějším interakcím mezi zvířaty a lidmi v prostředí se zvýšenou přítomností člověka.
 
Tolerance lidské přítomnosti se zdá být u některých skupin zvířat, zejména ptáků a savců, jedním z klíčových faktorů umožňujících naše úspěšné soužití. Bohužel míra tolerance jednotlivých druhů k přítomnosti člověka a faktory, které ji ovlivňují, jsou v tropických oblastech velmi málo prozkoumány, protože většina dosavadních studií pochází z Evropy, USA a Austrálie. V současné krizi biodiverzity nabývá na významu výzkum, který shromažďuje poznatky s přímým dopadem na praktickou ochranu přírody.

Bird tolerance to humans in open tropical ecosystems

Zajímá vás téma? Přečtěte si odborný článek Bird tolerance to humans in open tropical ecosystems, který vyšel v časopisu Nature Communications.

Velmi jednoduchým způsobem, jak měřit toleranci lidské přítomnosti u zvířat přímo v terénu, je tzv. úniková vzdálenost. V nejzákladnější podobě se tato vzdálenost měří standardizovaným způsobem a představuje vzdálenost mezi blížícím se člověkem a vybraným zvířetem v okamžiku, kdy zvíře začne před člověkem unikat. Naše standardizace spočívala například v podobné rychlosti chůze mezi výzkumníky, v otočení hlavy přímo na zvíře nebo v nošení podobného oblečení bez jasných barev.

V závislosti na zkoumané otázce jsou samozřejmě možné nejrůznější modifikace experimentálních parametrů (např. rychlosti a směru pohybu výzkumníka nebo změny barvy oblečení). O biologickém významu únikových vzdáleností bylo napsáno velké množství prací. Úniková vzdálenost v podstatě vypovídá o ochotě jedince riskovat a tolerovat blížícího se člověka (nebo jiného predátora) a představuje kompromis mezi výhodami spojenými s oddálením úniku (např. možnost pokračovat v hledání potravy) a náklady spojenými s únikem a sledováním potenciálního predátora (včetně energetických nebo jiných fyziologických nákladů, omezení nebo ztráty přístupu k potravě atd.).

Ukazuje se, že tato vzdálenost je závislá na kontextu, ale je poměrně konzistentní pro jedince, populace a druhy, pokud je měřena za podobných podmínek. Z praktického ochranářského hlediska je nejdůležitější, že znalost únikových vzdáleností je široce využívána při navrhování nárazníkových nebo odstupových zón na ochranu zvláště zranitelných druhů nebo obecně ke zmírnění potenciálně negativních účinků lidské činnosti.

Větší druhy (jako je například orel stepní) obvykle unikají dříve než menší druhy.
Větší druhy (jako je například orel stepní) obvykle unikají dříve než menší druhy.

Následně jsme shromáždili údaje o charakteristikách sledovaných ptáků a druhů. Některé proměnné byly druhově specifické (např. velikost těla, počet nakladených vajec nebo tvar křídel), protože odchytit větší počet sledovaných ptáků v podobném měřítku bylo z praktických důvodů v podstatě nemožné. Jiné jsme mohli zaznamenat u každého jedince (např. velikost hejna, typ biotopu nebo startovací vzdálenost, ze které se výzkumník začal k ptákovi přibližovat).

Následné sofistikované bayesovské statistické analýzy ukázaly, že nejlepšími ukazateli tolerance tropických ptáků k přítomnosti člověka jsou startovací vzdálenost, tělesná hmotnost druhu, lokální úroveň rušení člověkem (aproximovaná buď typem stanoviště z hlediska míry urbanizace, nebo indexem lidské stopy), roční období a znaky spojené s efektivitou letu (migrační chování a tvar křídel).

Tolerance ptáků vůči přiblížení člověka byla nižší (tj. úniková vzdálenost byla delší) u ptáků s větší velikostí těla a v biotopech méně pozměněných člověkem a také klesala se vzdáleností, z níž se lidé začali k ptákům přibližovat. Ptáci unikali spíše během vlhké než suché části roku. Jedinci druhů se zvýšenou efektivitou letu a dálkoví migranti, kteří každoročně létají do tropických oblastí přezimovat, také unikali dřív.

Každý z těchto vztahů je zajímavý a zasloužil by si obsáhlejší text, ale rád bych se zastavil pouze u zvýšené tolerance v biotopech s významnou přítomností člověka. Jde o pozorování poměrně triviální a důsledně uváděné i pro jiné části světa. Jinak to snad ani nejde - má-li nějaký pták úspěšně žít v sousedství "pána tvorstva", musí prostě naši přítomnost tolerovat, a ne prchat při každém mihnutí člověka.

Jaké mechanismy, a hlavně do jaké míry, se na tomto důsledném vzorci podílejí, však zatím plně nechápeme. Naše analýzy tolerance populací téhož druhu v lidských sídlech a v přirozených biotopech naznačují, že důležité jsou vnitrodruhové mechanismy, jako je habituace nebo vrozená "osobnost" ptačích jedinců.

Migranti z mírného pásma (například kulík písečný) snášejí na tropických zimovištích nižší míru rušení člověkem než stálé tropické druhy.
Migranti z mírného pásma (například kulík písečný) snášejí na tropických zimovištích nižší míru rušení člověkem než stálé tropické druhy.

Tolerantní jedinci si tak mohou jednoduše zvyknout na opakovanou přítomnost člověka (habituace) nebo jedinci s různou vrozenou úrovní tolerance vůči člověku mohou obývat stanoviště, která byla člověkem různě pozměněna ("osobnost"). V kontextu této studie však mezi těmito scénáři nedokážeme rozlišovat. K tomu bychom museli sledované jedince označit a pozorovat je opakovaně. Jiné studie však naznačují, že k výsledné míře tolerance přispívají oba mechanismy. Musíme si také uvědomit, že ptačí druhy se v obecné míře tolerance vůči člověku značně liší, a proto se některé z nich v okolí lidských sídel vůbec nevyskytují.

Naše studie představuje první pokus o komplexnější popis variability tolerance ptáků vůči lidské přítomnosti v otevřených tropických ekosystémech. Naše výsledky ukazují, že stačí znát relativně malý počet znaků ptáků, které lze navíc snadno získat přímo v terénu nebo v literatuře, a prostředí, v němž žijí, aby bylo možné poměrně spolehlivě odhadnout jejich toleranci k přítomnosti člověka.

Místa sběru dat v terénu a velikost odebraného vzorku. Velikost kruhu udává počet pozorování pro každou lokalitu (městské oblasti - žlutě; venkovské a přírodní oblasti - zeleně).
Místa sběru dat v terénu a velikost odebraného vzorku. Velikost kruhu udává počet pozorování pro každou lokalitu (městské oblasti - žlutě; venkovské a přírodní oblasti - zeleně).

Některé zákonitosti v toleranci ptáků (ale i jiných živočichů) jsou pravděpodobně univerzální (např. větší druhy jsou plaší téměř všude), jiné jsou však specifické pro určitý taxon, lokalitu nebo roční období. Ochranářská opatření by proto měla pružně zohledňovat obecné poznatky, ale i místní specifika. Závěrem mě velmi těší, že tento projekt spojil velké množství vědců a nadšenců z celého světa a vytvořil mezinárodní a různorodou síť spolupracovníků, kteří se o tento fenomén zajímají.


reklama

 
foto - Mikula Peter
Peter Mikula
Autor je behaviorální ekolog, pracuje v Ústavu biologie obratlovců AV ČR.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Všechny komentáře (1)
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

HH

Honza Honza

28.4.2023 08:33
Otevřené tropické ekosystémy, jako jsou savany, polopouště nebo travnaté biotopy, jsou jednou ze základních složek globální suchozemské biodiverzity: autor jako typický přírodovědec nedokáže pochopit hloubku změn v přírodě vlivem oteplování, stupnici důležitosti problémů, naléhavou nutnost jejich řešení a totální změnu ve strategii péči o přírodu. Jeho biodiverzita je cesta k zániku celé přírody. Nejde již vůbec o zachování jednotl. druhů živočichů a rostlin, o pestrost přírody, ochranu těžko přizpůsobivých ale již jedině o to, aby příroda vůbec oteplování přežila. Stepi, pouště, savany nejsou již základem biodiverzity ale jsou hrozbou přírody. Pokud se chování lidstva nezmění, budou se stále rozšířovat a zemský život totálně zkolabuje. Musíme tedy dělat vše pro to, aby tyto oblasti se nezvětšovaly, musíme se je snažit zalesňovat, zadržovat vodu. Snažit se aby se lesy nekácely, zvl. v tropických oblastech, aby se voda zadržovala formou nádrží a jinak, upravit řeky. To vše je na úkor biodiverzity, jiný postup není možný.
Odpovědět
reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Ecn studiu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist