https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/kdysi-se-zabijeli-ted-spolecne-zachranuji-divoka-zvirata
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Kdysi se zabíjeli. Teď společně zachraňují divoká zvířata

1.2.2018 01:17 | PRAHA (Ekolist.cz)
Po desítkách let krvavých střetů kvůli dobytku a pastvinám spolu kmeny Samburu, Borana, Redille či Turkana začínají spolupracovat.
Po desítkách let krvavých střetů kvůli dobytku a pastvinám spolu kmeny Samburu, Borana, Redille či Turkana začínají spolupracovat.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jan Stejskal / Safari Park Dvůr Králové
Severní oblasti Keni bývaly rájem pytláků, kteří tu decimovali hlavně nosorožce a slony. Po desítkách let krvavých střetů kvůli dobytku a pastvinám spolu kmeny Samburu, Borana, Redille či Turkana začínají spolupracovat. Snaží se nejen zajistit klidnější život svým blízkým, ale taky zachránit divoká zvířata.
 

„Asi před hodinou byla samice kousek odtud. Zkusíme se tam podívat, musíme být ale opatrní.“ Polední slunce pere do zátylku, na stopování není zrovna ideální hodina, přesto Johnston, jeden ze strážců v rezervaci Sera na severu Keni, dává povely svým třem kolegům, aby zkusili znovu najít samici nosorožce dvourohého.

Na stezce před námi se mihne varan, jinak se ale nikde nic nehýbe a ve vzduchu je cítit lehké napětí. Našlapujeme mezi kameny a snažíme se nezpůsobit žádný hluk. Nosorožci při vyrušení sice většinou utíkají, tady se ale pohybujeme v zarostlé krajině mezi asi tři metry vysokými keři, a pokud bychom zvíře vyrušili z příliš krátké vzdálenosti, mohlo by na nás vystartovat.

Strážci nosorožců.
Strážci nosorožců.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jan Stejskal / Safari Park Dvůr Králové

V jednu chvíli strážce ztuhne, zvedne ukazováček a pečlivě něčemu naslouchá. V okamžiku strnou i ostatní rangeři a my s nimi. Čekáme, než strážce prozkoumá prostor před námi, za chvíli už se ale ozývá jeho tichý, uvolněný hlas – našli jsme místo odpočinku, které samice před chvílí opustila. „Vidíte, tady je země zřetelně otlačená od jejího těla, tady jsou okousané rostliny a tady čerstvé stopy směrem, kterým odešla,“ popisuje Johnston.

Komunitní nosorožci

Pohybujeme se uprostřed rozsáhlého území, kde před několika lety nejenže nebyli nosorožci, ale těžko se tam dala najít jakákoli jiná divoká zvířata. Suché pláně s občasnými skalnatými kopci a trnitým porostem trpěly konflikty mezi kmeny Samburu, Borana a Redille, v jejichž důsledku se tu dařilo pytlákům. Krvavé boje o místa k pasení dobytka ovšem doléhaly nejen na zvířata, ale hlavně na komunity, které v oblasti žijí.

Předáci jednotlivých etnik se proto dohodli na zakládání komunitních rezervací, na jejichž správě se kmeny společně podílejí. Počet takto řízených rezervací se v Keni stále zvyšuje a dnes už zahrnuje území, jež svou rozlohou odpovídá všem národním parkům v zemi. Komunitní rezervací je i Sera, která byla založena v roce 2001 a pyšní se neobyčejným úspěchem – v roce 2015 se stala vůbec první komunitní rezervací ve východní Africe, která na svou půdu získala nosorožce.

Původně jich mělo být do Sery převezeno dvacet, jeden nosorožec ale uhynul už při odchytu a další dva přesun nezvládli. Na novém místě si nedokázali najít dost vody a potravy a po několika dnech uhynuli rovněž. Zbylým zvířatům se však vede dobře a daří se je i chránit před pytláky.

Luxus samoty

„Tady máme psy, kteří nám s ochranou nosorožců pomáhají,“ ukazuje nám ještě před stopováním nosorožců mladík jménem Galigalo stavbu s mohutnou rákosovou střechou sahající skoro až k zemi. On sám patří k Boranům a potvrzuje, že na hlídání oplocené rezervace pro nosorožce se skutečně podílejí muži z různých kmenů. Sami přitom žijí v o trochu horších podmínkách než jejich psi – spí ve stanech na přenosných lehátkách, vaří si sami a od svých blízkých jsou odděleni desítkami kilometrů těžko prostupného terénu.

Nosorožec dvourohý. Daří se mu dobře, ale je potřeba ho chránit před pytláky.
Nosorožec dvourohý. Daří se mu dobře, ale je potřeba ho chránit před pytláky.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jan Stejskal / Safari Park Dvůr Králové

Nosorožčí rezervace má rozlohu přibližně 100 kilometrů čtverečních, celá rezervace Sera pak několikanásobně víc. Cílem všech zainteresovaných samozřejmě je, aby rezervace komunitám zajišťovala alespoň částečný příjem. Kolik však do tohoto odlehlého kraje může zavítat turistů?

„V roce 2017 to bylo asi sto lidí,“ říká Johnston, jenž patří k Samburům. Číslo vypadá na první pohled bláznivě nízké, bližší zkoumání ale přece jen přináší záblesk naděje. V Seře je jediná možnost ubytování velmi drahá a jen pro pár lidí. Za luxus samoty se proto draze platí a i ta stovka lidí tady tedy za rok nejspíš nechala několik set tisíc dolarů. To je na poměry v severní Keni obrovská částka, přesto je ale potřeba komunitám v rezervaci a jejím okolí hledat další zdroje příjmů.

Přivýdělek z Jablonce

Cesta autem do nosorožčí rezervace Sera je jen pro odhodlané nadšence. Při jízdě je potřeba překonat několik koryt sezonních řek, u nichž právě teď, na začátku období dešťů, není jisté, zda budou ještě průjezdné. Člověk si proto oddechne, když zase dosáhne zpevněné silnice.

V osadě Sereolipi doplňujeme zásoby u zamřížovaného okna místního obchůdku. Ze dvou kroků nás pozoruje urostlý samburský bojovník. Vlasy má pod síťkou upravené pomocí okrové hlíny a ozdoben je přívěsky a náhrdelníky z pestře barevných korálků. V tom exotickém a divokém místě se to zdá skoro neuvěřitelné, ale ty korálky jsou z Jablonce nad Nisou.

Jedním z přivýdělků místních žen je totiž výroba náhrdelníků, náramků a další ozdob, a to nejen pro místní krasavce a krasavice, ale taky na export.
Jedním z přivýdělků místních žen je totiž výroba náhrdelníků, náramků a další ozdob, a to nejen pro místní krasavce a krasavice, ale taky na export.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Erin Moroney

Jedním z přivýdělků místních žen je totiž výroba náhrdelníků, náramků a další ozdob, a to nejen pro místní krasavce a krasavice, ale taky na export. „Protože musíme zaručit kvalitu ozdob pro naše zákazníky v zahraničí, nekupujeme levné korálky z Číny, ale kvalitní zboží z České republiky,“ vysvětluje Vishal Shah z organizace Northern Rangeland Trust, která zaštiťuje nejen zakládání komunitních rezervací na ochranu přírody, ale snaží se místním pomoci i se zajištěním dalších zdrojů obživy.

Když Vishal otevírá kovový kontejner, potutelně se na návštěvu z Čech usmívá. Za chvíli je jasné proč – kontejner je plný plastových pytlíků s barevnými korálky a nápisy Preciosa a Ornela, tedy firem z Libereckého kraje. Z ústředí Northern Rangeland Trustu korálky putují k jednotlivým komunitám, tam z nich ženy vytvoří šperky nebo jiné ozdoby a přes ústředí organizace jsou pak pod značkou Beadworks Kenya prodávány do celého světa.

„Jasně, z ekonomického hlediska by se vyplatilo tady udělat malou továrnu a tam všechno vyrábět,“ rozkládá rukama Vishal. „Tím by ale naše snažení ztratilo smysl. Naším cílem je zajistit lidem příjem v místě, kde žijí,“ osvětluje Vishal. Jedině když komunity zůstanou v oblastech výskytu divokých zvířat, budou mít i zájem na jejich ochraně. Pokud by místní odešli za prací do center, oblast by byla znovu vydána na pospas pytlákům.

S prodejem korálků proto pomáhají zejména zoologické zahrady, a to od Ameriky po Austrálii. V Evropě jde především o Safari Park ve Dvoře Králové a zoologickou zahradu v anglickém Chesteru. V důsledku totiž příjmy z korálků pomáhají i ochraně nejvíce ohrožených zvířat severní Keni – například nosorožců dvourohých, žiraf síťovaných či zeber Grévyho. Jen v oblasti rezervace Sera je do výroby korálků zapojeno přes 200 žen.

Sirotčinec pro slony

Asi hodinu jízdy ze Sereolipi opačným směrem, než je rezervace Sera, se nachází další zařízení, které dokumentuje současné proměny severní Keni. Abychom se neztratili, doprovází nás Jimmy, příslušník kmene Samburu ozbrojený samopalem. Po objetí několika pasteveckých osad a po překonání několika koryt nás bezpečně dovádí ke slonímu sirotčinci Reteti.

Na úpatí vysokých skalnatých kopců se mezi stromy volně prochází deset slůňat, vedle nichž kráčí několik strážců. Po prvních deštích je porost krásně zelený a výrostci spokojeně spásají listy akácií. Jedno mládě je obzvlášť čilé a s roztaženýma ušima se vyráží podívat, kdo to právě přijel. „To je Bawa, náš největší rošťák,“ říká Liz O’Brienová, která na různých místech Afriky pomáhá se záchranou akutně ohrožených divokých zvířat. V Reteti je právě na několikatýdenní inspekci.

Sloní sirotčinec.
Sloní sirotčinec.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jan Stejskal / Safari Park Dvůr Králové

„Když Bawu přivezli, nebylo mu víc než dva týdny. Veterinář se na něj podíval a jen chmurně poznamenal: ‘To slůně je v podstatě mrtvé‘,“ vypravuje Liz O’Brienová. „Zapadl do bahna u napájecí jámy. Byl dehydrovaný, vychrtlý a vyděšený, oči měl spálené od slunce, kůže se mu loupala a v žaludku měl spoustu bahna. Opravdu to vypadalo, že nepřežije.“

Jenže Bawa to nakonec zvládnul. Pomalu se sbíral, a když mohl být spojen s ostatními slony, ujala se ho starší samice Shaba, od které pak několik měsíců neudělal ani krok. Teď čile pobíhá kolem a chobotem šťouchá jak do strážců, tak do ostatních slůňat.

Proč až do Nairobi?

Příběhů s podobně šťastným koncem už mají v Reteti, které bylo založeno v srpnu 2016, za sebou několik. Spoustu sirotků se však zachránit nepodaří. Dostávají se sem přitom nejen oběti pytláků, ale často i mláďata, která uvíznou v bahně u některých z napajedel. Matky se po nějaký čas snaží mládě vyprostit, pokud to ale nejde, pokračují za svou skupinou.

„Mnoho místních se slonů bojí. Ono taky není divu, protože i mládě má sílu vás zabít,“ vypravuje Liz O’Brienová. Samburové tedy často slony od svých osad odhánějí a při útěku se slůněti snadno může stát, že někam zapadne. „I tak ale místním připadalo divné, aby ‚jejich‘ slůňata, která jsou v ohrožení, byla odvážena přes půl země do zařízení pro opuštěná zvířata až v Nairobi,“ pokračuje O’Brienová.

Sirotčinec pro slony byl otevřen v srpnu 2016 a všichni ošetřovatelé slůňat jsou místní Samburové. Na rozdíl od podobných míst jinde, například právě v hlavním keňském městě Nairobi, mohou o slůňata v Reteti pečovat i ženy.

Skutečná zkouška však všechny v Reteti ještě čeká. Vzhledem k mládí slonů zatím nebyl ani jeden vypuštěn zpátky do volné přírody. První, kdo se o to pokusí, bude právě Shaba. Podmínky bude mít dobré, v oblasti je voda a není tam velký tlak predátorů, jako jsou lvi. I tak ale bude návrat dost náročný a osazenstvo sirotčince počítá s tím, že se mladá samička bude k Reteti vracet.

To zvládneme

O slůňata v sirotčinci mohou pečovat i ženy.
O slůňata v sirotčinci mohou pečovat i ženy.
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Foto | Jan Stejskal / Safari Park Dvůr Králové

Začíná pršet, sloníci se otáčejí a pomalu se vracejí zpátky do ohrad, kde přečkají noc. Déšť sílí a před pár hodinami suché koryto se při zpáteční cestě proměňuje v silný říční proud. Začíná se stmívat a utopit teď auto v pustině severní Keni není úplně lákavá představa.

„To zvládneme,“ povzbuzuje nás strážce Jimmy, a tak vjíždíme do koryta. Auto zpomaluje, voda stoupá po karoserii a Jimmy se přestává usmívat. Už to vypadá, že nás proud uvězní, když se kola nakonec přece jen prohrabou na pevný podklad, auto se líně vyšplhá na příkrý břeh a Jimmy se šklebí od ucha k uchu. Teď už ví, že se s námi na zpevněnou cestu – a tedy i domů – dnes dostane.

Vzduch chladne, den končí a mezi akácie padá noc. Jedeme krajinou, která má za sebou bolestnou a stále živou historii ozbrojených střetů. Uživit se v těchto končinách nikdy nebylo jednoduché, sucho a bída tady mají stejně silné kořeny jako krvavé rituály a tvrdost v charakteru.

Při vzpomínce na strážce nosorožců a ošetřovatele sloních sirotků se však člověku chce věřit, že časy se mění – že Samburové a jejich sousedé zvládnou překonat všechna rozvodněná koryta i na cestě za proměnou své země v klidnější místo, kde spolu lidé nebudou válčit a kde i volná příroda s divokými zvířaty dostane svůj prostor.


reklama

foto - Stejskal JanJan Stejskal
Autor je vedoucí komunikace a mezinárodních projektů Safari Parku Dvůr Králové.
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk

Všechny komentáře (1)

Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si jej.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

MU

Michal Ukropec

2.2.2018 09:07
Pěkné. Škoda že se nepodařilo dostat naše nosorožce do El Pejety dřív a pomoci tak k jejich záchraně. Inu i u nás jsou aktivisti, kteří se snaží přírodu likvidovat.
Odpovědět
reklama



Blíž přírodě

 

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist